Medailové taneční battly či létající kajakáři. Olympiáda nabídne divákům zcela novou podívanou

I na letošní olympiádě se představí nové sporty, které slibují divácky atraktivní podívanou. Skateboarding či surfing doplní kajak kros a breakdance.

mrkapwing_generate_an_image_of_a_breakdance_dancer_in_the_cen_e4c52f3e-85e7-47ed-9ab1-fc1fed0483ae_0-min

Foto: Vygenerováno Midjourney

Tanečník breakdance před Eiffelovou věží dle představ umělé inteligence

0Zobrazit komentáře

Od zahájení olympijských her uplynul necelý den a celý svět už vyhlíží šampiony svých zemí. Někteří z nich se i letos představí ve zcela nových olympijských disciplínách, které slibují velkou podívanou. Tanečníci se utkají v breakdance a do divokých vodních kanálů vyjedou zabojovat kajak krosaři, kteří si navzájem nic nedarují. Dočkáme se také nových lezeckých disciplín či surfingu v exotických vlnách. Změn však letošní olympiáda nabídne daleko víc.

Zatímco v roce 1896 tvořilo letní olympijské hry devět sportů, letos jich bude 45 a nabídnou celkem 363 medailových klání. Je zajímavostí, že se v nich vůbec poprvé v historii utká rovný počet sportovců a sportovkyň, což je případ i zcela nové disciplíny, která dává vzpomenout na doby, kdy byly součástí letních her vyloženě umělecké obory jako hudba či literatura.

Na olympiádě v Paříži totiž o medaile zabojují tanečníci breakdance. Ve fyzicky velmi náročném tanečním stylu, který vznikl v 70. letech v americkém Bronxu, se utká 16 tanečníků a 16 tanečnic ve vlastních kategoriích. Své síly poměří v bitvách jeden na jednoho, které budou mít tři kola, každé o délce jedné minuty. Porota bude hodnotit kreativitu tanečníků, techniku, rozmanitost choreografie i cit pro rytmus hudby, kterou soutěžící dopředu neznají, takže celý tanec bude především o improvizaci.

Svůj debut letos zažije i kajak kros, disciplína, ve které proti sobě závodí čtveřice jezdců na kajaku. Jejich kolbištěm je vodní kanál s osmi bránami, které musí závodníci projet jako při klasickém projíždění divoké vody. I zde jsou některé brány umístěny proti proudu. Jakmile jezdec jednu bránu mine, je diskvalifikován.

Na jezdce však čekají i další překážky, jako je nízko zavěšená horizontální překážka, která jezdce nutí otočit se na lodi hlavou dolů a překonat ji s pomocí klasického eskymáka, tedy otočkou o 360 stupňů. Do kanálu navíc jezdci naskakují z rampy umístěné ve vzduchu, takže před prvním kontaktem s vodou je čeká let vzduchem.

Pořadatelé letošních her se netají tím, že chtějí k obrazovkám přitáhnout mladší publikum. Proto mimo breakdance nebude opět chybět surfing ani skateboarding či basketbal 3 na 3, které se poprvé představily na posledních letních olympijských hrách v Tokiu. Skateboardingu na minulých hrách dominovalo domácí Japonsko, kdy bralo tři ze čtyř zlatých medailí. Ženy a muži budou stejně jako v Tokiu zápasit ve dvou disciplínách, které je zavedou do skateparku a také na překážky v kategorii street.

Na surfaře čeká tak trochu vlastní olympiáda. Nebudou se totiž prohánět ve vlnách francouzského pobřeží, ale jejich závody se odehrají na Tahiti, největším z ostrovů Francouzské Polynésie. Ten slibuje krásné, ovšem technicky velmi náročné vlny.

Mimo skateboarding a surfing mělo v Tokiu premiéru i sportovní lezení, ve kterém se disciplíny rychlostního lezení, boulderingu a klasického lezení spojily v jednu disciplínu lezeckého trojboje.

Lezení nebude chybět ani v Paříži, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát bude rozděleno na dvě disciplíny, a to samostatné rychlostní lezení, které je jakýmsi lezeckým sprintem, a kombinace klasického lezení a boulderingu, což by mohlo více vyhovovat českému želízku v ohni, lezci Adamu Ondrovi.

