Na první pohled to jsou názory, které se vylučují. Šimon Pánek strávil dětství v socialismu a od roku 1988 se aktivně účastnil protistátních demonstrací. Dnes, o třiatřicet let později, naopak přiznává, že byl naivní, posouvá se více doleva a volá po nové moderní levicové straně. „Já už jsem na její založení moc starý,“ směje se zakladatel dobročinné organizace Člověk v tísni.

Šimonu Pánkovi by však mohl jen těžko někdo podsouvat, že by se za socialistického režimu měl dobře a nostalgicky po něm volá. Jeho otec strávil jedenáct let v komunistickém lágru a matka pracovala na hraně ilegality. „Chtěl jsem svobodu a jezdit si, kam jsem chtěl. Ne aby mi vyprázdnění komunističtí funkcionáři určovali, co budu v životě dělat,“ vypráví svůj životní příběh v bilančním rozhovoru v podcastu Čestmíra Strakatého, který si můžete přehrát níže.

Běžně tak prý doma mluvil s rodiči o tom, co se stalo v roce 1968 nebo kdo byl Tomáš Garrigue Masaryk. Není tak zřejmě překvapivé, že když přišla revoluce, na její stranu se stavěl už z principu. Být levicově smýšlející mělo podle Pánka velmi špatnou nálepku, v podstatě šlo o synonymum pro komunistu. A tak se kyvadlo politické rovnováhy posunulo přirozeně doprava, k individualismu a starání se jen o sebe – a vznikla divoká devadesátá léta.

„Kdyby si ale člověk sedl s lidmi a zeptal se, jestli si chtějí pomáhat, tak by se dozvěděl, že česká společnost už tehdy byla hodně solidární,“ kontruje zakladatel Člověka v tísni sotva regulovanou podnikatelskou atmosféru a zmiňuje příklad sbírky SOS Sarajevo, v němž byla jeho organizace schopna už v roce 1993 vybrat desítky milionů korun.

Pánek byl krátce po revoluci zvolen i do Federálního shromáždění, ale na svůj post rychle rezignoval. Zpětně přiznává, že byl ve své pravicovosti až naivní. „Myslel jsem si, že ti, co budou u moci, budou primárně rozhodovat pro obecné dobro. Spousta lidí spadla do dluhů, protože stát rezignoval na regulaci finančního trhu. Byla každého věc, do jakého podvodu se nechá zatáhnout,“ upozorňuje Pánek na některé neduhy tehdejší doby a nazývá ji „přepjatým liberalismem“.

Devadesátá léta podle něj začíná společnost reflektovat až nyní. Češi se tak i díky tomu stávají vyspělejšími a solidárnějšími a lépe pomáhají těm, kteří to potřebují. „Nálepka, že levičák je špatně, už je pryč. A myslím si, že je to dobře. Mladí lidé mají dnes silnější zájem o práva menšin, silnější sociální cítění a environmentální otázky,“ říká.

Možná i z jednostranného vyprávění příběhů nedávné historie pak vzniká i mylné vnímání dnešního Ruska. Podle čtyřiapadesátiletého rodáka z Prahy má spousta Čechů s Ruskem spojenou ideu sociálního státu. Přitom se však dnes jedná o prostředí, které by se dalo nazvat až tvrdým kapitalismem, kde podle Pánka zaměstnanec nemá žádná práva ve srovnání se západní Evropou. Jelikož Člověk v tísni léta v Rusku působil, mluví z vlastní zkušenosti. Věří, že už příští rok se v této zemi začnou věci otáčet k lepšímu.

Také v Česku by si přál existenci moderní levicové strany, která by dokázala solidární témata více držet v obecném diskurzu. Sám se ale na její vybudování už ve svém věku necítí. Prozatím se tak chce nadále věnovat práci v čele organizace, s níž je jeho jméno neodmyslitelně spjato.

„Je to stále obrovská výzva. Člověk v tísni se obrovsky změnil a je to dnes světová společnost, s mnoha miliardami korun v rozpočtu a s 2 500 zaměstnanci po celém světě,“ popisuje své současné působiště. Do dalších míst si ale nechává dveře otevřené: „Výhledově si umím představit práci třeba v Evropském parlamentu.“ Celý podcast si můžete přehrát zde.