Poslední dny je venkovní teplota milostivá, v létě se ale ve zděném domku v Květné před žárem člověk neschová. Bývá tu asi tak ještě o deset stupňů víc než venku. Když jste tady v jednom z nejparnějších dní v roce, může to být klidně přes čtyřicet stupňů. Vyrábět sklo není byznys pro lidi, kteří nesnáší horko.

Květná patří k obci Strání v srdci Bílých Karpat a jde o místo s jednou z nejdelších sklářských tradic v Česku. Na jedné straně stojí větší budova Skláren Květná, které tu dlouhá léta hrály prim. Přes silnici, ani ne kilometr odtud, otevřel v roce 2010 malou rodinnou sklárnu pojmenovanou Glass LB také Ladislav Breznický. Byť je jeden dům malý a druhý velký, ani jeden nelze přehlédnout. Oba září na hlavní cestě procházející dědinou svou modrou fasádou.

„Dřív jsme tu měli prostor ještě menší, před rokem jsme část přistavěli. Byli jsme tu hodně stísnění. A když přišla nějaká exkurze, nemohli jsme se zkoordinovat. Teď už tady mohu leccos vysvětlit a povykládat,“ líčí Breznický. Je kolem poledne a malá sklárna už pro dnešek pomalu zavírá. Ostatně provoz začal v pět ráno.

S vlastním podnikem se Breznický pustil především do výroby nápojového skla. Byť pouze na něj se sklářství rozhodně neomezuje. Vedle skleniček, číší na víno a štamprlí jsou tu vázy i různé dekorace. To vše v místnosti, které dominuje obraz, na kterém je několik chalup.

„To jsou staré hutě. Malovala je manželky teta v šedesátých letech ve sklárně v Rapotíně, která patřila pod Valašské Meziříčí. Dělali osvětlovací sklo. Teta tam celý život malovala lustry a vázy. Když Rapotín zavřeli, našlo se to tam celé zmáčené, tak jsem to vzal a převezl sem,“ vypráví Breznický a v podstatě tak shrnuje dlouhou tradici zdejšího kraje.

Namísto výroby osvětlovacího skla nyní obraz přihlíží třeba výrobě designových vodních dýmek. Nebo aspoň jejích částí. Foukají se tu baňky různých tvarů. Samy o sobě vypadají jako vázy. Šroubují se ale na další komponenty, které dohromady vytvoří nefalšovanou šíšu. Jde o velkou zakázku do Saúdské Arábie.

„V Bratislavě je velmi šikovný designér, který udělal revoluci ve vodních dýmkách – nádoby, které jsou z mosazi nebo bronzu, udělal z porcelánu. Tím prodloužil životnost tabáku i kouření z dýmky. Další firmy mu dodávají nožky nebo hadičky. Je to asi patnáct komponentů, které se musí dát dohromady. My jsme součástí toho celého a dodáváme jen jemu,“ vysvětluje Breznický.

Arabská zakázka není jediným vývozem sklárny. Devadesát procent zakázek je právě ze zahraničí. Skláren, kde by vyráběly vše ručně, není ve světě mnoho, takže o zakázky nouze není. Mezi klienty Sklárny Glass LB patří i Vatikán. „Kamarád zákazník chtěl dar pro otce Františka. Měl to být kalich. Začali jsme na tom dělat a v roce 2019 jsme byli týden na soukromé audienci u papeže Františka. Pije z našeho kalichu,“ usmívá se sklář.

Se svým přítelem, sochařem Otmarem Olivou, ale pracoval také na oltářích pro Jana Pavla II. I tomu pak skláři udělali kalich, ze kterého pak prý papež pil sedm a půl roku. „Umíme utavit sklo, takže zvládneme utavit i bronz,“ říká bezelstně Breznický, který ve své dílně pracuje i se dvěma svými syny.

S Olivovým žákem Danielem Trubačem pak rodinné sklářství pracovalo na Koruně Anežky České. Dílo předali Češi papeži Františkovi spolu se sbírkou jeden milion korun na potřebné. Socha, která se jmenuje Koruna Anežky České, má dva a půl metru a v podstavci i v koruně samotné se ukrývají otisky prstů českých poutníků. „Ten nejvyšší je palec a je můj. František pak řekl, že je to dílo, které musí být v Bazilice svatého Petra. Je u oltáře našeho Vojtěcha,“ vypráví sklář.

Pro další firmu vyráběla sklárna rovněž designové lustry. Vyrobili jich asi dvě stovky a dnes mají své místo v prezidentském paláci v Bolívii. Lustry jsou foukané a co kus, to originál, což byl také záměr. I když podle Breznického byl po měsíci i tak jeden lustr jako druhý. Ve výrobě se tedy mistři skláři museli střídat, aby nebyly stejné.

Sklárna vyrábí také skleněné barely do stojících zásobníků vody, které jsou obyčejně z plastu. Ty se opět instalují na podstavec a voda pak prochází přes filtr z oblázků. „Nápojové sklo je místní specializace, ale troufáme si i na hutní sklo nebo právě na lustry. Děláme všechno, co si zákazník přeje a co zvládneme v našem malém provozu utavit,“ líčí Breznický, který kdysi pracoval v modrém domě naproti, tedy v bývalých Moravských sklárnách Květná založených už roku 1794.

Majitel malé sklářské huti pořádá srazy starých majstrů sklářů, kromě toho ale také vítá různé exkurze. Jezdí sem z designových škol ze Zlína, Bratislavy i Prahy. Nápady studentů i učitelů tu pak uvádí v život. Jezdí sem ale také menší děti.

„Každý, kdo přijde, může si zkusit vyfouknout sklo, aby viděl, jak je sklářova práce těžká,“ líčí. Dětem obyčejně vypráví, kolika rukama musí výrobek projít – nejdřív se musí namíchat sklářský kmen z křemičitého písku a vápence. Podle Breznického je to tak trochu alchymie. To vše musí projít pecí nastavenou na 1 400 stupňů. Šestnáct hodin se směs taví, osm hodin fouká. Pak to musí do chladící pece, kde je 500 stupňů Celsia.

Nakonec se výrobek dekoruje a může jít do světa. „Nejlepší na celém tom cirkuse je majitel s účetním, kteří denně počítají, jestli to vychází. Máme spotřebu 200 kubíků plynu denně, což není málo – a každý den si na tyto režie musíte vydělat. Když na to nevyděláte jeden den, druhý to musíte dohnat. Jak to nedoženete za týden, je potřeba vše vypnout, zaplatit dluhy a utíkat pryč,“ přidává poučku sklář.

Tady v Květné se neutíká, ale stále ještě fouká. „Zatím se nebojíme, dokud máme práci a plyn, nic jiného nám nezbývá. Ve světě podobné výrobky nikdo moc nedělá, takže zákazníci jsou ochotní přispět i na energie. Je nás bláznů holt málo.“