Šárka Seydler Kabátová je už druhým rokem na mateřské. Dovolená to, jak říká, rozhodně není. A to nejen proto, že během prvních dvou let své dcery zvládla napsat také knihu. Titul Máma má práci se každopádně věnuje právě pracujícím matkám, které podle Seydler Kabátové nejsou ani superhrdinky, jež nemají šanci se zavděčit, protože když chodí do práce, lidé je zařadí do škatulky jako někoho, kdo se nevěnuje dítěti. Ani ztrápené matky, které s potomkem tráví veškerý čas a v očích lidí jsou proto chudinkami, které jsou jen doma. Inspirací pro celou společnost mají být právě matky, se kterými autorka vedla několik rozhovorů.

„Na začátek by mi stačilo, kdyby společnost konečně na tyhle dvě stereotypní škatulky zapomněla. V rozhovoru tenistka Bára Strýcová řekla, že je ,úplně normální žena‘. Může to znít sice banálně, ale tohle uvědomění pomůže pracujícím mámám k větší podpoře a taky k více příležitostem,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch autorka knihy. Ta na její vydání vybírá také v kampani na Hithitu.

Společnost si podle Seydler Kabátové s pracujícími matkami pořád neví moc rady. Už jen proto, že jsme si pořád ještě nevyjasnili, jestli smí nebo vlastně nesmí pracovat. Jak ale autorka knihy říká, matky přitom mají neuvěřitelné schopnosti a být šéfkou, hned je chce do týmu. „I se všemi těmi riziky, jako jsou nemoci dětí,“ říká.

Sama Seydler Kabátová se ke své profesi novinářky začala postupnými krůčky vracet, když byly dceři asi čtyři měsíce. Sociálním tématům se autorka knihy věnuje již řadu let. Nyní píše pro Seznam Zprávy.

Píšete knihu Máma má práci. Přivedla vás k nápadu ji vytvořit právě vlastní zkušenost z mateřské?
Ano, jen a pouze osobní zkušenost. Už mě totiž nebavilo pročítat podivná diskusní fóra, abych se dozvěděla, jak že to vypadá reálný život mezi mateřstvím a kariérou v českém prostředí. Víc než to, jak si zorganizovat čas, jsem si neuměla představit, co se mnou udělá ta změna, kdy už nebudu řešit jen plenky, kojení a spánkový režim dcery, ale taky mentálně náročnou práci. Četla jsem si lifestylové články, instagramové příspěvky a různé vzletné diskuse. Všechno to mě dovedlo k ještě větší nejistotě. Všude jsem viděla ilustrační obrázky žen v kancelářské košili s mobilem v ruce, které mají vedle nohy pohozené plenky a na stole plně popsané diáře. To mě děsilo i rozesmívalo zároveň. Bylo mi jasné, že realita bude jiná. Ale jaká, to jsem si dost dobře představit neuměla. I proto jsem se rozhodla napsat knížku Máma má práci, která ukazuje všechny reálné a s tématem provázané společenské souvislosti. Aby se to dalším lidem, a hlavně ženám, už nedělo.

Záměrně jsem nepoužila slovo dovolená, protože vy jasně říkáte, že dovolená to prostě není. Někdo si ale možná pomyslí, že by byla, pokud byste se nepustila do práce. Co byste jim na to řekla?
Ať si to vyzkouší. A neříkala bych to s despektem, spíš s ponouknutím, aby se nad tím skutečně zamysleli. Roky se tu smějeme citátu, že mateřská rozhodně není dovolená, ale mateřství je vážně nedoceněná práce a role v životě. Přišlo by mi skvělé, kdyby se ženy už nemusely potupně zpovídat z toho, co doma dělají. Stejně tak bychom mohli konečně lépe chápat pracující matky. A záměrně říkám ženy, protože ty jsou primárně pečující osoby.

Foto: Pepa Dvořáček

Šárka Seydler Kabátová s dcerou Medou

Kolik žen jste zpovídala?
O tom, co zažívají při slaďování mateřské a profesní role, jsem za posledních několik měsíců mluvila určitě se stovkami žen. V knize jich je deset. Snažila jsem se vybrat inspirativní příběhy, které ukážou téma v celku se všemi jeho společenskými souvislostmi, protože jsme ho dlouho opomíjeli.

