Na začátku června jsem se vydala na benátské bienále umění, jednu z nejočekávanějších kulturních událostí. Na jednom místě se v ohromné koncentraci sejdou díla od výtvarníků z celého světa – i když v letošním případě by se hodilo říci spíše od výtvarnic. Několik dnů po návratu, kdy konečně odeznělo předávkování uměním, se můžu s čistou hlavou za tím vším ohlédnout a říct si, jak na mě letošní velkolepá přehlídka současného umění vlastně zapůsobila.

59. ročník bienále v Benátkách se rýsoval v bezprecedentních časech – sotva se svět začal nadechovat po pandemii covidu, na Ukrajinu dopadla ruská invaze. Je tak příznačné, že se kurátorka Cecilia Alemani rozhodla událost zaštítit poetickým názvem Mléko snů. Snažila se rozehrát světlou nótu v dobách temna.

Jak název inspirovaný knihou Leonory Carrington napovídá, právě probíhající bienále v Benátkách je plné snových vizí, živých barev, mýtů a magie prosakující do běžných životů. A také plné femininní síly – většina vystavovaných děl totiž pochází od žen. Nosné téma Cecilie Alemani nastavila tak, že si položila otázku „Jak se mění definice lidské bytosti?“ A tuhle nitku jsem mohla jako návštěvník sledovat napříč všemi pavilony.

Alemani se zaměřila na umělkyně a umělce, kteří zobrazují těla a jejich metamorfózy, vztahy mezi jedinci a technologiemi a spojení mezi tělem a Zemí. „Jsme vystaveni všeprostupujícímu tlaku technologií. Hranice mezi těly a objekty se proměnily natolik, že ovlivňují hierarchii, anatomii i naše subjektivní vnímání,“ uvádí Alemani.

Právě v kontextu pandemie jsme si jako lidé mohli lépe uvědomit svou smrtelnost a křehkost našich těl. A také to, že jsme všichni součástí jednoho celku. Přes 200 umělců z 58 zemí, které Alemani na letošní bienále vybrala, tak pracují s myšlenkou konce antropocentrismu, oslavují spojení s říší zvířat a vnímají vztah mezi živočišnými i rostlinnými druhy, ale také mezi organickým a neorganickým.

Vzhledem ke zvolenému narativu jsem měla dojem, že místy letošní bienále sklouzává k umění, které až příliš staví na ezoterice a spiritualitě s přídechem new age. Některá díla tak působila hodně naivně a vyprázdněně, chvílemi také trochu úsměvně.

V tak ohromné změti obrazů, nenápadných i monumentálních soch, krátkých filmů, fotografií a performancí člověk ale ani nemůže čekat, že bude unešený naprosto ze všeho. Přesto jsem při procházení jednotlivých úseků téměř nekonečně působící výstavy našla díla, která na mě skutečně zapůsobila.

Procházka zahradou snů

Bienále v Benátkách je tradičně rozděleno do dvou lokací: Giardini, zahrady, kde se nachází centrální pavilon a samostatně stojící pavilony jednotlivých zemí, a Arsenale, rozsáhlého areálu bývalé benátské loděnice a zbrojnice. V mém případě přišel jako první na řadu centrální pavilon, kde návštěvníka vítá realistická socha slona od německé umělkyně Kathariny Fritsch. Člověk se tak může hned v úvodu ponořit do světa, kde splývají hranice mezi sny a realitou.

V centrální části na mě silně zapůsobily obrazy, které tvoří chilská výtvarnice Cecilia Vicuña – ta na letošním bienále vyhrála Zlatého lva za celoživotní tvorbu. Ispiraci pro vystavovaná díla čerpala z obrazů ze 16. století od Inků v Peru, kteří byli donuceni konvertovat ke katolicismu a museli tak malovat španělské náboženské ikony. Z Vicuñiných děl čiší živá představivost, hravost, zároveň jsou plné zvláštních, místy humorných metafor.

Impozantně působily také figury nadlidské velikosti ručně utkané speciální arabskou technikou od indické umělkyně Mrinalini Mukherjee. V jedné z místnosti bez přísunu světla pak vynikaly zejména obrazy od dánské malířky s pseudonymem Ovartaci, které vytvořila v psychiatrické léčebně. Míhají se na nich útlé figury, u nichž splývá zvířeckost s lidskostí, často jsou navíc vsazeny do mytických kulis starověkého Egypta. I v horkém červnovém dni mi z nich přejížděl mráz po zádech.

Po opuštění centrálního pavilonu následovaly pavilony jednotlivých zemí, mezi nimiž se ostudně krčil pavilon česko-slovenský, zející prázdnotou. Velkou předností Giardini je, že se člověk může procházet v zeleni a kromě děl ukrytých za zdmi pavilonů má možnost obdivovat také jejich architektonické pojetí. U mě na plné čáře zvítězil funkcionalisticky pojatý pavilon severských zemí, jehož střechou prorůstá trojice stromů.

