Na tom, že je na Zemi osm miliard lidí, nezáleží. Pro planetu je zásadní, odkud jsou a jak se chovají

Důležitější faktor než počet lidí je pro planetu spotřeba potravin či energií. Platí, že mnohem víc obojího potřebují bohaté státy než ty rozvojové.

Eliška NováEliška Nová

planeta

Foto: Kevin Gill/Flickr

Na planetě Zemi žije už přes osm miliard lidí

Patnáctého listopadu přesáhl počet lidí na Zemi osm miliard. Tedy alespoň podle odhadu Organizace spojených národů. Taky je možné, že na planetě v takovém počtu žijeme už nějaký ten pátek. Buď jak buď, nová miliarda se nepřekračuje každý den. Naposledy jsme takto zaokrouhlené číslo, tedy sedm miliard, oslavili před jedenácti lety. Co osm miliard lidí ale pro Zemi znamená?

OSN odhaduje, že světová populace by mohla v roce 2030 vzrůst o další půlmiliardu, v roce 2050 by lidí na planetě mohlo být 9,7 miliardy. A v roce 2100 nás prý bude 10,3 miliardy. Podstatné je ale to, jak jsou lidé na planetě rozloženi. Respektive kde žijí.

„Daleko důležitější než počet lidí je totiž množství potravin, zdrojů a energie, které by průměrný obyvatel planety spotřebovával. Počet lidí, které planeta uživí, se velmi výrazně liší podle jejich míry spotřeby,“ líčí pro CzechCrunch Zuzana Harmáčková z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd neboli CzechGlobe a z Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik neboli SYRI.

To znamená, že pokud by všichni byli stejně nároční na zdroje, jako jsou lidé v západní Evropě nebo Severní Americe, planeta by unesla méně lidí než za předpokladu, že by lidé byli nároční tak, jako jsou obyvatelé chudších nebo méně rozvinutých zemí. Jan Vávra ze Sociologického ústavu Akademie věd k tomu dodává, že nejde jen o západní Evropu, ale do výčtu lze klidně zahrnout i Evropu střední, respektive bohatší část východní. Česko patří rovněž k zemím, které planetu zrovna nešetří.

Je ale nutné uvažovat nejen o rozdílech mezi ekologickou či emisní náročností života v jednotlivých státech, ale i o rozdílech uvnitř států. Poslední výzkumy naznačují, že rozdíly uvnitř jsou důležitější než rozdíly mezi státy. Velkou roli samozřejmě hraje bohatství. Emise nejbohatších skupin obyvatel v jednotlivých státech jsou obecně největší právě díky jejich nejvyšší spotřebě a životnímu stylu,“ vysvětluje Vávra.

Problém dostatku potravin se týká několika faktorů. Během posledních padesáti let byla celosvětová produkce vyšší, než byla globální společnost schopná zkonzumovat. Jak vysvětluje Lenka Suchá, která je rovněž z CzechGlobe, důvodem je především vysoká míra industrializace zemědělství. Ta je nicméně závislá na dalších zdrojích. Jsou to například technologie nebo umělá hnojiva.

„V současné době je tudíž problematické především prostorové rozložení těchto zdrojů, které je nerovnoměrné a na různých místech planety je na ně vyvíjen rozdílný populační tlak. Země globálního severu, které jsou pravidelně populačně stabilní, mohou díky vysoké industrializaci zemědělství a různým technologiím vyrábět dostatek potravin pro uživení svého obyvatelstva,“ líčí Suchá. Za země globálního severu jsou označovány ty bohaté, přičemž nejde o zeměpisné rozdělení.

To neplatí u zemí globálního jihu, tedy jinak řečeno u zemí rozvojových. Pro ně je charakteristický populační růst a nedostatek technologií. Jejich zemědělství je z hlediska produkce potravin méně produktivní. „Do tohoto nerovnoměrného rozložení zdrojů a produkce potravin promlouvá také klimatická krize, která má pro řadu zemí globálního jihu zcela zdrcující dopady. To je zapříčiněno jednak jejich geografickou polohou, jednak jejich nízkou adaptivní kapacitou, tedy schopností přizpůsobovat se a pružně reagovat na výzvy přicházející s klimatickou změnou, která vychází z nedostatečného množství socioekonomických zdrojů,“ říká Suchá.

Akutní potravinové krizi už dnes čelí podle Světového potravinového programu, což je organizace OSN, přes 345 milionů lidí v 82 zemích světa. Etiopie, Jemen, Severní Súdán a Nigérie jsou na pokraji hladomoru. Podle Suché přitom lze očekávat, že se situace bude zhoršovat. Nejen kvůli klimatické krizi, ale i kvůli rostoucím nerovnostem. A to jak mezi jednotlivými státy, tak i uvnitř nich. „V kombinaci s řadou probíhajících konfliktů, dalších humanitárních krizí, které jsou často způsobeny právě projevy klimatické krize, a rostoucí populací pak mohou v blízké budoucnosti některé státy čelit rozsáhlým hladomorům,“ říká Suchá.

