U vesnice Staré Hutě nedaleko Uherského Hradiště stojí sklárna, která navazuje na příběh téměř zapomenuté rodiny. Když podnikatel a právník Adam Havlíček poprvé narazil na jméno Izaak Reich, netušil, že jej přivede k jednomu z nejnáročnějších projektů jeho života: obnově sklářské tradice, která kdysi patřila mezi nejvýznamnější v celém Rakousko-Uhersku. Dnes nese značka jméno původního majitele a z malé moravské obce míří do prémiových restaurací po celém světě. „Pokud někdy uděláme další výrobu mimo Staré Hutě, tak to bude v New Yorku,“ říká Havlíček v rozhovoru pro CzechCrunch.

Když projíždím cestou od Slavkova směrem na Uherské Hradiště, napoprvé odbočku minu. Taky se není čemu divit – pokud člověk neví, kam přesně jede, cílovou destinaci sotva najde. Odbočím tedy na lesní cestu, kam mě navigace směřuje, a nedůvěřivě popojíždím pořád dál od hlavní silnice. Až po pár minutách se přede mnou rozevře stavení, kvůli kterému sem už tři hodiny jedu – sklárna Izaak Reich.

Tu tady postavil její majitel Adam Havlíček, který se ke sklářství dostal oklikou. Před více než deseti lety začal v okolí dnešní sklárny rekonstruovat historický statek, který jeho rodina koupila v devadesátých letech ve zchátralém stavu. Postupně z něj vybudoval butikový hotel Zikmundov, ale i zázemí pro další projekty.

„Našel jsem nejstarší podobu tohoto místa na rytině z roku 1730, ale reálně je statek mnohem starší a jeho nejstarší historie může sahat až do 13. století, stejně jako nedaleký hrad Buchlov. Tehdy tady stál panský dvůr a kolem jen hluboké lesy,“ vysvětluje.

On sám přitom přichází z jiného než sklářského prostředí. Působil jako právník a podnikal v moderním zemědělství, kde vybudoval skleník na rajčata i dvě borůvkové farmy. Pět let působil jako předseda odbytového družstva Čerstvě utrženo, které sdružuje další moderní zemědělské podnikatele. Právě ukončení všech předchozích byznysových aktivit mu umožnilo pustit se do tak náročného projektu, jako je vybudování nové sklárny a značky Izaak Reich v areálu rodinného statku ve Starých Hutích.

Právě tady vznikla v 17. století i původní sklárna, která dala vesnici jméno a přivedla sem první sklářské rodiny. Tehdy šlo o „lesní huť“, typickou pro dobu, kdy se sklo tavilo ve sklářských pecích vytápěných dřevem, a sklárna vyráběla především užitkové předměty. Skutečný rozmach přišel až právě s Izákem Reichem po roce 1813.

Foto: Archiv IR

Rodina Reichů vstupovala do oboru v době, kdy sklárny patřily šlechtě a židovští podnikatelé nemohli vlastnit majetek mimo ghetta, proto si Izák Reich v roce 1813 pronajal hutě od hraběnky Berchtoldové. Díky podnikatelskému talentu jeho i jeho synů ale z původní lesní hutě postupně vzniklo rozsáhlé sklářské impérium s více než šesti tisíci zaměstnanci, jejichž výrobky putovaly do celého světa – na počátku 20. století je bylo možné najít ve Vídeňské opeře, pařížském metru i na slavném parníku Titanic.

Po první světové válce však začaly trhy slábnout, krize ve 30. letech zasadila další velkou ránu a následný holokaust a kolektivizace skláren v Československu tento podnikatelský příběh definitivně ukončili. Zlom v zapomenutém příběhu nastal až v roce 2019.

Havlíček totiž při hledání informací o historii místa, na kterém vdechl život penzionu Zikmundov, narazil na pozůstatky příběhu Reichů. Právě tehdy vznikla myšlenka vybudovat v rekonstruovaných prostorách novou sklárnu a navázat tak na tradici, která byla vybudována o 200 let dříve.