Velmi imerzivním dojmem na mě zapůsobil pavilon belgický, ve kterém na několika plátnech běžely ve smyčce krátké filmy pod shrnujícím názvem Dětská hra. Jde o projekt Francise Alÿse, v jehož rámci od roku 1999 nahrává děti v jejich největší přirozenosti – pohlcené hrou. Částečně jde o etnografický počin zobrazující kulturní tradice, částečně o ocenění momentů, kdy člověk zapomene na okolní svět a ztratí se ve hře.

Mezi jednotlivými zeměmi vynikl také polský pavilon, zevnitř ověšený velkoformátovými panely připomínajícími patchworkové deky od umělkyně Małgorzaty Mirga-Tas. Po vzoru renesančního paláce Schifanoia zde vytvořila dvanáct vyobrazení romské kultury – jedno pro každý měsíc v roce. Na jednotlivých panelech se misí romské tradice, ikonografie i každodenní dění. Na obrazy jsem se mohla dívat opakovaně a pokaždé jsem na nich objevila něco nového.

Vůně hlíny a sex s kapradím

Druhý den následovalo Arsenale. Věděla jsem, že před sebou mám náročnou cestu v podobě dlouhé nudle napěchované uměleckými díly. Zostra se začalo hned v úvodní části s dominantou sochy s názvem Brick House od Američanky Simone Leigh, která vyhrála Zlatého lva za nejlepší účastníci letošního bienále a která opanovala také americký pavilon – jako první Afroameričanka v historii. Velkolepá ženská postava osciluje mezi tělesností a architekturou, představuje tak, i díky své velikosti, vskutku impozantní svatyni, útočiště.

Na zdech kolem sochy upoutaly mou pozornost obrazy od kubánské tiskařky Belkis Ayón, která využívá techniku kolografie, což je tisk z koláže. Kompozice je tak tvořená zajímavými barevnými tóny, texturami a formami. Díky tomu, že Ayón používá černou, šedou a bílou barvu, mají obrazy hloubku a postavy z nich tajuplně vystupují, čímž vytváří s pozorovatelem zvláštní interakci. Ayón vychází ze symbolů a příběhů tajného afro-kubánského společenství Abakuá, jednotlivé figury jsou tak pokryté šupinami a působí dojmem, jako kdyby přicházely z jiného světa.

Mou oblíbenou částí byla hromada hlíny. Tedy abych použila kvalifikovanější termín – imerzivní instalace rozprostírající se na velkém měřítku, díky čemuž působí trochu jako bludiště, do kterého se člověk může ukrýt, obklopený vůní hlíny. Vytvořila ji Delcy Morelos a nazvala ji Earthly Paradise.

Celý prostor kolem mě prostoupila vůně země, když jsem si k ní přivoněla, zarazila jsem se, protože jsem cítila kakao, skořici, hřebíček a další koření. Posléze jsem zjistila, že umělkyně všechny zmíněné suroviny do hlíny přimíchala.

Velmi silně působily v Arsenale filmy. Například The Parent’s Room od italského tvůrce Diega Marcona, který je zdánlivě vytvořený stop-motion animací, ale ve skutečnosti v něm vystupují živí herci, kteří jsou oblečeni do umělého kostýmu připomínajícího lidskou bytost – poněkud znepokojivě vypadající lidskou bytost.

O to znepokojivější je samotný příběh, který zpívá otec od rodiny. Během krátké smyčky divák zjišťuje, že otec všechny její členy zabil, a hrůzný čin završil sebevraždou. Ideální podívaná do slunečného dne.

Do mysli se mi nesmazatelně vtisknul také film od Marianny Simnett The Severed Tail, odehrávající se ve fetiš klubu. Simnett se ve filmu dotýká spojení mezi lidmi a zvířaty, které nahlíží z mytologické a historické perspektivy, a hraje si s tím, jak člověk vnímá své tělo a touhy.

Krátký snímek je plný fantaskních vizí, zvláštností, násilí, které úspěšně vyvolává pocity úzkosti, a jeho hlavní postavou je napůl prasátko napůl člověk s utrženým ocáskem. Troufám si říct, že něco podivnějšího jsem dlouho neviděla, což v mém případě ale znamená velkou poklonu.

Nejvíce jsem však zrozpačitěla u snímku od čínského filmaře Zheng Bo, který se zaměřuje na mezidruhové vztahy. Natočil tak skupinu mužů oddávajících se intimnostem s rostlinami, především tedy s kapradinami. Dozvěděla jsem se tak, že existuje eko-sexuální orientace zvaná pteridofílie.

Z benátského bienále se nedá popsat všechno. Během dvou dnů jsem umění viděla až příliš a poslední části z venkovního areálu Arsenale mám tak zahalené mlhou. Přesto šlo ale o zážitek, který si za dva roky ráda zopakuji.

Pokud se na bienále do Benátek vydáte, doporučuji kvalitní obuv, jelikož se hodně nastojíte. Také si nezapomeňte zabalit plavky. Po celodenním obdivování uměleckých počinů můžete skočit do vodního autobusu vaporetto, který vás za pár minut dopraví k pláži Lido. Tam můžete nasát báječnou atmosféru Itálie devadesátých let, osvěžit se v moři, dát si limoncello spritz a druhý den můžete začít nanovo korzovat.