Národní galerie Praha otevřela v pátek 10. listopadu v Malé dvoraně Veletržního paláce reprízu výstavy s názvem Even Odd od intermediální umělkyně Mileny Dopitové. Projekt měl premiéru v bruselském kulturním centru Bozar v loňském roce, kde vznikl v rámci předsednictví Česka v Radě Evropské unie. Umělkyně jeho prostřednictvím reagovala na důležitost pospolitosti a provázanosti navzdory rozdílnostem napříč jednotlivými evropskými státy.

Šest monumentálních, ale zároveň velmi minimalistických děl je aktuálně k vidění ve funkcionalistickém, úsporném prostoru Malé dvorany. Rozehrávají zde dialog, který má pozorného diváka dovést k tomu, že i když jsou na první pohled spíše chladná a uniformní, nesou v sobě symboliku intimity, lidské blízkosti a setkávání, které nás posouvají k lepší budoucnosti.

To jsou ostatně témata, které se tvorbou Mileny Dopitové prolínají už od 90. let, kdy začala jako umělkyně aktivně působit coby členka skupiny Pondělí. Do hloubky se zabývá člověkem a jeho intimním prožíváním každodennosti – tu monumentalizuje zejména prostřednictvím rozličných objektů. Nejinak je tomu i v případě aktuální výstavy Even Odd.

Foto: Sára Goldbergerová / CzechCrunch

Výstava je k vidění v Malé dvoraně

„Když jsem dostala za úkol reprezentovat umění Česka v Bruselu, byla jsem nadšená, ale i trošku zaskočená, protože šlo o politické téma, které jsem předtím takto naplno neřešila. V mé tvorbě je zastoupena sociální problematika, ale politika ne, alespoň ne takto jednoznačně. Takže to byla výzva. Přece jen šlo o výstavu, na kterou se měla upřít politická pozornost. A z minulosti víme, že ne každý autor si s tím politicky zcela korektně poradil,“ říká Milena Dopitová.

Inspirací pro umělkyni byla v případě objektů symbolizujících vztahy v rámci Evropské unie dětská stavebnice sestávající z kolejnic. Spojování jednotlivých kolejí je totiž paralelou se základním tématem, na kterém staví debaty v Bruselu: spolupráce a vzájemné pochopení napříč jednotlivými zeměmi. Někdy jsou debaty přímočaré, jindy narazí na různé výhybky a točny a je potřeba zcela změnit směr uvažování.

„Hru lze ale vnímat i jinak, více politicky. Jde o takovou šachovou partii. Politici musí vědět, co bude následovat po druhém a třetím kroku. Důležité debaty se navíc často odehrávají před konferencí, v jejím předsálí. Právě tam politické špičky často tvoří dějiny. Takže jsme rádi, že se nám podařilo z Malé dvorany vytvořit takové předsálí,“ vysvětluje umělkyně.

Milena Dopitová však dodává, že nechce jednotlivá díla interpretovat, i když má pro ni osobně každé z nich nějaký význam. Třeba objekt Slunce, které v jejím případě symbolizuje důvěru, jež v politiky a jejich rozhodování o směřování Evropy vkládá. Podle ní je ale lepší, když si v dílech každý divák najde svůj vlastní příběh.

Výstava Mileny Dopitové podle slov ředitelky Národní galerie Alicji Knast skvěle zapadá do současného programu a směru kulturní instituce: „Chceme věnovat více pozornosti ženám, ale nejen umělkyním, ale i kritičkám umění či kurátorkám. Jsme velmi známí díky naší francouzské sbírce, kterou ale vybírali muži a jsou v ní prezentováni hlavně umělci. Je čas na to, abychom měli podobnou sbírku, kde je upřena pozornost na ženy a je vybírána ženami.“

Před nedávnem Národní galerie zahájila v prostorách Valdštejnské jízdárny velkou výstavu barokního umělce Petra Brandla, ve Veletržním paláci pak i výstavu Akvarel mezi Prahou a Vídní. Letos otevřela rovněž rozsáhlou stálou expozici s názvem Konec černobílé doby, zaměřenou na bezmála deset uplynulých dekád českého umění.