Podnikatel v kávovém segmentu Oldřich Valta je všechno, jen ne kavárenský povaleč. Dlouho se pohyboval ve světě bankovnictví a v kavárnách trávil čas jako běžný konzument oblíbeného tmavého nápoje. Představoval si, že vlastní kavárnu by si mohl otevřít v důchodu. Jenže pak přišla kariérní změna a krátce na to seznámení se světem kávy kovaným Egorem Kolpakovem. A začal se psát příběh značky The Miners, která nyní kromě šesti kaváren v Praze sdružuje také pražírnu a pekárnu.

Dvojice podnikavců přitom netroškařila. Už při otevírání první kavárny věděli, že je pro ně prvním krokem k největšímu řetězci s výběrovou kávou nikoliv v České republice, ale v Evropě. Expanze už přitom není jen na papíře, ale plně rozběhnutá – co nevidět budou otevírat první kavárnu v zahraničí, konkrétně v Barceloně. A druhá pobočka by tam měla následovat v průběhu příštího roku.

Valtovi a Kolpakovovi se totiž osvědčila podnikatelská symbióza. Každý pochází z jiného prostředí, každý rozumí něčemu jinému, dohromady ale tvoří skutečně efektivní duo, kterému se daří dosahovat cílů, jež si vytyčí. A to i přes to, že provozovat síť kaváren v období pandemie, kterou vystřídala energetická krize, není procházka právě idylickým podnikatelským světem.

„Díky tomu, že se nám daří, se nám nyní mnohem snáze získávají investoři. Neustále totiž rosteme, ukazujeme, že si dokážeme poradit i ve složité době, takže nám stále více důvěřují i velcí strategičtí hráči,“ říká Valta, zatímco upíjíme kávu v kavárně Miners Churchill.

Oldřichu, vy jste více než dekádu působil v zahraničí v bankovním sektoru, než jste začal podnikat v tom kavárenském. Můžete mi na úvod říct, jak došlo k tak zásadní změně?
Roli sehrálo několik faktorů. Mít vlastní kavárnu byl vždycky můj sen. Už za studentských let, když jsem studoval na VŠE, jsem si často říkal, že až skončím kariéru, ke které jsem směřoval, otevřu si vlastní kavárnu. Pracoval jsem přes deset let v zahraničí, kde jsme díky práci mohli být s manželkou oba dva – měli jsme totiž stejného zaměstnavatele. Jenže pak přišel zásadní zlom, vlastně hned dva. Narodila se nám první dcera a v té době společnost, kde jsme působili, procházela obrovskou restrukturalizací. Rozprodávala banky po celém světě, což znamenalo, že naše pracovní pozice přestaly být potřebné. Pracovní a osobní změny se tak potkaly ve stejném období a pro nás bylo nejlepší vrátit se zpátky do Česka, kde jsme měli pro založení rodiny lepší zázemí.

Takže po pracovní změně a geografickém přesunu jste si řekl, že je ideální čas na to zkusit něco úplně nového?
Ano, byla to pro mě skvělá příležitost. Do té doby jsem si totiž myslel, že budu celý život pracovat pro jednu společnost a z té pak půjdu rovnou do důchodu. Přišel jsem domů s tím, že bych si tedy mohl otevřít tu kavárnu, o které jsem dlouho snil. Ale manželka o tom nechtěla vůbec slyšet. Myšlenku jsem tak pohřbil a nastoupil opět do bankovnictví.

Co přimělo vaši ženu k tomu, že situaci přehodnotila?
Naštěstí jsme se přestěhovali do Holešovic a už při prvním procházení sousedství jsem narazil na malou kavárnu Barry Higgel’s. Viděl jsem, že tam mají výběrovou kávu z Berlína The Barn, všichni tam mluvili anglicky, takže jsem měl pocit, že jsem zpátky v Londýně. Dal jsem se do řeči s baristou, což byl Egor Kolpakov. Skamarádili jsme se a za pár měsíců mi nadšeně vyprávěl, že by chtěl rozjet nový kávový brand. A mně se jeho nápad hrozně líbil. Díky tomu, že Barry dobře fungoval a rostl, jsme byli schopni přesvědčit i mou ženu. Byla schopná akceptovat, že bych do kavárenského byznysu šel s někým, kdo má spoustu zkušeností.

Takže jste se s Egorem vrhli na vytvoření nové značky Miners. Jak jste si rozdělili role, když jste každý pocházel z úplně jiného sektoru?
Od začátku jsme do toho šli s tím cílem, že chceme vybudovat největší řetězec s výběrovou kávou v Evropě. Egor věděl, kolik stojí káva, jak má vypadat cenotvorba, kolik stojí práce – tyhle zkušenosti měl. Ale abychom byli schopni dosáhnout svého cíle, museli jsme k tomu přistupovat systematicky. A já měl z korporátu osvojený právě tenhle systematický přístup, navíc mě vždy bavila čísla. Pro Egora jsou také důležitá a velmi dobře jim rozumí, ale je velký vizionář a tahle oblast ho příliš nebaví. Takže jsem si vzal na starost, jak bychom měli Miners ekonomicky uchopit, aby značka dlouhodobě fungovala a rostla tím směrem, který jsme si vytyčili.