Možné zklamání naopak čeká ty fanoušky, kteří se těší na karate, případně baseball nebo softball. Ani jeden z těchto sportů se na letošní olympiádě nepředstaví. Pořadatelé nevysvětlili, proč se do programu neprobojovali, nicméně u baseballu a softballu je již nyní jasné, že se na olympiádu vrátí v roce 2028, kdy se budou hry konat v Los Angeles.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Jemných proměn se letos dočkají i některé zaběhlé sportovní disciplíny. Například synchronizované plavání poprvé v historii umožní soutěžit i mužským týmům. V boxu přibyla nová váhová kategorie pro ženy, které se tak utkají v celkem šesti kategoriích, zatímco muži o jednu přišli a budou soupeřit v sedmi kategoriích.

Nové kategorie přibyly také v plachtění, které jich bude mít ve finále 10, přičemž dvě z nich budou určeny pro kitaře. Střelci zase nebudou závodit v disciplíně smíšených týmů ve skeetu, ale namísto toho bude nasazeno klání smíšených týmů v trapu. Vzpěračům byl snížen počet váhových kategorií ze 14 na 10 a chůze mužů na 50 kilometrů bude nahrazena smíšenou maratonskou štafetou.

Olympiáda v Paříži nabídne také několik dalších unikátů, jako jsou některé sportoviště umístěna hned u pařížských ikonických památek, Eiffelovu věž nevyjímaje, kde se bude hrát volejbal. Maraton zase bude otevřený všem běžcům, kteří se přihlásí, bude se běžet ve stejný den, jen v jiný čas, kdy poběží profesionálové a bude stejně dlouhý.

Sto kilometrů na kole do kanclu? Pohoda, když máte karbonovou Teslu mezi gravely a motor od Bosche

Stejně jako v minulém roce jsem se i letos vydal do práce na kole. Parťákem na stokilometrové trase mi byl elektrický gravel s německou technologií.

100-svih10

Foto: Filip Houska / CzechCrunch

100 kilometrů ze severu do Karlína

1Zobrazit komentáře

Rok se s rokem sešel a já opět šlapu do pedálů na cyklistickém švihu z domova do kanceláře. Mám to přibližně 100 kilometrů, porada začíná v 10 dopoledne a měl bych dojet alespoň trochu svěží, abych byl ten den k něčemu. Tentokrát jsem však o něco klidnější. Mechanický gravel jsem vyměnil za elektrický s německou technologií, takže bych měl vše zvládnout s prstem v nose a nohama nahoře. Snad…

Někdo tomu říká cesta ze severu, přes Kokořínsko, směrem na Mělník, Kostelec nad Labem a Prahu. Já jsem si přibližně 100 kilometrů dlouhý úsek neskromně přejmenoval na testovací polygon Vojtěcha Sedláčka. 100 kilometrů se může někomu zdát jako pořádný kus cesty, stejně jako v minulém roce ovšem musím připomenout, že i pro nepříliš trénovaného cyklistu se nejedná o nic děsuplného, zvláště když máte pod zadkem karbonový stroj vybavený elektromotorem, který žehlí asfalt, štěrk i lesní cesty jedna báseň. Že je gravel skvělá věc, mi zkrátka už nikdo nevymluví.

A když už je řeč o skvělých věcech na cyklistiku, dovolím si otevřít ještě jedno malé okénko. Mimo karbonu a elektřiny jsem s sebou měl i na míru dělané sedlo od společnosti Posedlo, které jsem na tomto polygonu zkoušel již minulý rok. A i po roce užívání musím poznamenat, že můj zadek díky němu dodnes netuší, co je to středověk. To sedlo skutečně funguje, nic se na něm neodírá, nedrolí ani nepraská. Zkrátka must-have věcička pro všechny, kterým zadnice po několika desítkách kilometrů začíná vypovídat službu.

Zpátky ale k mému letošnímu švihu. Vzhledem k tomu, že jsem si elektrický gravel vybavený hned několika technologiemi od Bosche mohl osahat již předtím, věděl jsem, že tentokrát nebudu muset hnát jako čert. Namísto čtvrté ráno a do tmy jsem proto vyrážel lehce před šestou, a tak jsem se hned mohl kochat scenériemi plnými světla.

gravel-ride3d

Přečtěte si takéDo práce na kole: 100 kilometrů a sedlo od značky Posedla k tomuJel jsem 100 kilometrů do práce na kole. S gravelem a českým unikátem pod zadkem bez problému

Přesto jsem sledoval hlavně palubní počítač Kiox zabudovaný na řídítkách kola, který je hlavním zprostředkovatelem komunikace mezi jezdcem, kolem s řídící jednotkou System Controller a aplikací Flow v mobilním telefonu. Právě díky propracované konektivitě a digitalizaci se otevírá obrovská paleta možností, co všechno lze během jízdy sledovat a také co všechno lze na kole upravovat.

