Francis Ford Coppola je jedním z deseti filmařů v historii, kteří mají na kontě dvě Zlaté palmy z festivalu v Cannes. První získal za paranoidní thriller Rozhovor, druhou za válečný film Apokalypsa. To bylo před 45 lety a v Cannes Coppola svoji tvorbu naposledy představil před patnácti lety. Teď se vrátil s jedním ze svých nejambicióznějších projektů – snímkem Megalopolis. Podle prvních recenzí je to velkolepý a unikátní, ale velice experimentální film, který rozdělil kritiky a nejspíš rozdělí i publikum.

První nápad na Megalopolis se v hlavě jeho scenáristy, režiséra i producenta objevil už koncem 70. let. Základ – tedy námět o opětovném vybudování velkoměsta jako New York po katastrofické události – od té doby zůstal prakticky beze změn, v průběhu dekád se k němu ale Coppola bezpočtukrát vracel, přepracovával, zakomponovával do něj nepřeberné množství myšlenek a vlivů. A čekal, až bude vhodná příležitost se do něčeho takového naostro pustit.

Tato příležitost konečně přišla před několika lety. Coppola, který režíroval například i Kmotra, prodal část svého vinařského byznysu a 120 milionů dolarů z výnosu vyhradil pro svůj film. Navázal spolupráci s některými z nejznámějších herců a hereček dneška jako Adam Driver, Giancarlo Esposito, Aubrey Plaza, Laurence Fishburne a Shia LaBeouf a natočil přesně takové dílo, jaké si představoval, bez kompromisů nebo ohledů na jeho prodejnost.

Megalopolis se odehrává po velké nehodě, která prakticky srovná se zemí jedno rozsáhlé město. Je to tragédie, ale zároveň nebývalá příležitost metropoli pojmenovanou New Rome (Nový Řím) vybudovat znovu, lépe. Právě o to se snaží idealistický architekt Cesar (Adam Driver), jenž chce z města učinit udržitelnou utopii. Čelí ale silné opozici ze strany konzervativního starosty Franka Cicera, který má výrazně jiné plány.

Tento základní konflikt mezi dvěma protichůdnými názory pohání vyprávění, to je ale plné celé řady motivů a velkých myšlenek, jako je nacházení styčných bodů mezi antickým Římem a současností, ptaní se po důvodech úspěchů a selhání impérií a podobně. Celek by snadno mohl působit velikášsky a směšně – a podle některých kritiků tak i působí. Například recenze magazínu Time Out snímek označuje za překombinovaný, příliš snaživý a sebedůležitý. „Vzhledem k ingrediencím je fér přemýšlet, proč je ten film nakonec za prvé tak málo zábavný, za druhé tak intelektuálně ubíjející,“ píše Dave Calhoun.

Negativních nebo obecně průměrných recenzí se objevilo poměrně mnoho. Většina z nich se shoduje na tom, že Coppolova novinka zkrátka v mnoha ohledech příliš tlačí na pilu a výsledek působí uměle a nafoukaně, ale zároveň prázdně. Peter Bradshaw pro The Guardian poznamenává: „Je hyperaktivní a bez života zároveň, zatížený příšernými hereckými výkony a nezajímavými, lacině vypadajícími vizuálními efekty.“

I mezi kritickými názory se nicméně často objevuje jistá míra uznání pro Coppolovu odvahu a upřímnou snahu natočit svoji vlastní, nezvyklou vizi s energií mnohem mladšího filmaře. „Megalopolis je film, který musíte vidět, abyste mu uvěřili. Mnohým bude připadat směšný, jiní v něm možná najdou jistou hloubku, většina bude kroutit hlavou. Ať už je to ale jakkoli, je to moc,“ komentuje Esther Zuckerman pro The Daily Beast.

Opatrně pozitivní a bezmála nadšené pohledy právě onu „přehnanost“ Megalopolis oceňují. Kritika magazínu The Hollywood Reporter tak hovoří o přeplácanosti, umluvenosti a zátěži z citací Hamleta nebo Marka Aurelia, ale zároveň vyzdvihuje zábavnost, hravost, osobitou vizuální stránku a v neposlední řadě naději pro lidstvo, jež z filmu prý vychází.

Rozporuplné pocity, pohybující se mezi frustrací, zmatením a nadšením, z Cannes na adresu Megalopolis zaznívají často. Někteří píší, že sami ani neví, jestli výsledek na základní úrovni funguje, ale jsou vděční za jeho existenci. Server IndieWire v kladné recenzi hovoří o šíleném snu, který podněcuje naději pro budoucnost kinematografie. The New York Times zase snímek chválí jako dílo filmaře, který se nechce opakovat a těžit ze svých minulých úspěchů, ale s nadšením experimentuje a hledá, kam se ještě může film jako umělecké médium vydat.

Justin Chang pro magazín The New Yorker pozitivní pocity shrnuje s až poetickým tónem: „Co je na Megalopolis nevyhnutelně dojemné a co dává smysl i těm nejpodivnějším excesům, je míra, do jaké se vyvinul v alegorii o svém vlastním vzniku. Coppola obhajuje krásu a nepraktičnost nejen jako principy urbanistického designu nebo smysluplného života, ale i jako sílu podporující umění v kinematografii.“

Megalopolis se v Cannes aktuálně uchází o cenu v hlavní soutěži vedle filmů dalších známých jmen jako Andrea Arnoldová (American Honey), Jorgos Lanthimos (Chudáčci), Paul Schrader (Zoufalství a naděje a scénář Taxikáře), Paolo Sorrentino (Mladý papež) nebo David Cronenberg (Východní přísliby). Coppolova složitá novinka zatím nemá distributora, tvůrce ji chce ale do kin vyslat někdy letos.