Jaká byla počáteční investice do otevření první kavárny?
První kavárnu jsme otevřeli v březnu 2019 u náměstí Jiřího z Poděbrad ve Slavíkově ulici a celkové náklady byly 6,5 milionu korun. U zrodu jsme byli tři, kromě Egora se zapojil ještě Oleg Patrakov, což je třetí největší akcionář. Částku jsme dali dohromady z vlastních úspor. Ale další rozvoj jsme následně financovali fundraisingovými koly, formou půjček nebo kapitálem od nových investorů.

Zapojení investoři pocházejí z okruhu vašich známých, nebo jde v současnosti také o institucionální investory a fondy?
Investičně zapojených je nás nyní osmnáct. A investory zná vždy jeden z nás tří osobně. Na začátku, kdy jsme neměli žádnou historii, se k nám připojovali zejména z toho důvodu, že nás znali, věřili nám a viděli, jaký máme zápal. Teď už máme téměř čtyři roky za sebou, máme co ukázat, nasbírali jsme cenné zkušenosti během pandemie a nyní také během inflace a blížící se recese – neustále fungujeme v obrovské nejistotě, ale vidíme, že všechny výzvy dobře zvládáme, takže si více věříme, stejně tak nám více důvěřují i investoři. Díky tomu jsme zajímavější i pro velké instituce. Letos jsme získali první bankovní úvěr a začínáme se bavit také s většími strategickými partnery, tedy s institucionálními investory, investičními fondy a velkými hráči v českém gastrobyznysu.

Naťuknul jste pandemii. Během ní jste byli schopní otevřít dvě nové pobočky, což ostatně dobře ukázalo, že zvládáte prospívat i během krize.
Ano, poslední kavárnu jsme během pandemie otevřeli v listopadu loňského roku, a to byla naše pátá. Takže během těch pandemických vln jsme otevřeli tři kavárny, jeden espresso bar a také jsme začali provozovat vlastní pražírnu. A teď jsme úplně čerstvě převzali espresso bar v designovém obchodě Ones Concept. Proběhlo to během dvou týdnů, kdy mi Egor oznámil, že tam začínáme. V Praze tak nyní máme šest kaváren.

S vlastní pražírnou, kterou jste začali provozovat během pandemie, jste počítali také od začátku?
Pražírna je rozhodně základ pro to, aby nám byznys fungoval a dával ekonomicky smysl. Když máte vlastní pražírnu, úspory z rozsahu jsou totiž skutečně markantní. Neměli jsme ji od začátku, původně jsme spolupracovali s britskou pražírnou Colonna Coffee. Uběhlo ale půl roku a začali jsme se bavit s pražírnou Dos Mundos, která nám byla schopna poskytnout čas ve svém provozu. S naším pražičem nastavili chuťový profil, ale ty začátky byly úplně někde jinde, než kde jsou teď, kdy máme už vlastní pražičku. Těší mě, že jsme během těch let hodně vyrostli, máme různé typy chuťových profilů, ve kterých si každý najde to své. Naše současná pražička má kapacitu na patnáct kilo a využíváme ji tak z dvaceti procent. Měsíčně tak můžeme upražit asi osm tun.

A jak jste na tom v případě pražírny se ziskem?
Jen pražírna letos bude mít asi 10 milionů korun tržeb a zisk 1,5 milionu korun. Loni jsme měli na pražírně tržby 6,5 milionu. A celkově jsme se s celým Miners loni dostali na 30 milionů a letos vyrosteme na 50 milionů s čistým ziskem mezi 4 a 5 miliony. Příští rok očekáváme tržby kolem 70 až 80 milionů a zisk 10 milionů. Samozřejmě chvíli trvá, než se nově otevřená lokalita dostane na svůj potenciál a začne generovat zisk. Ale dobrá zpráva je, že kromě Bořislavky nám tržby na všech kavárnách neustále rostou. Myslel jsem si, že kavárna u Jiřího z Poděbrad byla už loni na svém maximu, přitom neustále roste – je tak mnohem výdělečnější, než jsme původně plánovali.

Plánujete nyní otevřít další provozy?
Teď nám běží jedna konstrukce v projektu Dock u Libeňského mostu, v poslední budově D5. Chceme tam otevřít kavárnu spojenou s pražírnou, protože jde o obrovský prostor na 300 metrech čtverečních. Do pražírny bude vidět skrze prosklenou stěnu, prosklené budou i stěny na fasádě, takže půjde pražení pozorovat i zvenčí. Do budoucna tam plánujeme dělat i tréninkový program pro veřejnost – lidé se budou moci přijít naučit, jak udělat dobrou kávu, ale také jak ji upražit. A druhá kavárna vznikne v karlínském projektu Fragment. Tam půjde o 150 metrů a chceme v ní mít pekárnu, kde bude pekařům také vidět pod ruce. V současné době totiž pečeme v naší první kavárně a kapacitně nám ten prostor už nestačí, protože pečivem zásobujeme všechny naše provozy. A chceme ho dodávat i jiným podnikům, takže zvětšení pekařského zázemí bude nutnost.

