Zaječice u Pyšel jsou typickou českou vesničkou s podivným názvem, několika stovkami obyvatel a hostincem, který zastává funkci informačního, komunitního i kulturního centra a všech dalších center, která vás napadnou. Přesto je tato obec výjimečná svými obyvateli a projektem, do kterého se pustili. Právě zde, samo sebou v hospodě, totiž vznikl nápad mopedizovat kompletně celou republiku, a to modepem vlastní výroby. Místní s ním chtějí navázat na slávu klasických mopedů, jako byla nejen Babetta, ale i spousta dalších podobných vehiklů se šlapkami, ovšem v podstatně robustnějším, navíc elektrickém střihu.

Česká vesnice je místo plné jistot. Na místním rynku s velkou pravděpodobností narazíte na barokní kostel, v hospodě si dáte točené a pokud budete trpěliví, jistě brzy zaslechnete i charakteristický zvuk linoucí se z dvoutaktního motoru legendárního mopedu Babetta, na kterém si někdo z místních krátí cestu za pivem, k rybníku či na posed.

Mopedy se zkrátka staly evergreenem českého venkova, což platí i pro obec Zaječice u Pyšel, která má všeho všudy asi 450 obyvatel. Mopedistickou horečku zde před několika lety zažehli pánové, kteří se pravidelně scházeli v místní hospodě Oksford, aby zde diskutovali nad zásadními otázkami jsoucna. Jedním z nich byl i Jindřich Melichar, zakladatel a někdejší majitel značky outdoorového oblečení Bushman, který do hospody jednoho dne dorazil na mopedu Manet Korado.

Tento následovník Babetty všem uhranul natolik, že zapomněli na své fichtly a Korad začalo po vsi brzy jezdit zhruba dvacet. To už byl slušný základ pro založení vlastního mopedistického gangu razícího heslo „V pomalosti je síla“. „Začali jsme jezdit na výpravy, první pořádná vedla do Portugalska, když jsme jeli z Porta do Lisabonu. Lidi se po nás dívali, protože jsme vypadali jako nějaká vojenská jednotka na řvoucích nesmyslech,“ vzpomíná David Kasl, jeden z členů ZZ Corps Bandidos locales, jak se gang pojmenoval.

Mít ovšem gang znamená proti něčemu revoltovat a mít protivníky. Za ně si muži na strojích o výkonu dva až 2,7 koně zvolili Noční vlky, nechvalně známý ruský motorkářský gang, proti kterému uspořádali i trestnou výpravu. „Vydali jsme k tomu i docela drsnou tiskovou zprávu, že si na ně počkáme v Dejvicích u sochy Koněva,“ vysvětluje Kasl s tím, že u sochy nakonec bylo víc policistů než členů moped gangu.

Elektrika to postaví na zadní

Jenže tím ambice pánů ze Zaječic, Pyšel a přilehlých Kovářovic ani zdaleka nekončily. Byl to opět Jindřich Melichar, který zasel do hlav členů gangu novou, ještě odvážnější myšlenku, než jakou byla konfrontace Putinových pohůnků. Během své návštěvy Šanghaje si nemohl nevšimnout, kolik místních zde jezdí na elektrifikovaných skútrech. „Na malých elektrických mrchách tam jezdí úplně všichni. A je to vlastně strašně nepříjemné a nebezpečné, jak jsou ty stroje tiché. Tak jsme si řekli, že bychom mohli zkusit vyrobit elektrické Korado, které by vydávalo nějaký zvuk,“ popisuje Melichar zrod myšlenky, která nakonec vyústila v daleko rozsáhlejší projekt.

Vzniklý prototyp dostal větší kola, elektrický pohon a baterii s krytem vyrobeným ze starého pekáče na husu. „Bylo to tak živé, že se nám to stavělo na zadní,“ vzpomíná Melichar na nabušené elektrické Korado. Jenže šlo stále o Korado, stroj, na kterém si ani ten největší frajer nedojede pro respekt a uznání. Což nemohlo dopadnout jinak než rozhodnutím vyvinout skutečně pořádný moped, na kterém budou vypadat důstojně i muži, kteří své tělo poctivě a pravidelně modelují kúrami na bázi chmele a sladu.

Tím byl před více než dvěma a půl rokem položen základní kámen značky Mopedix, pod kterou se Melichar, Kasl a absolvent Matfyzu Miroslav Špaček pustili do vývoje stroje, jehož ambicí se stalo mopedizovat minimálně celou republiku. S heslem „moped do každé rodiny“ se v Melicharově garáži pustili ve volných chvílích do konstruování s tím, že zcela jasnou představu měli vlastně jen o ergonomii mopedu.

Zásadní zlom přišel v momentě, kdy se jim podařilo sehnat na vývoj peníze od investora Jana Pačese. To umožnilo zapojit do projektu i zkušeného experta z oblasti průmyslového designu z UMPRUM a také odborníky z Technické univerzity v Liberci. Díky jejich práci dostal Mopedix pevnou podobu a také potřebnou elektroniku.

Dopátrat se k ideálnímu výsledku zabralo nesčetné množství práce, zkonstruování čtyř předprodukčních prototypů, investice v celkové výši okolo šesti milionů korun a také zásadní změny v životě třech zakladatelů. Mopedix se pro ně stal postupem času projektem na plný úvazek, který se z garáže nakonec přesunul až do hlavní centrály v areálu benešovského pivovaru. Zde se nyní rozbíhá sériová produkce finálního stroje pojmenovaného Mopedix Electrix.

