Když si na začátku dvacátého století Elektrické podniky usmyslely postavit trafostanici, vybraly si dnešní parčík u stanice metra Malostranská. Původně tu byl vojenský sklad. Když šel konečně k zemi, architekti, kteří ji měli stavět, se rozhlédli a zjistili, že místo s unikátním výhledem je mnohem lepší pro vyhlídkovou trasu. Ale co tedy s trafostanicí? Daleko s ní nešli – podívali se přes ulici a bylo. Místo s dlouhou historií nyní začíná svou budoucnost. V druhé polovině února se tady otevře galerie Kunsthalle Praha.

Je to neobvyklá událost, protože na otevření podobné galerie hlavní město čekalo velmi dlouho. „Je to první prostor pro umění, který vznikl v centru Prahy za skoro sto let,“ uvedl Petr Pudil, nový majitel domu, který ve dvacátých letech nechaly vybudovat Elektrické podniky královského hlavního města Prahy. Dnes je jím Pudil se svou manželkou Pavlínou a ona citace pochází z prestižního britského deníku The Financial Times.

Český podnikatel byl spolumajitelem Mostecké uhelné, posléze založil investiční společnost bpd partners. Dnes patří k nejbohatším Čechům a také k pražským galeristům. Kunsthalle Praha otevírá za několik dní, konkrétně 22. února 2022. Tedy o rok později, než to bylo původně v plánu – původní termín počítal s loňským jarem.

Propojení české a zahraniční scény

Nová galerie odstartuje výstavou Kinetismus: 100 let elektřiny v umění, kde představí díla umělců z celého světa. Druhá výstava se bude věnovat původní funkcí budovy s názvem Zengerova transformační stanice: Elektřina v architektuře, elektřina ve městě. První výstava se mohla uskutečnit i díky výpůjčkám od soukromníků i institucí z Německa, Velké Británie i Francie.

Druhá výstava souvisí neodmyslitelně s historií samotné budovy. O té ale až později. Hold vzdá mimo jiné i avantgardnímu umělci a průkopníkovi světelně-kinetického umění Zdeňku Pešánkovi. A to nejen skrze expozici – Kunsthalle Praha spolu s Nakladatelstvím AMU vydá rovněž jeho knihu Kinetismus z roku 1941, kromě češtiny vyjde poprvé také v angličtině.

Kunsthalle Praha má především propojovat českou a zahraniční uměleckou scénu, to vše na ploše 5 687 metrů čtverečních. Dohromady se sem vejdou tři galerijní prostory, design shop, bistro a kavárna s historickou restaurovanou terasou s výhledem na Petřín a Pražský hrad. Přinášet má především krátkodobé výstavy.

„Ať už půjde o výstavy na konkrétní téma nebo výstavy individuálních umělců a retrospektivy, budeme se vždy snažit najít nový úhel pohledu a mezinárodní souvislosti,“ uvedla v roce 2019 pro Lidové noviny ředitelka Kunsthalle Praha Ivana Goossen s tím, že program už je vymyšlený na tři roky dopředu.

Nápad na vlastní galerii bobtnal v Pudilových léta. „Chtěli jsme udělat něco pro Prahu, ale potřebovali jsme správné místo. A pak přišla příležitost, která se objevuje jednou za život,“ vypráví Pavlína Pudilová pro The Financial Times, který odhaluje i to, kolik to manžele zhruba stálo. Koupě a transformace budovy vyšly na 30 až 35 milionů eur, tedy něco mezi 730 až 855 miliony korun. Roční provoz vyjde na nízké miliony eur.

Ještě tedy jedna citace pro americký deník: „Kunsthalle je nevládní a nezisková, financovaná nadací naší rodiny. Cílem ale je pokrýt provozní náklady,“ uvedl Pudil s tím, že osoby starší šestadvaceti let budou mít vstupenky za deset eur, tedy okolo 250 korun, a zároveň bude možné pořídit si členství, případně se podílet na crowdfundingu.

Industriální stavba s novoklasicistním hávem

Pro umělecký svět je otevření galerie bezpochyby událost. Zajímat by se o ni ale mohli i ti, kdo zrovna umění neholdují. Samotná budova je totiž nesmírně zajímavá. Jako by to bylo právě někdejším vlastnictvím Elektrickými podniky, které svým budovám vtiskly neuvěřitelné příběhy.

Podobně to bylo také s domem na Vltavské, na adrese Bubenská 1, který nedávno rovněž prošel rekonstrukcí a dostal nový život. Tam měli zaměstnanci svou saunu a dlaždičky na budově byly unikátem, který lze dnes najít už jen na jednom místě – v newyorském metru.