Na začátku jste zmiňoval, že váš cíl je vytvořit největší evropský řetězec s výběrovou kávou. Zahájili jste už nějaké kroky tímto směrem?
Ano, začali jsme se Španělskem, kde nyní realizujeme dva provozy. Kavárna, kterou bychom měli otevřít co nevidět – na přelomu listopadu a prosince –, je v Barceloně. Bude tam také pekárna, ale káva jen s sebou. Původně jsme chtěli klasickou kavárnu s posezením, ale ve Španělsku je velmi složitá komunikace s úřady. A v Barceloně vedení města určuje oblasti, kde nevydává žádné nové licence pro gastrobyznys. Trh je tam saturován, tak prostě dají stopku. Chtějí tím docílit rychlejší gentrifikace v dosud málo vyvinutých čtvrtích. A letos se tyhle bezlicenční zóny výrazně rozšířily, takže prostory, které jsme měli vytipované, se v nich najednou objevily. Stejně tak tomu bylo i v případě kavárny, kterou už jsme měli prakticky hotovou. Přišli jsme tak s konceptem pekárny, což město vnímá jako přidanou hodnotu, a díky tomu jsme mohli otevřít alespoň take away kavárnu. Pro druhý provoz ještě hledáme prostor, expanzi nám ale komplikuje složitá a pomalá byrokracie.

Kromě Španělska máte v hledáčku i další země?
Ano, ale nechci o tom raději příliš mluvit, dokud nebudeme mít větší jistotu. Egorův sen jsou Spojené státy, kde to ale nebude vůbec jednoduché, zajímá nás také jihovýchodní Asie, kde trh s výběrovou kávou obrovsky roste. Ale jen Španělsko má velký potenciál – je to minimálně desetinásobně větší trh než u nás, zároveň jsou tak deset let pozadu v segmentu výběrové kávy. Zatím je tam takových konceptů velice málo a všechny jsou velmi úspěšné. V následujících letech by tak neměl být problém otevřít tam až šedesát poboček, takže se nyní budeme soustředit zejména na tuto zemi.

A plánujete si všechny kavárny řídit sami?
Začali jsme pracovat na franšízovém konceptu. Ve větších městech chceme začít sami – jako teď v Barceloně – vytvoříme jeden dva koncepty, na kterých budeme moct ukázat, že fungují. Potenciální franšízant se bude lépe přesvědčovat, že to dává smysl. Chceme vybudovat také zázemí pro zásobování, proto v Barceloně otevíráme rovnou i pekárnu. Výhledově bychom ve Španělsku začali pro tamější kavárny také pražit. Franšízový koncept je tak pro nás velký projekt, který jsme před týdnem vykopli a nyní máme již deset zájemců a franšízu jak v Evropě, tak i v Asii.

Co třeba krajská města v Česku, na ta se chcete zaměřit?
Hodně jsme to zkoumali loni, byli jsme i na několika výjezdech za konkrétními prostory, ale nikdy nás úplně nepřesvědčily. Pak nám do toho spadlo Španělsko a zjistili jsme, že potenciál tam je obrovský, zároveň komerční nájmy se tam s těmi pražskými nedají srovnávat. S našimi krajskými městy by se srovnat daly, ale i tak jsme si řekli, že nám dává větší smysl nyní otevřít kavárny v Barceloně. Myšlenky se ale úplně nezbavujeme, chceme ji ale pojmout spíš prostřednictvím zmíněné franšízy.

Úspěšně jste rozšířili i produktové portfolio, což je pro vaši expanzi také důležité. Jaké jsou vaše poslední počiny?
Letos jsme vyvinuli novou várku kávových kapslí, máme je certifikované na domácí kompostování. Podařilo se nám také vylepšit chuť kávy v kapslích oproti loňsku. Začali jsme prodávat také sáčky s kávou na přípravu filtrovaného nápoje, které jsou skvělé na cesty a zákazníci si je hodně oblíbili. A také jsme začali prodávat kávu v plechovkách. Zmíněné produkty nám hodně pomáhají rozšiřovat povědomí o značce, letos v březnu jsme navíc dospěli ke spolupráci s Rohlíkem. Na začátku brali jen zrnkovou kávu, když ale viděli nové produkty, rozhodli se, že je zařadí také.

Na závěr mě ještě napadá – byl jste vlastně někdy za pultem některé z vašich kaváren, když si jejich prostřednictvím plníte sen dříve, než jste dospěl do důchodu?
Ještě ne. V kavárně na Churchillu jsem akorát bral objednávky, ale nedělal jsem kávu. Prošel jsem sice základním tréninkem, ale jelikož kávu nedělám každý den, tak už zase nevím, co bych si za kávovarem počal. Připomněla jste mi ale sázku, kterou jsem uzavřel s Egorem a stále mu ji dlužím. Řekli jsme si, že si půjčím kostým slepice a půjdu za bar přijímat objednávky. Tak to musíme zrealizovat, ideálně až budeme slavit v březnu narozeniny v naší první kavárně.