Je tedy téma pracujících matek pořád v Česku nahlížené tak trochu skrz prsty?
Myslím, že ano, jakkoli vzniká řada organizací a iniciativ, které se všechny ty stereotypy snaží vyvracet a pracujícím matkám pomoct v tom, aby se na ně skrz prsty nekoukalo. A co víc, aby dostávaly příležitosti. Jejich snahu ale vnímá jen malé procento lidí. Společnost si s pracujícími matkami pořád neví moc rady. Pořád jsme si ani nevyjasnili, jestli tedy smí nebo nesmí pracovat. Jednou je vnímáme jako trapné kariéristky, které zanedbávají své děti, podruhé jsou to chudinky, které se jen válí doma. Osobně si myslím, že ten problém začíná u toho, že se máma, ať už ta pracující, nebo ta bez kariérního vyžití na rodičovské dovolené, nemá šanci nikdy zavděčit. To je obrovská škoda. Matky mají neuvěřitelné schopnosti. Být šéfkou, hned je chci do týmu. I se všemi těmi riziky, jako jsou nemoci dětí.

Podle čeho jste ženy vybírala?
Podle typu profese i podle toho, jaké za sebou mají příběhy, jaké mají rodinné zázemí, jaké přístupy k mateřství i kariéře reprezentují a v jaké fázi svého profesního života se nacházejí. Samozřejmě jsem zohledňovala i věk dětí. V knize jsou mámy nemluvňat i dětí, které už chodí do školky nebo do školy. V jednom případě má zpovídaná čtyři děti ve věku od školáka až po dospělou studentku na vysoké. Třeba Danuše Nerudová vychovává malého školáka a adolescenta, který zrovna nedávno dělal přijímačky na střední školu. Každá z nich vypráví příběh odjinud. A je skvělé, že umí tohle téma nahlédnout jak ze současné perspektivy, tak z pohledu nedávné historie, kdy pracovaly s miminkem v náručí. V knize navíc zpovídané ženy mluví z různých pozic – jedna byla samoživitelkou se zkušeností s domácím násilím, druhé vstoupil do života autismus dítěte, další nemá podporu manžela. Příběhů je v knize, myslím, dost.

Našla jste u těch zpovědí něco, co by je spojovalo? Něco společného, co se v těch příbězích vynořovalo často?
Značnou roli určitě hraje velká životní energie a chuť bojovat navzdory četným překážkám. Tím bych vlastně asi definovala sílu zpovídaných žen. Často jsem si během rozhovorů říkala: „Ty bláho, to snad není možný, tuhle ženu jen tak něco nezastaví.“ Když jsem si to srovnávala se svým přístupem, tak jsem zjistila, že není potřeba se některých věcí tolik bát. A že člověk z pozice pracující mámy může, a měl by, více mluvit o svých potřebách. Není to ostuda. Naopak to přinese užitek všem. A to jak v rodinném, tak pracovním prostředí. Krom toho jsou všechny mámy v mé knize vynikající produkční, velmi pracovité a ambiciózní ženy, které po sobě chtějí něco zanechat. A to bychom měli vnímat pozitivně.

Jinak jsou to tedy odlišné příběhy?
Osobně vidím v knize deset odlišných příběhů s několika společnými prvky. Těmi jsou mateřské starosti, radosti i povinnosti. Všechny mámy sice nakupují ty samé plenky a lahvičky na pití, ale žijí úplně jiné životy. Někdo si může říct, že špičková tenistka Bára Strýcová, vědkyně Adéla Šimková zkoumající rakovinu nebo třeba prezidentská kandidátka Danuše Nerudová dostaly do vínku něco lepšího, že mají všechno snazší, ale tak to není. Přijde mi důležité jejich osobní zkušenosti a postřehy sdílet pro lepší pochopení pracujících matek i pro inspiraci dalším ženám. A samozřejmě i mužům.