Ale zpět k budově na Malostranské. Navrhoval ji architekt Vilém Kvasnička. Přesto, že mělo jít o v podstatě industriální stavbu, trafostanice měla zvenčí novoklasicistní háv. Jednoduše proto, aby zapadla do okolní zástavby. Interiér už vypadal úplně jinak, tvořil ho hlavně železobeton. „V mnoha ohledech se jedná o moderní stavbu, která adaptuje průmyslový provoz do svého interiéru a navenek se nadále tváří téměř jako městský palác,“ uvádí k historii budovy galerie.

Jméno dostává trafostanice podle fyzika a meteorologa, na kterého dnešní školní osnovy už zapomněly – Václava Karla Bedřicha Zengera, který podle všeho poradil slavnému Gustavu Eiffelovi, jak správně umístit hromosvod. Zkuste hádat, kam přesně. Ano, na nejslavnější stavbu současné Paříže. Na jeho počest tedy Zengerova trafostanice.

Kromě trafostanice měla ale budova také svou měnírnu, což je zařízení, které mění proudovou soustavu nebo propojuje různá napájení elektrických soustav. Odebírá tedy výkon z třífázové elektrické sítě a mění ho na stejnosměrný. Měnírna v Zengerově trafostanici takto obsluhovala tramvaje a trolejbusy v Praze 6, 7 a v části Prahy 1.

Zajímavá měla být i tehdejší výzdoba budovy. A to díky zmíněnému Pešánkovi, který se objeví na první výstavě Kunsthalle. Budovu totiž měly zdobit jeho čtyři plastiky, které v sobě měly zabudované neonové trubice a měly budovu osvětlovat. Jejich historie je zajímavá sama o sobě, plastiky se totiž staly součástí československého pavilonu na Světové výstavě v Paříži v roce 1937, kde získaly spoustu ocenění. Na trafostanici nebyly nakonec nikdy osazeny, byly to ale právě Elektrické podniky, kdo si je objednal.

„Na fasádě měly být sochy. Proto si je Elektrické podniky objednaly u modernisty a vizionáře Zdeňka Pešánka. Ten tvořil pod názvem Sto let elektřiny čtyři téměř čtyřmetrové světelné objekty, z nichž každý měl ilustrovat některý z principů elektřiny. Použil k tomu žárovky, neonové trubice a celuloid,“ vylíčila pro Lidové noviny Goossen.

Sochy se sice vrátily z Paříže do Československa před druhou světovou válkou, během ní se ale ztrácí. Nikdy už se pak nenašly. V současnosti existují jen modely uložené v Národní galerii. Do Zengerovy trafostanice se nakonec „podívají“ jen symbolicky, a to prostřednictvím speciální velkoplošné projekce.

Měl tu být i hotel

Trafostanice a měnírna funguje na Klárově spoustu let. Až na začátku druhého tisíciletí se začíná modernizovat a trafostanice i měnírna se přesouvají do malé části suterénu – velká část budovy najednou zeje prázdnotou. A také chátrá. To je také důvod, proč je dodnes k nalezení na stránkách mapujících Prázdné domy.

Než se budova dostane k manželům Pudilovým, kupuje ji společnost Marvikven, která tady chce udělat hotel. Záměr se ale nezdaří, vzniká klub Kokpit Kafé a spolu s ním se zde odehrávají koncerty i výstavy. Na chátrajícím stavu to ale nic nemění. Až do roku 2015, kdy se dostává k současným majitelům a na několik let se z ní stává staveniště.

K přestavbě si Pudilovi zvou česko-německý tandem architektů ze studia Schindler Seko. Ti měli v minulosti na starost například projekt půdního prostoru pro režiséra Jiřího Menzela nebo projekt PPF Gate v Dejvicích. Podílí se i na zástavbě takzvaného Smíchov City. „Konverze Zengerovy trafostanice na muzeum umění je o hledání vzájemné synergie mezi industriálním objektem a veřejnou budovou galerie. Obecně řečeno je to o komplikovaném vztahu mezi starým a novým. Proto se hlavní myšlenkou celého projektu stala jednoduchost,“ vylíčili architekti Jan Schindler a Zuzana Drahotová.

Zajímavé je i spojení se známým studiem Najbrt, které každoročně připravuje například logo pro filmový festival v Karlových Varech. Pro Kunsthalle Praha studio navrhlo logo, typografii a piktogramy. Pozornost vzbudí aplikace na roh budovy. Použité písmo mimochodem vychází ze skici typografa Jana Tschicholda z roku 1930, tedy zhruba ze stejné doby, kdy Zengerova trafostanice vznikla. Kruh se uzavírá.