Do kin tento týden vstoupí Top Gun: Maverick. Tedy pokračování filmu, který pomáhal definovat Hollywood osmdesátých let. Díky němu se zrodila hvězda, jaké už dnes moc nejsou. A právě proto jsou Top Gun: Maverick film i jeho hrdina a producent Tom Cruise trochu jako přízraky, které vás snadno dojmou. Ale pozor, jen pokud vám je přes čtyřicet a zakážete si přemýšlet.

S Top Gunem jsem tak trochu vyrostl. Fakt. Generaci dnešních dvacátníků a teenagerů to asi bude znít nepochopitelně, ale z mého dětství na přelomu bolševika a demokracie vyčnívají tři hollywoodské postavy – Rocky Balboa, John Matrix a Pete „Maverick“ Mitchell. Pamatuju si to jako dnes: spolužák na základce měl doma video, což byla i na konci 80. let docela rarita, a kdykoli to jen šlo, stavili jsme se u něj a pouštěli si Rockyho, Komando nebo Top Gun, vždy v mizerné kvalitě a s jednohlasým amatérským dabingem. A byli jsme šťastní.

Z Komanda mi utkvěl úvod, kdy Arnold Schwarzenegger nese kládu na ramenou. Ze čtvrtého Rockyho trénink robotického Ivana Draga. A z Top Gunu? Svalnatá těla hrající beach volejbal a jak Tom Cruise hází oči – pardon, vlastně vojenské známky, už si to pletu se Žhavými výstřely – mrtvého kolegy do moře. Sledovali jsme to furt dokola a když zkraje 90. let začaly, byť s velkým zpožděním, americké blockbustery přicházet i do českých kin, byl jsem tam vždy i já.

Jak šel čas, z mých dětských hrdinů se postupně odlupovala aura nedotknutelnosti. Osmdesátkové příběhy byly vesměs jalové, navíc jsem si u Sylvestra Stallona začal všímat, jak strašně prkenný je. U Arnieho jakbysmet. A u Cruise se nešlo ubránit dojmu, samozřejmě ovlivněnému zprávami a historkami z natáčení, že to prostě je samolibý egomaniak, náfuka, a navíc sektář. Na milost jsem ho nicméně vzal jednak díky rolím ve filmech Magnolia a Tropická bouře, jednak protože průměrná kvalita jeho akčňáků Collateral, Mission: Impossible, Na hraně zítřka nebo Válka světů byla prostě o dost výš než u dvou výše jmenovaných hollywoodských souputníků.

A možná jsem pro něj měl vždycky o chlup větší slabost. Fascinovala mě u něj stejně jako u Paula Belmonda jeho oddanost akci a tomu, že se za všech okolností snažil maximum scén hrát sám. Belmondo se takhle ve Zvířeti postavil na křídla letícího dvouplošníku, Cruise ho teď trumfnul v kokpitu F-18. Prý se kvůli autenticitě naučil pilotovat stíhačku, aby divákům dopřál záběry přímo ze vzduchu. Tohle je přece jen vyšší level proslulé Stanislavského metody než se naučit karate kvůli roli hrdiny v šaolinském klášteře. Může to být legenda, ale řekl bych, že s ohledem na Cruisovu umanutost a puntičkářství minimálně ten český L-39, který se při natáčení také používal, pilotoval.

Nemám tušení, jestli bychom to poznali, kdyby seděl ve studiu, za ním bylo zelené plátno a pár ajťáků pak doplnilo v postprodukci pozadí. Tiskové materiály tvrdí, že právě proto se nahrávalo ve vzduchu, aby to bylo syrové a původní. Nevím. Ale to, o co šlo v první řadě, se povedlo – Tomův obličej tam vypadá dobře. Když se otáčí, když funí, když se potí, je to vždycky takové opravdové. A o to přece šlo, ne? Aby Maverick vypadal dobře, aby Tom Cruise vypadal dobře. O ničem jiném ten film není.

Herci i štáb, jak to ve filmech s Cruisem bývá, byli poskládaní tak, aby ho nikdo nezastínil. Záře reflektorů jsou upnuté na něj, protože Cruise i v bezmála 60 letech může být něčím víc: může být vyšší, než ve skutečnosti je, může vypadat mnohem mladší, může být výkonnější než o generaci mladší bojovníci, neunaví se, má neuvěřitelné štěstí a čich na to, jak se vyškrábat z jakéhokoli průšvihu. Pak je totiž život v pořádku. Tak prosté to je: je to uklidňující oáza bez komplikací, dvouhodinová sauna s absencí překrývajících se vrstev moderního světa.

První Top Gun byl neskrývaná reklama na americké ozbrojené síly, přihlášky k námořnictvu po jeho premiéře v roce 1986 stouply o stovky procent. Druhý Top Gun je pak reklama na muže, kterého ten první Top Gun stvořil. Na megastar ze staré školy, jaké už dnes nejsou. Herce, který je slavný jen pro své filmy, který netočí seriály, který si nebuduje paralelní kariéru na sociálních sítích, který neinvestuje do startupů ani nekupuje fotbalové týmy. A který se pořád ještě zuby nehty drží na špičce.

Top Gun: Maverick předcházela pověst filmu se skvělými recenzemi, že prý jedna špičková scéna střídá druhou. Já bych v první řadě všem, kteří na něj půjdou, doporučil, ať moc nepřemýšlí. Fakt to nemá cenu. Od začátku je totiž jasné, jak se vyvine napjatý vztah mezi Maverickem a synem jeho dávno mrtvého parťáka Goose, kdo nakonec zachrání riskantní vojenskou akci nad Íránem i kdo s kým skončí v posteli. Žádné překvapení se nekoná, snad s výjimkou toho, že na rozbombardovaném íránském letišti může zůstat plně funkční stíhačka F-14… Ale to jsem zase u toho, že nemá cenu moc přemýšlet.

Během těch dvou hodin, co jsem v kině seděl (a na které jsem se poctivě připravil s dětmi předešlý večer prvním Top Gunem), jsem se nenudil. Řemeslně to je poctivá práce, akční scény se střídají s romantikou i melodramatem, plynulost kazí jen karikaturně zvolené postavy, jako je hlavní „záporák“ mezi piloty Hangman či jeho zmoudřelý předobraz Iceman, který tu má roli Maverickova anděla strážného.

Asi nejlépe to vystihuje slovo dojímání. Přesně tak jsem se cítil až nečekaně často. Byl jsem dojatý – z toho, že dobro zase zvítězilo, že to Maverick dokázal, že na něj Penny počkala, že… Pro diváky 40+ bude dojímání klíčová emoce. Ono to opravdu je naše mládí a Tom Cruise nám dává aspoň na chvíli pocítit, že mladí můžeme být pořád, že se dá zvrátit čas. A pro ty mladší? Prostě další velký film, který ale nespoléhá na superhrdinské zázraky ani exploze za každým slovem.

Pro jedny i druhé ale zůstane nezodpovězená klíčová otázka: Proč jen ti piloti sportují na písku s míčem a na sobě mají džíny?