Je to tedy Máma má práci, nebo se tam vloudil i nějaký muž?
Mluvím hlavně o desítce zpovídaných žen, i tak ale v knize jeden muž vystupuje. Jeden rozhovor je totiž dvojrozhovorem s manželskou dvojící, která je zároveň i pracovním duem. Nemohla, a ani jsem nechtěla, ho jen tak rozdělit, nebylo by to správné. A to i s ohledem na to, že bychom neměli pracující otce opomíjet. V knize proto představuji i Honzu Valentu známého díky projektu Taste of Prague. Jeho povídání mi v hlavě stále rezonuje. Myslím, že by si z jeho přístupu měli muži vzít inspiraci.

Knihou chcete vyvracet mýtus o superhrdinkách a ztrápených matkách. Jak by tedy lidé měli nahlížet realitu?
Na začátek by mi stačilo, kdyby společnost konečně na tyhle dvě stereotypní škatulky zapomněla. V rozhovoru tenistka Bára Strýcová řekla, že je „úplně normální žena“. Může to znít sice banálně, ale tohle uvědomění pomůže pracujícím mámám k větší podpoře a taky k více příležitostem. Pracující mámy jsou skutečně normální ženy, které chtějí být mámami, ale také kvůli systémovým nedostatkům nechtějí zahazovat svoje dosavadní zkušenosti a talenty. Být doma čtyři i více let totiž může ženu do budoucna výrazně diskvalifikovat. Jak v osobním, tak profesním životě. Pokud žena chce pracovat, měla by k tomu mít možnosti. Jenže to se bohužel často neděje.

Vím, že už jste několikrát mluvila o tom, že kniha by ale měla být nápomocná nejen pracujícím mámám, ale i babičkám. Je tedy v knize i zpověď nějaké babičky?
Není, i tak si ale myslím, že je to čtení i pro pracující babičky. Mohou díky tomu pochopit, co zažívají jejich dcery nebo snachy, jakkoli věřím tomu, že v rodinách s dobrými vztahy se všechny generace snaží o vzájemnou pomoc. Generační rozdíly nicméně i tak dělají své. Je zároveň důležité upozornit, že situace českých maminek a babiček, nebo případně dědečků, často neodpovídá všeobecným představám o rodinném modelu s hlídajícími prarodiči. Někteří z nich třeba stále ještě chodí do práce, takže v týdnu nejsou k dispozici. Anebo, a o tom taky moc nemluvíme, jsou nemocní, vyčerpaní, bez sil. O problematice sendvičové generace, kdy je člověk v produktivním věku rozkročený mezi péči o své děti i své rodiče, nebo i prarodiče, bychom měli také víc mluvit. Třeba o tom bude další kniha.

Jaká je tedy vaše osobní zkušenost, když jste se do práce vrátila vy?
Vracela jsem se postupně. Když byly dceři čtyři měsíce, psala jsem dva nebo tři komentáře za měsíc. Může se to zdát jako malý objem práce, ale pro mě, jako čerstvou mámu, bylo i tak celkem složité to zorganizovat. Manžel nemívá home office, v půl deváté ráno odchází do práce, vrací se v lepším případě v sedm večer, dcera přes den spala jen krátce, třeba jen dvakrát po dvaceti minutách. Do toho jsem byla nevyspalá, ztrácela jsem slovní zásobu, drive i sebevědomí. Měla jsem ale chuť to pomalu odbourávat. V Medušky devátém měsíci jsem pak začala s podcastováním. To pro mě bylo docela psychicky náročné. Dceru jsem pořád hodně kojila, na časté hlídání byla ještě malinká, do toho jsme si zažily nějaké separační úzkosti, růst zubů a brutální nevyspalost. Taky jsem měla pocit, že nesmím nikoho zklamat. Teď budou dceři dva roky a pracuji po kouskách každý den. Někdy zaklapnu počítač o půlnoci a jdu se jen svalit do postele. I přes občasné pocity frustrace, že na nic nemám čas, mi to dělá radost. Práci k životu potřebuju.

Knihu už máte skoro sepsanou, teď vybíráte peníze na Hithitu. Znamená to, že bez případné podpory zůstane v šuplíku?
Mám to štěstí, že mě oslovilo nakladatelství. Ale protože jde o začínající vydavatelství, rozhodla jsem se i pro pomoc zvenčí. Chci, aby kniha dostala péči, kterou si zaslouží. Kdyby se peníze náhodou nevybraly, vydáme ji i tak. Jen to bude náročnější cesta.