Sklárna Izaak Reich funguje od roku 2023 a specializuje se na ručně foukané tenkostěnné sklenice z prvotřídního českého bezolovnatého křišťálu. Její provoz je navržen udržitelně a důmyslný systém rekuperace efektivně využívá odpadní teplo z pece k vytápění celého areálu – od hotelu a bazénu až po připravovanou oranžerii. Díky tomu je komplex v zimě téměř tepelně soběstačný.

Do konceptu butikové sklárny zapadá i to, že výroba stojí na ruční práci tří sklářů a dalších čtyř spolupracovníků. „Víc se jich tam stejně nevejde. Denně zvládnou udělat kolem 150 sklenic, za měsíc kolem tří tisíc kusů,“ vysvětluje Havlíček.

Foto: Archiv IR

Sklářský mistr Miloš stojí u pece už čtyřicet let, jeho kolega Honza se specializuje na foukání kalichů a nejmladší sklář Radim je čerstvým absolventem sklářské školy ve Světlé nad Sázavou. Jejich práce je týmová, náročná a přesná – sklovina se nabírá při 1 240 stupních Celsia, fouká se do dřevěných forem a tvaruje se specializovanými nástroji, jako jsou kleště, pinzety nebo nůžky.

Hotové sklenice pak putují do chladicí pece s teplotou kolem 460 stupňů Celsia, kde se postupně odstraňuje vnitřní pnutí, aby ve skle nevznikaly praskliny. Následuje oddělení horní části nádob na pukacím stroji pomocí drobného zářezu a tepelného šoku, broušení a leštění okrajů na hladinových brusech.

Právě tenkostěnnost sklenic je pro značku klíčová, patří totiž do kategorie mušelínového skla, které ovlivňuje vnímání chuti i aroma vína. I proto Izaak Reich spolupracuje třeba s renomovaným moravským Vinařstvím Gala z Pálavy, které pomáhá s testováním a kalibrací sklenic.

První kolekci The Linden Collection pak navrhl známý umělec Rony Plesl a inspiroval ji příběh prastaré lípy, kterou měl podle legendy na dvoře tehdejší sklárny zasadit sám Izaak Reich. Logo a identitu značky vytvořilo Studio Najbrt a obalový design zase Studio Činčera.

Hlavní ambicí ale od začátku nebyl domácí trh. Izaak Reich míří do zahraničí a velkou část jeho poptávky tvoří gastronomické provozy, fine diningové a michelinské restaurace a bary, kam si hosté chodí pro gastronomický zážitek. „Restaurace fungují výborně. Dnes jsme v osmnácti podnicích jen v Praze,“ říká Havlíček. Patří mezi ně Vinograf, Kuchyň na Pražském hradě, Alma nebo známý pražský vinný bar Bokovka.

Značka zároveň eviduje nárůst obratu o 60 procent oproti loňskému roku. V Evropě se firma prosazuje především ve Španělsku a nově zamířila do Jihoafrické republiky, kam po téměř dvouměsíční plavbě dorazil první kontejner sklenic. Kromě toho připravuje Izaak Reich kolekci vinného skla La Gironde ve spolupráci s Guillaumemem Thienpontem, jedním z nejslavnějších vinařů z Bordeaux. Nedávno také dokončili limitovanou edici skla pro pití saké UME pro japonský trh.

Do budoucna má Havlíček ještě větší ambice. Zajímá ho americký trh, který podle něj dokáže ocenit ruční výrobu víc než Evropa. „V Americe nejsou sklárny, které by zvládly tenkostěnné sklo. Mají umělecké skláře, ale řemeslná dovednost, vyžadující staletí zkušeností, tam zkrátka chybí,“ vysvětluje. Jednou by proto rád otevřel malou sklárnu v Brooklynu – symbolicky tam, kde rodina Reichů kdysi mívala pobočku.

Po hodinách strávených u sklářské pece a pozorování celého procesu řemeslné výroby dostávám i já do rukou dvě sklenky Izaaka Reicha – a nevěřícně kroutím hlavou, že něco tak křehkého přímo před mýma očima vyrobil tříčlenný tým sklářů za bezmála pět minut. Dar vkládám do kufru auta a vyrážím na cestu zpátky do Prahy. A ačkoliv jedu maximálně opatrně, domů se těším – čeká mě totiž červené víno z té nejtenčí sklenice.