Na různých místech planety vědci identifikovali třicet tisíc enzymů, které mají potenciál rozložit malé částečky plastu. S největší pravděpodobností počet těchto enzymů narůstá spolu s tím, jak roste množství plastového odpadu. Toho už lidstvo vyrobilo víc než osm miliard tun. V Evropě proto už platí zákaz prodeje některých plastových výrobků.

Na talíři ležel ve většině českých domácností o štědrovečerní večeři kapr s bramborovým salátem. Ve skutečnosti tam toho ale bylo mnohem víc, jen to nebylo vidět. Mikroplasty pomalu zamořují celou planetu, a to dokonce tak, že jsou malých částeček plastu plné i ryby, které plavou ve Vltavě. Nový výzkum nyní poukázal na to, že s čím člověk není schopný bojovat sám, s tím mu pomůže příroda. A to se týká i mikroplastů.

Tým z Chalmersovy univerzity ve Švédsku v prosinci vydal studii, podle níž se po celém světě vyvíjejí mikrobi, kteří dokážou plasty strávit. Vědci si vzali na pomoc vzorky DNA z přírody a data o enzymech, které jsou produkovány bakteriemi na skládkách odpadu. Ty srovnali a výsledkem byl nález více než třiceti tisíc enzymů, které mají potenciál mikroplasty rozkládat. A to dokonce deset různých druhů malých částeček umělého materiálu.

To ale není všechno. Vtip je v tom, že stejně jako narůstá množství plastového odpadu, roste s největší pravděpodobností i počet mikrobů, kteří produkují enzymy, jež si s plastem dovedou poradit. „Máme několik důkazů, které podporují tezi, že potenciál mikrobů degradovat plasty jde ruku v ruce s tím, jak moc je životní prostředí plasty zamořeno. To je významná ukázka toho, že životní prostředí reaguje na tlak, který na něj vyvíjíme,“ řekl k tomu biolog Aleksej Zelezniak z Chalmersovy univerzity.

Vzorky s největší koncentrací enzymů požírajících malé plastové částečky pocházely z nejvíce znečištěných míst, jako je například Středozemní moře nebo Tichý oceán. Nejvíc těchto enzymů bylo v hloubkách, kde se plasty hromadí. Naopak v půdě našli vědci více enzymů, které mají možnost rozkládat takzvané ftaláty, což jsou látky, které se používají jako změkčovadla při výrobě plastů.

To, že by se našlo tolik enzymů, které si dokážou s plasty poradit, vědecký tým nečekal. Ani to, že budou zastoupeny v různých prostředích. Platí zároveň, že s poznáním ohledně těchto enzymů jsme teprve na začátku. Další výzkum by mohl například vést i k jejich cílenému komerčnímu použití při recyklaci plastového odpadu.

Na PET lahve s bachorem

Není to první letošní zpráva o možném rozkladu plastů. Vídeňská univerzita BOKU letos publikovala zprávu, že mikroby schopné rozložit některé typy plastů obsahuje i jedna ze čtyř komor žaludku krav – bachor. Krávy totiž běžně konzumují přírodní polyester, což vědce přivedlo k nápadu, že by si mohly umět poradit i s tím umělým. Mikrobi se přitom vypořádali s polyethylentereftalátem známým pod zkratkou PET i s dalšími dvěma druhy bioplastu, které se využívají při výrobě rozložitelných plastových tašek.

Plastový odpad je jedním z nejdůležitějších témat především kvůli jeho stále narůstající produkci. S tím také souvisí i to, jak se rozmáhá po celé planetě. Vědci objevili plasty dokonce už i na dně Mariánského příkopu, tedy na nejhlubším místě na Zemi, stejně tak v Arktidě. Malé částečky plastu, takzvané mikroplasty, se do odlehlých míst šíří vzduchem.

„Když pohodíme plast, je vystaven mechanickému namáhání, UV záření, slunečnímu svitu, oxidativní atmosféře. Tím dochází k jeho rozpadu na menší a menší částice. Trvá to desetiletí. Dřív se na základních školách učilo, že kelímek od jogurtu či igelitový pytlík se rozkládají dvacet let. Přitom to je jen doba, během které se z plastu stane mikroplast. Znamená to tedy, že mikroplasty, jež dnes sledujeme, pocházejí z desítky let starého odpadu,“ uvedl před časem pro Lidové noviny ředitel Ústavu pro životní prostředí Univerzity Karlovy Tomáš Cajthaml.

Foto: D. Woodhouse/Unsplash

Na světě se vyprodukovalo už přes osm miliard tun plastu

Ten se podílel na výzkumu, který se zaměřil na ryby ve Vltavě a v části Labe a který ukázal, že škodlivé perfluorované látky jsou v tkáních ryb od desítek po stovky nanogramů na gram suché svaloviny. To znamená, že konzumace jednoho gramu ryby vyjde zhruba nastejno, jako by člověk přijal perfluorované látky z jednoho až deseti litrů vody, která je jejich obsahem na hranici limitu navrhovaného Evropským úřadem pro bezpečnost potravin.

K omezení plastu i proto směřuje také nejrůznější legislativa. Evropa se rozhodla bojovat zejména s jednorázovým plastem, tedy nádobím, příbory, brčky a dalším zbožím na jedno použití. Příslušná legislativa platí od letošního července. Od této doby by tedy neměly přicházet nové výrobky na trh. Do poloviny roku 2022 mohou prodejci doprodat svoje zásoby. Česko transpozici evropského zákona připravilo a schválila ji vláda, ovšem zákon už nestihl projít sněmovnou. S legislativou se tak – spíš dřív než později – bude muset vypořádat vláda nastupující, prohnat ji sněmovním kolečkem a co nejdříve zákon schválit.

I v Česku je plastů víc než dost. Podle odhadů se tu ročně prodá zhruba 300 milionů plastových brček, 60 milionů plastových příborů nebo 20 milionů plastových talířů. Na celém světě se ročně produkuje okolo 400 milionů tun plastu, což je dvojnásobek hodnot, které platily teprve před pár lety. Dohromady lidé za celou dobu vyrobili asi osm miliard tun plastu, což je údaj z roku 2017. Až čtyřicet procent se používá na obaly, které proto představují obrovský problém.