Navi, kadence a Watty

Já jsem měl oči nejčastěji zapíchnuté v navigaci, která velmi jednoduchým, ale naprosto přehledným způsobem zprostředkovává trasu, kterou má jezdec jet a kterou si předem definuje v aplikaci. Během cesty jsem však narazil na jeden malý problém. Appka vždy nabízí k zadanému bodu tři možné trasy. První pro kochačku, druhou pro rychlý přesun na místo a třetí je MTB nářez vedoucí přes pekla a zpět. Ani jedna ale nekorespondovala s původní trasou z Mapy.cz jetou před rokem. A jelikož jsem jí chtěl být věrný, abych mohl porovnat finální výsledky, musel jsem jednotlivé body trasy, tedy obce, zadávat ručně.

Navigace mě pak ale tvrdošíjně hnala vždy do centra dané vsi, což se mi úplně nehodilo. Až později jsem zjistil, že lze při plánování přesně umisťovat špendlíky podržením prstu na mapě. Kdybych to byl býval věděl dřív, nemuselo padnout pár sprostých slov na návsi v Dubé a finální jízda ve Flow by nebyla rozsekaná na tři části.

Mým druhým nejčastějším předmětem zájmu na displeji bylo měření kadence a počet odevzdávaných Wattů. Když je kadence správná, displej odměňuje jezdce pochvalným zeleným zabarvením. Jakmile ale spadne pod 80 otáček za minutu, začne se zlobit do červena. Stejně tak jsem sledoval, aby se odevzdávané Watty dostávaly k dvoustovkové hranici.

Může se to zdát jako fanatické sledování hloupých čísel, nicméně tato čísla umí ledacos napovědět o kondici a také využívání kola, zvlášť pokud je elektrické. Člověk s jejich pomocí může sledovat progres, ale hlavně vidí, kolik energie do jízdy dává. Špatné hodnoty mohou upozornit na nevhodný převod či nešťastně zvolený jízdní režim elektrokola. Lze se tak vyhnout zbytečnému plýtvání energie v akumulátoru či opotřebovávání motoru. Ostatně celý systém od Bosche je natolik chytrý, že i sám napoví, kdy je dobré zařadit lehčí stupeň. V mém případě byly sice příkazy v němčině, ale das ist kein Problem a jedeme dál.

Pohodové Eco versus ďábelské Turbo

Cesta ze severu do Prahy nenabízí příliš mnoho zapeklitých táhlých stoupáků, takže jsem si po většinu času vystačil se zařazeným režimem Eco, který napomáhá skutečně jen lehoulince. V záloze však byly další tři, a to Tour+, Sprint a nejvýkonnější Turbo, které jezdce vytáhne do kopce jako kotva lyžaře nahoru na sjezdovku. Každý z režimů si lze navíc v aplikaci ještě specificky rozpitvávat a nastavovat, například kolik výkonu poskytují nebo jak rychlý je s nimi rozjezd.

Pro srovnání, co takový jízdní režim umí, totožnou třicetikilometrovou trasu jsem v Eco režimu s občasnou dopomocí Tour+ zajel za 1:25 minut s průměrnou rychlostí 22,6 km/h. O několik dní později jsem pak stejnou trasu na režim Turbo ujel za 1:10 minut s průměrnou rychlostí 27 km/h. A počet odevzdaných Wattů i průměrná kadence přitom stoupaly.

navrh-bez-nazvu-2

Foto: CzechCrunch

Rozdíl v dojezdu na jemný režim a na Turbo

Přestože je pro někoho elektrokolo šidítko pro důchodce, osobně zastávám názor, že se jedná o skvělou možnost, jak si vychutnávat dynamickou cyklistiku i v momentě, kdy člověk nemá tolik našlapáno. Po rovině letí i bez motoru, z kopce jakbysmet a v kopcích nemusí jezdec nechávat tolik energie a přijíždět domů absolutně zničený. Zvláště severní Čechy, kde jezdím nejčastěji, jsou plné kopců, které umí vyždímat. S elektrickým kolem ty nejhorší vesele přeskáčete a ty mírnější už pokoříte za své. I na elektrokole totiž lze podávat výkon a člověk nemusí mít pocit, že podvádí.

