Příběh Terezy Przeczkové získal v posledních měsících nemalou pozornost. Mladá česká vědkyně se specializuje na biomedicínu, obor, který lze v Česku studovat až na úrovni doktorátu. Díky svému talentu i tvrdé práci se tak dostala na bakalářský program na prestižní University College London, pro zápis jí ale chyběly peníze. Ty nakonec dala dohromady nejen díky sbírce na Doniu, ale i grantu od Nadace Simony Kijonkové. Na univerzitu nastoupila koncem září a teď popisuje své první dojmy. „Je tady mnohem víc příležitostí než v Česku, v tom je změna největší,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

K vědě ji přitáhl zájem o buněčnou biologii, se kterou se poprvé setkala už během studia na gymnáziu v Opavě. To jí ale nestačilo, a tak nyní devatenáctiletá Tereza Przeczková absolvovala v mezičase předmět Buněčná biologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na jaře letošního roku byla pak přijata na britskou UCL, cesta za jejím vysněným vzděláním ale nebyla vůbec snadná.

Na financování svého studia potřebovala téměř 4,5 milionu korun – ceny školného se ve Velké Británii po odchodu z EU výrazně navýšily. Část financí, konkrétně 350 tisíc korun, získala díky úspěšné crowdfundingové kampani na platformě Donio. Zbylou částku jí poskytla Nadace Simony Kijonkové ve formě grantu.

Tereza Przeczková se kromě vědecké činnosti angažuje také v neziskové organizaci Nevyhasni, která se zaměřuje na duševní zdraví a syndrom vyhoření. Právě udržení psychické pohody považuje za klíčové, zejména vzhledem ke všem svým činnostem – kromě vědy nachází totiž prostor i pro sportovní aktivity jako vzpírání, kterému se teď věnuje i v rámci studia v Londýně.

Část financí na studium jste získala přes crowdfunding na Doniu. Jaké reakce jste na svou kampaň obdržela?
Ze začátku nebyly moc pozitivní. Pro mě to byl obrovský výstup z komfortní zóny a víceméně všichni v mém okolí byli proti, abych sbírku založila. Nikdo mi moc nevěřil, já sama jsem do toho šla s tím, že to nejspíš nevyjde. Říkala jsem si, že kdyžtak podpořím někoho jiného, udělám dobrou věc a budu mít čisté svědomí, že jsem udělala všechno, co šlo. S postupem času ale lidi opravdu začali přispívat, měla jsem snad nejrychlejší nárůst financí, co kdy student na Doniu měl. Pak vyšel článek u vás a očekávání najednou začala být vysoká. Přineslo mi to především komunitu a známosti, seznámila jsem se s podobně smýšlejícími lidmi nebo s těmi, které čeká nástup na UCL příští rok. To je pro mě největší přidaná hodnota celé sbírky.

Nadace Simony Kijonkové vám pak poskytla velký grant, to vám pomohlo nakonec nejvíc.
To ano. Měla jsem ještě další nabídky a rozhovory, nebyla to jenom Nadace Simony Kijonkové. Ale vlastně nevím, jak by to bez nadace dopadlo, protože jsem potom další nabídky odmítala. Kdybych ale nedostala finanční pomoc v takové výši, tak určitě nikam nevyjedu. Velmi si proto této finanční podpory vážím a udělám vše pro to, abych to Česku jednou vrátila zpět.

Jak se liší studium ve Velké Británii od toho, co jste zažila v Česku, třeba právě na olomoucké univerzitě?
V Británii se obecně klade větší důraz na samostudium, výuka probíhá často v malých skupinkách formou tutoriálů nebo workshopů. Vnímám tady velkou podporu ze strany univerzity, opravdu se nás snaží propojit jak se staršími studenty, tak s profesory. Poměrně často máme také takzvané research seminars, hlavně v anatomii, kdy do hodin pozvou vědce, aby nám představili svůj výzkum a vědeckou kariéru, což je opravdu inspirativní. Obecně se zde klade mnohem více důraz na hledání souvislostí, rozvoj logického myšlení a celkově přemýšlení nad danou problematikou, čemuž také přispívá mezinárodní složení studentů. Vedou nás, abychom o všem diskutovali a navzájem se opravovali. Rozdíl je ale i v organizaci univerzitního roku. Ten máme rozdělený do trimestrů s tím, že celý třetí trimestr je zkouškové.

Když mluvíte o tom, že je v Británii více příležitostí, tak jaké konkrétně máte na mysli?
Myslím jak ty akademické, tak ty nad rámec výuky. Od odborných stáží, konferencí, přednášek od odborníků po panelové diskuze a veletrhy s potenciálními zaměstnavateli. Je tady obrovský prostor pro seberealizaci a užší specializaci. Každý si najde to své, občas je ale obtížné se v tom množství zorientovat. Na univerzitě je také více než 400 klubů a různých společenství, do kterých se můžeme zapojit. Je tak jednoduché rozvíjet i další dovednosti, jako je leadership, management nebo event organization. Mě osobně velmi překvapila i rozmanitost ve sportovním vyžití a možnostech reprezentovat univerzitu na řadě šampionátů. Stále si ale troufám říci, že o spoustě příležitostí ještě ani nevím.

