Enzo Ferrari byl neobyčejný člověk, který i přes ty nejhorší životní krize dokázal ze své automobilky udělat synonymum pro závodní auta. Když proto do kin před pár dny přišel film s příznačným názvem Ferrari, dalo by se čekat, že právě na rychlých strojích, pálení pneumatik na okruzích a rachotu motorů bude založen. Ne tak docela. Novinka režiséra Michaela Manna ukazuje především Enza a auru okolo závodění staví až na druhou kolej.

Ferrari vás přenese do roku 1957, kdy automobilka téměř bankrotovala. Vyráběla málo aut, nestíhala konkurenci a hlavně nevyhrávala závody, které by v očích představenstva firmy zvýšily poptávku. Její zakladatel Enzo Ferrari, kterého hraje Adam Driver, s manželkou Larou v podání Penelope Cruz tak přemýšlí, jak Ferrari nakopnout k úspěchům. Do toho řeší krizi v podobě úmrtí syna, které nepřidává ani fakt, že má Enzo vztah – a dítě – s jinou ženou.

Že vám v předchozím odstavci chybí zmínka o závodních honičkách, konstruování těch nejlepších aut planety nebo vymýšlení designu vozů? Není to přehlédnutí, je to věc, kterou režisér Michael Mann prostě tak chtěl. Ferrari je především životopisný film o Enzovi v polovině padesátých let – a pokud čekáte něco jako skvělé Le Mans ’66 nebo fantastické Rivaly, budete asi zklamáni.

To, že snímek pojednává hlavně o Enzovi, není nutně špatně. Možná naopak. Je vlastně zajímavé vidět, jak takový automobilový velikán, který s Ferrari v pozdějších letech dosáhl nespočtu závodních i prodejních úspěchů, řeší problémy, jak se staví k intimním vztahům, jak svou společnost vede, i když mu klacky pod nohy házejí italští novináři nebo jeho manželka. Adam Driver, známý z novějších Star Wars nebo Klanu Gucci, ho navíc zahrál bravurně.

Foto: Eros Hoagland/Vertical Entertainment

+1

Zároveň si snímek mohou užít i ti, kteří nestojí o bláznivé honičky bláznivých závodníků na okruzích, ale chtějí vidět i trochu toho „normálního života“. Na druhou stranu je zcela na místě vyřknout, že Ferrari nenaplnilo svůj potenciál. Když jde o automobilku takového závodního jména, podvědomě se chcete kochat skvělými záběry na křiklavě červené vozy, které před vámi sviští na velkém plátně. A těch tam bylo až trestuhodně málo.

Jasně, pasáž, kdy jezdci stáje Ferrari vyrazili na proslulý vytrvalostní silniční závod Mille Miglia v Itálii, byla velmi povedená, byť v důsledku závažné tragédie, která se tam v roce 1957 doopravdy stala, tragická. Kamera v ní fungovala skvěle, prostřihy stejně tak. Najednou máte pocit, že kvůli tomu jste si lístek do kina zaplatili. Jenže byla až skoro na samotném závěru přes dvě hodiny trvajícího filmu. To nestačí.

Někdo může namítat, že tematika závodění se objevovala napříč celým filmem. Ve výsledku to tak je, ale dostatečně ji před sebou nevidíte, pouze ji někde vzadu v hlavě vnímáte, protože na závodech Ferrari prakticky vzniklo. Nicméně pokud patříte k milovníkům této značky, chcete jednoduše zažívat husí kůži z toho, co se na tratích děje. A toto nový film v takové míře nesplňuje.

Jedna věc se ale režiséru Michaelu Mannovi, který mimo jiné stojí za Posledním Mohykánem nebo Nelítostným soubojem, musí nechat: pustil se do risku, když vsadil na život Enza spíš než vizuálně atraktivnější automobilové stíhání. Ostatně šlo o jeho srdcový projekt, na kterém trávil přes dvacet let.