V případě gravelu s technologií od Bosche navíc ani skoro nebylo poznat, že se jedná o elektrokolo, a to jak z hlediska vzezření kola, tak i jeho váhy. Motor Performance Line SX, který nabízí výkon až 600 W a podporu při šlapání až 55 Nm, má pouhé dva kilogramy a akumulátor v rámu o kapacitě 400 Wh není o moc těžší. Ve finále jsem tak váhu kola vnímal především v momentě, kdy jsem jej nakládal do auta nebo tahal do bytu ve druhém patře. Při samotné jízdě skoro vůbec.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Elektřina navíc umožňuje vybavovat kola některými chytrými funkcemi. V případě Bosche je skvělý eBike Lock, tedy elektronický zámek, díky kterému se vám na kole nikdo neprojede do nejbližší zastavárny. Nejen že se systém zakousne do kola a nepustí, ale ještě upozorní notifikací do mobilu, že se kolem bicyklu něco děje a je lepší jej zkontrolovat. Odpadá tak nutnost při občerstvovacích zastávkách v hospodě kolo zamykat těžkým zámkem, nebo jej neustále bedlivě střežit.

Já jsem tento problém řešit nemusel, protože jsem během švihu v podstatě skoro vůbec nezastavoval. Dopřál jsem si jednu rychlou pauzu na lavičce v jedné z obcí kdesi u Tuháně, kde jsem svačil i minulý rok. A zatímco tehdy jsem cítil, že nohy jsou už trochu těžké a chvilku jsem poseděl, teď jsem do sebe rychle natlačil jednoho turbošneka a valil dál. Jediná krize přišla za Kostelcem nad Labem, kde jsem musel z kola na chvilku slézt a trochu protáhnout nohy. Po chvilce však už bylo zase všechno v pořádku a mohl jsem si vychutnávat melounovou příchuť vody do ostřikovačů od okolo projíždějících řidičů.

Rekord trati

Provoz byl naštěstí minimální, což možná bylo dané tím, že jsem jel v obecně klidnějším prvním červencovém týdnu. Klid se však proměnil v chaos v Praze, která se ani po roce nepolepšila a stále je pro turisty stejně příjemná jako vosa zamotaná ve vlasech pod helmou. Nic moc.

K budově našich karlínských kanceláří jsem nakonec dorazil po třech hodinách a padesáti sedmi minutách v 10:02 dopoledne. Dveře redakce jsem tak otevíral zhruba s pětiminutovým zpožděním, které si ale rád odpustím. Průměrná rychlost se samozřejmě podle Stravy, Garmin hodinek a aplikace Flow liší, nicméně v průměru jsem letěl přes 24 km/h. Pro srovnání, na mém klasickém gravelu od Canyonu s hliníkovým rámem, který jede jen na sádlo, jsem v minulém roce trasu zajel za pět hodin a čtyři minuty s průměrnou rychlostí 20,6 km/h. Nutno podotknout, že jsem kvůli bloudění u Labe najel o pár kilometrů více.

navrh-bez-nazvu-3

Foto: CzechCrunch

Cesta z České lípy do Prahy rozdělená do tří fází

Zatímco minule jsem se nejvíc obával o čas, tentokrát jsem řešil hlavně to, zda vydrží baterka. A dala to zcela bez problému. Po dojezdu hlásila ještě zhruba 20 % kapacity, takže bych si klidně mohl trasu protáhnout a dojet třeba až do Berouna. Baterii se mi nepodařilo vybít při žádné ze zhruba dvanácti vyjížděk, které jsem s kolem absolvoval, takže pokud se člověk nenechává jen vozit a jezdí ve správných kadencích a se správnými Watty, může se i na elektrokole s Bosch technologií dostat opravdu daleko. Samotné nabíjení je přitom extrémně rychlé. Trvá zhruba 3 hodiny, pokud nabíjíte z oněch 20 % 4A Chargerem.

Poslední otázkou zůstává, na kolik celá tahle sranda přijde. Řešení od Bosche, tedy motor, akumulátor, řídící jednotka a displej, samostatně prodejné není, takže vždy záleží, po jakém konkrétním modelu kola člověk sáhne. Bosch technologii dodává zhruba stovce výrobců. Já jsem měl karbonový rám neurčité značky, k tomu karbonové ráfky a gravel sadu GRX od Shimano, díky čemuž celkovou cenu kola odhaduji zhruba na 120 až 150 tisíc korun. Je to víc, nicméně za tyto peníze člověk dostane obrovskou porci zábavy.

Rubriku Cestování podporujílogo-cedok-modre