Jak vypadá váš běžný den na UCL?
Vstávám okolo šesté hodiny a připravuji se na výuku, která mě ten den čeká. Po společné snídani na kolejích se snažím chodit na kampus pěšky, což mi zabere nějakých 40 minut. Denně máme většinou tři nebo čtyři přednášky, tutoriál nebo workshop. Rozběhla se nám už i praktická výuka, která je obvykle na celé odpoledne. Čas mezi výukou trávím s kamarády v knihovně nad samostudiem. Večer si chodím vyčistit hlavu na trénink vzpírání a pak si ještě opakuju učivo nebo volám s rodinou.

Vy se nezastavíte. To musí být ale docela náročné pro duševní zdraví, ne?
To ano, obzvlášť teď v začátcích. Pro mě je duševní zdraví opravdu důležité. Vážnější problémy jsem sama neměla, ale když toho člověk dělá hodně, musí mít přece jen nějakou hranici, kdy říct ne. Je potřeba si uvědomit, že nejsme roboti a rozhodně není v našich silách stíhat vše. Potřebuji taky odpočívat, věnovat se sama sobě.

Což s vašimi aktivitami také souvisí, zapojujete se do neziskové organizace Nevyhasni, která se zaměřuje na prevenci vyhoření. Jak mu předcházíte vy sama?
My v Nevyhasni v rámci prevence mluvíme o takzvané trojnožce duševního zdraví. Stolička stojí pevně jen pokud jsou všechny tři nohy v rovnováze. Jakmile jednu odstraníme, trojnožka se zbortí. V případě duševního zdraví se jedná o práci, vztahy a volný čas. Ideálně tedy, aby byly všechny tři pilíře v rovnováze. Pro mě osobně je nejdůležitější dbát na kvalitní spánek a stravu, udržet si work-life balance a každý den si najít chvilku pro sebe, zasportovat si. Dále určitě nestranit se společnosti. Samozřejmě jsou dny, kdy je potřeba zatlačit na pilu v jedné oblasti a tu další trochu vypustit, ale nic takového není udržitelné dlouhodobě a na to je potřeba myslet.

Kdybyste nakonec přece jen musela zůstat v Česku, čemu byste se tady věnovala?
Byla jsem zapsaná na všeobecné lékařství na Masarykově univerzitě v Brně, takže bych nastoupila tam. Byla jsem zároveň přijata do programu P-PooL, který zprostředkovává vědeckou přípravu, a v rámci něj bych se rok angažovala ve výzkumu. Mezitím by nejspíš pořád běžela sbírka a já bych zkoušela získat stipendia od dalších nadací, abych na UCL mohla nastoupit v září 2025.

Plánujete se po dokončení studia na UCL vrátit do Česka?
Po třech letech na UCL budu bakalářka, pak bych chtěla ještě dál na magisterské studium, taky v Británii. Ráda bych si udělala i doktorát, ale netroufám si říct, kam mě zavane, jestli budu v Česku, Británii, nebo někde jinde po světě. Co ale vím jistě, tak to, že se po dokončení mých studií do Česka určitě chci vrátit a zasadit se o posunutí české vědy zase o kus dále. Ať už v rámci vlastní výzkumné skupiny, postavení žen ve vědě, nebo její popularizaci.

Myslíte, že už bude tou dobou v Česku možností pro mladé lidi v rámci vědy víc?
Zrovna o tomhle tématu jsem vedla několik rozhovorů s mými spolužáky na UCL a troufám si říci, že to máme v Česku pokryté velmi dobře. Existuje tady spousta programů, jako je třeba Otevřená věda od Akademie věd ČR nebo projekt Badatel UP, které vědu středoškolákům zprostředkovávají. Znám spoustu lidí, kteří mají už na střední škole publikované vědecké články. Jediný problém vidím v tom, že příležitosti nejsou napříč kraji rovnoměrně propagovány. Stává se i to, že školy žáky nepropustí z výuky a zbytečně jim kladou klacky pod nohy. Pocházím z Moravskoslezského kraje, kde se o možnostech zapojení do vědy tolik nemluví, takže je především na mladých lidech, aby si je sami aktivně vyhledali. Myslím si, že na tom se dá do budoucna ještě zapracovat. Nicméně je nutno říct, že to je rok od roku lepší a lepší.

Co byste poradila dalším studentům, kteří zvažují studium v zahraničí, ale váhají právě třeba kvůli velkým finančním nákladům?
Asi bych jim poradila tu nejuniverzálnější radu – nebát se zkoušet i ty nejšílenější věci. I kdyby nakonec nevyšly, zkušenost se taky počítá, posune člověka dál. Jakmile má člověk pro svůj obor opravdu zápal a je schopen ho ukázat navenek, nic není nemožné.