Zemědělství je klíčovou součástí hospodářství

K tomu, aby zranitelné státy uživily svoje obyvatele, je potřeba především zvýšit jejich adaptivní kapacitu. Cestou může být podle Suché mimo jiné i před pár dny schválený fond pro zranitelné země, který byl odsouhlasen na summitu COP27 v Egyptě. To znamená, že bohaté země budou dávat peníze chudým, které globální změnu nezpůsobily, ale odnášejí ji nejvíc.

Nakonec ani v případně samotné a tolik zmiňované globální změny klimatu nejde jen o počet lidí. Znovu je to především životní styl některých z nich. A pak také to, v rámci jaké společnosti žijí. Jedním z důležitých faktorů globální změny je spalování fosilních paliv. Ať už jde o uhlí při výrobě energie, nebo paliva na automobilovou a leteckou dopravu.

„Řada lidí na planetě má emise minimální, například jeden let z Prahy do Londýna vypustí do atmosféry víc emisí než život celé domácnosti v některých rozvojových zemích za rok. To ukazuje, že samotný počet lidí není rozhodující, rozhodující je společenské nastavení a životní styly,“ zdůrazňuje pracovnice Národního institutu SYRI Zuzana Harmáčková.

Akutní potravinové krizi už dnes čelí přes 345 milionů lidí v 82 zemích světa.

I proto jsou podle ní zásadní dohody, jako byla například ta v Paříži v roce 2015. Tehdy se rozhodlo, že je žádoucí nepřekročit oteplení planety ve srovnání s předindustriální érou o víc než jeden a půl stupně Celsia. Podobné dohody podle vědkyně ovlivňují, jakým způsobem se státy rozhodnou upravit svoje emise ve velkém, tedy celospolečenském měřítku. To v důsledku znamená, že není takovým rizikem nárůst počtu obyvatel v rozvojových zemích.

„To, že nejvyšší populační růst vykazují státy subsaharské Afriky, ve kterých je víc než polovina populace závislá na samozásobitelském zemědělství, neznamená, že tento nárůst bude výrazně zrychlovat klimatickou krizi. Na druhou stranu stále platí, že i přes jejich relativně malý podíl na současné situaci budou tyto státy na klimatickou krizi stále více doplácet. A to především v podobě zhoršující se potravinové bezpečnosti, zvyšujícího se tlaku na zdroje a narůstajícího počtu konfliktů vznikajících právě na základě tohoto nedostatku,“ dodává Suchá.

Přibývající počet lidí na planetě konečně nemusí znamenat ani větší zástavbu krajiny. Potraviny lze podle Harmáčkové zajistit rozšiřováním zemědělské půdy, ale i intenzivnějším hospodařením nebo větším zapojením nových zemědělských technologií. Řeč může být o vertikálním zemědělství ve městech.

Vlivem klimatické změny řeky ve světě vysychají, což má dopady i na život na Zemi

„Protože ale půdy, na kterou je možné rozšířit zemědělství, není k dispozici v globálním měřítku mnoho, bude se pravděpodobně muset jednat o kombinaci těchto řešení. Stejně tak v případě rozrůstání měst vše závisí na tom, o jaký typ zástavby půjde. Je nutné si přiznat, že plánování měst je naprosto klíčovou otázkou do budoucna, a začít investovat do chytrého městského plánování, ideálně nejen se zapojením expertů, ale také lidí, kterých se život v těchto městech bude týkat,“ míní Harmáčková.

Obecně nicméně pro lidstvo platí, že vytváří výrazný tlak na životní prostředí. Je to sílící změna klimatu, znečišťování, zabírání životního prostředí pro biodiverzitu, intenzivní lov a rybolov. To všechno je podle Harmáčkové velký problém nejen kvůli živým organismům, ale i vymírajícím druhům.

„Ale i kvůli lidem. Bez funkčního životního prostředí přestávají fungovat přínosy přírody, které jako lidé nezbytně potřebujeme. Je to opylování, čištění vody i regulace klimatu. Narušené životní prostředí se negativně promítá do kvality života lidí, kteří na planetě žijí nebo budou žít v budoucnu,“ dodává Harmáčková.

Nikdy nevíme, ze kterého vyhynulého druhu bychom byli bývali vyvinuli nové léčivo.

Lidé jsou původci klimatické změny a ta vede k vymírání horských druhů nebo druhů na korálových útesech. Jednotlivým druhům zvěře pak ubývají stanoviště a prostor. Může za to odlesňování, intenzivní zemědělství i zmíněné rozrůstání měst.

„Úbytek biodiverzity je pro lidi ohrožující. Nikdy nevíme, ze kterého vyhynulého druhu bychom byli bývali vyvinuli nové léčivo nebo vyšlechtili potraviny, které by byly zásadní pro naši výživu. Krize biodiverzity je už nyní aktuální, proto se jedná o otázku, kterou musíme řešit nyní, nejen v závislosti na přibývající populaci,“ uzavírá Harmáčková.

Podle Organizace spojených národů by měl růst populace pokračovat až do osmdesátých let tohoto století. Tehdy dosáhne hodnoty 10,43 miliardy lidí. Po stagnaci by mělo začít docházet k poklesu, až roku 2100 dojde ke snížení na 10,3 miliardy. Polovinu předpokládaného růstu populace do poloviny století by přitom mělo obstarat jen osm zemí. Je to Demokratická republika Kongo, Egypt, Etiopie, Indie, Nigérie, Pákistán, Filipíny a Tanzanie.