Amatérix, Legálix a Ilegálix

Mopedix Electrix je dvoumístný moped poháněný elektromotorem o maximálním výkonu 4 kW umístěným v zadním náboji kola. Energii mu dodává Li-Ion baterie o maximálním napětí 58,8 V a kapacitě 45 Ah. Průměrný chlapík na jedno její nabití ujede něco mezi 70 až 80 kilometry. A pokud šťáva dojde, může se začít opírat do pedálů a zbytek cesty ušlapat.

Samotné nabíjení z nuly na sto procent kapacity baterie zabere se standardní 5A nabíječkou zhruba 7,5 hodiny, s 15A rychlonabíječkou asi 2,5 hodiny, stačí je zapojit do standardní zásuvky na 220 V. Nosnost je 176 kilogramů, přičemž lze zadní sedadlo oddělat a na nosič naložit třeba basu piv, košík s houbami či střeleného zajíce. K pohodlí přispívá nejen odpružení, ale také 19“ kola, která si poradí s lecjakým nepříjemným výmolem.

Jak se na Mopedixu jezdí, jsem si vyzkoušel na vlastní kůži. Nasadili jsme přilby, na oči přimlaskli klasické okuláry a vyrazili. První, co mě překvapilo, byla nízká hmotnost stroje, který nemá ani 100 kilogramů, přestože díky použitým materiálům vypadá pořádně robustně. Na rámu nejsou žádné plechy ani plasty navíc, funkci klasických revmaplechů zde zastupuje baterka umístěná před koleny – a design je tak ryze účelný. Přesto člověk na stroji nepůsobí vůbec hloupě a možná by se jej zalekl i kdejaký vlk.

Samotné řízení jsem si osahal velmi rychle. Ostatně zase tolik tlačítek a jiných hejblátek na řídítkách není. Tím možná nejdůležitějším se nakonec stalo přepínání jízdních režimů. V nabídce jsou Amatérix, který dovolí stroji uhánět maximálně 20 km/h, dále Legálix, který tuto hodnotu navyšuje na legálních 45 km/h pro tento typ stroje, a pak je tu také Ilegálix, o kterém se nemá moc smysl více rozepisovat, už jen z toho důvodu, že na finálních homologovaných strojích nejspíš ani nebude. Prozradím jen, že do života pouští spoustu zábavy, ale i strachu.

Mimo asfalt jsme Mopedix vytáhli také do lesa, kde si musel poradit s nerovnostmi na cestě, 19“ kolům však nedělaly výmoly sebemenší problémy a dobře se s nimi jelo i přes štěrk. Jízda byla zábavná, jediné, co chybělo, byl charakteristický řev motoru. V Mopedixu se snaží na akustice pracovat a nabídnout jezdci možnost zvolit si vlastní zvuk, který má motocykl během jízdy vydávat, prozatím se však tento cíl naplnit nepodařilo a systém ozvučení je stále ve fázi vývoje.

Hračka za 120

Na kolik celá tahle sranda vyjde? Pro první zájemce je Mopedix nabízen za 120 tisíc korun. Na moped se jedná o poměrně vysokou částku, je však nutné přihlédnout k elektrickému pohonu, technickým parametrům i celkové fortelnosti, kterou stroj nabízí. Přesto jsou právě všechny tyto vlastnosti jedním z důvodů, proč v Mopedixu museli původní myšlenku na mopedizaci celé země trochu přehodnotit.

„Jsme zemí mopedistů, ale v tom je právě náš problém,“ říká Kasl. „Slovo moped už u nás má určité konotace, které k nám úplně nesedí. My jsme vždycky chtěli dělat moped, a ne motorku, jenomže nám z toho vzniklo něco, co je vlastně dospělá motorka, jen má dvě šlapky a svou homologací spadá do kategorie mopedů. Má tedy i všechny benefity, které jsou s tím spojeny. Třeba to, že s Mopedixem nemusíte jezdit pravidelně na technické kontroly.“

Původní heslo značky se tak s trochou nadsázky proměnilo na „moped do každé (lepší) rodiny“ a Mopedix bude své stroje nabízet i v zahraničí. Mířit přitom chce na trhy, kde mají jednostopé stroje svou tradici, jako je Německo, Rakousko, Švýcarsko, Benelux, Francie… „A v Itálii je naším cílem samozřejmě vytlačit domácí Vespu,“ dodává s šibalským úsměvem Kasl.

V současné době má společnost předobjednávky na zhruba 60 kusů s tím, že chce co nejdříve dosáhnout produkce tří vyrobených kusů denně. Jak Kasl říká, zákazníci jsou zatím především srdcaři, nicméně pomalu již přicházejí i poptávky například od obcí, které chtějí podobným strojem dovybavit svou komunální flotilu. Takový stroj může být odpovědí na potřeby pošťáků, zemědělců, kurýrů a koneckonců i zcela běžných obyvatel právě takových vesnic, jako jsou Zaječice u Pyšel. Právě zde, u hospody Oksford, je už nyní možné si Electrixe vyzkoušet, případně si půjčit i staré Korado, která zde nabízejí, a vyzkoušet si tak, jak krásný svět ze sedla mopedu může být.