„To, co se daří Disneymu, je působivé. Nemyslím ale, že tam v dohledné době objevíte něco jako Bridgerton,“ řekl nedávno spoluzakladatel Netflixu Reed Hastings. Teď je jasné, proč zmínil právě široce diskutovanou historickou romanci a ne Lupina, o jehož rekordním zájmu jsme psali před pár dny. Bridgerton totiž porazil i Zaklínače a stal se nejsledovanějším seriálem Netflixu. Za první čtyři týdny si ho pustilo přes 82 milionů domácností.

Jelikož služba koncem roku 2019 změnila způsob měření sledovanosti, může to být trochu zavádějící, seriál z prostředí Londýna 19. století má nicméně status jejího největšího hitu. Mezi deset nejsledovanějších se přitom s vyjímkou Japonska dostal ve všech 190 zemích, kde je Netflix dostupný. Dokonce se začalo mluvit o „Efektu Bridgerton“, kdy lidé kromě knižní předlohy začali ve velkém nakupovat i domácí doplňky připomínající dobovou výzdobu i módu.

Bridgertonem od premiéry na konci loňského roku jednoduše žije celý svět. Snad kromě nesmyslné kontroverze kolem „historické nepřesnosti“ nenabízí hlubší komentáře k aktuálním problémům, ani nenavazuje na zavedenou franšízu. Naopak poskytuje hlavně v realitě ukotvený únik plný barev, opulentních kulis a atraktivních herců.

Foto: Netflix

Důležitou postavou Bridgertonu je i královna

Na první pohled se většina postav spolu s celým světem britského seriálu zdá až téměř k nevydržení povrchní, pohlcená statusem, bohatstvím a drby. Takový úvod ale slouží hlavně pro vytvoření kontrastu a definování problémů, se kterými se hrdinové Bridgertonu budou následně vypořádávat. Vše odkazuje k historické autenticitě, ovšem stejně nepokrytě pracuje s konstrukcemi ve prospěch většího efektu ústřední romantické zápletky.

Zatímco obyvatelé světa Bridgertonu se oddávají námluvám, pomluvám a sexu potají, my se divíme a pohoršujeme nad jejich způsoby, diktovanými dnes spíš cizí strukturou společnosti. S tím, jak se sbližujeme s několika hrdiny, prvotní znechucení rychle střídá fascinovaný zájem. O to, jak se ženy pohybují v sociální sféře, o to, jak se všichni vyjadřují, o to, jak postavy bojují s pnutím mezi vlastními pohnutky a veřejným míněním.

Jedním z hlavních motivů Bridgertonu je umělost. Promítá se jak v audiovizuálním zpracování, tak ve fungování vztahů v seriálovém světě šlechty předminulého století, pro některé snad i v konečném dojmu. V těch nejlepších momentech ale nabízí prostor k vrstvení několika úrovní příběhů hrdinů a přechází do funkčního podněcování emocí.

Na vrcholu pyramidy stojí výprava. Ačkoliv tento aspekt nejspíš nebyl cílem, první dojem umělosti vytvářejí ustanovujícími záběry z dálky, z většiny tvořené (včetně lidí a zvířat) počítačovou grafikou. Záměrná atmosféra umělosti je ale výrazná napříč většinou záběrů, jakkoliv jsou intimní. V době „špinavých“ fantasy a historických filmů nebo seriálů už nejsme tolik zvyklí sledovat okázale barevné, dokonale neposkvrněné prostředí novinky Netflixu.

Není to přirozené ani pro postavy Bridgertonu, jejichž problémy a frustrace se musí vždy schovávat pod nánosem umělé perfektní vznešenosti. Jednou z nejpoutavějších částí seriálu je sledovat praskliny v této vznešenosti, někdy humorné, jindy odkrývající vnitřní mentální svět hrdinů. Na bálech nebo za prosvětleného odpoledne v parku je nutné si vždy dávat pozor, sleduje se totiž každý pohyb, gesto, pohled.

Mnohdy se stejná mentalita promítá i do soukromí, zvlášť mezi dvěma ústředními hrdiny, vévody odmítajícího manželství a dívky z dobré rodiny hledající správného nápadníka. Jakmile spolu vytvoří pakt, že budou předstírat vzájemnou náklonnost, rozjede se zajímavá hra. Na jedné úrovni lžou svému okolí, na další jeden druhému, na další možná i samým sobě. Do toho se oni i lidé kolem nich musí potýkat s dalšími konflikty mezi svými přirozenými pohnutky a očekáváním společnosti.

Ve výsledku samozřejmě nejde o nic nového – naopak máme co do činění s moderní poctou románům Jane Austenové a žánru romance z regentské Anglie. Tvůrcům se ale na základě knižních předloh Julie Quinnové podařilo vytvořit dobře fungující vysokorozpočtový seriál. Zabývá se feminismem, přičemž se nepouští do příliš radikálních analýz, umožňuje se ponořit do jiného světa a přináší dostatek dějových zvratů.

Kombinací je mainstreamový a návykový, byť ne úplně konzistentní celek. Bridgerton, předem zcela neznámý titul, si atraktivní moderní variací okamžitě získal obrovskou pozornost. K tomu je navíc až překvapivě sexuálně otevřený a přichází s žánrově neotřele diverzifikovaným obsazením.

Foto: Netflix

Bridgerton je plný honosných bálů

Netflixu se – stejně jako už mnohokrát předtím – podařilo eklekticky navázat na fungující formát a díky výsadnímu postavení na trhu ho představit publiku, které strhne lavinu zájmu. Například u Stranger Things to bylo Spielbergovské retro, u Zaklínače temné fantasy a u Dámského gambitu těžká cesta na vrchol. Bridgerton zase do mainstreamu vrací austinovské drama z vysoké společnosti.

Ačkoliv Reed Hastings seriál, jaký na Disney+ neuvidíme, zmínil napůl v žertu, právě v tom možná bude tkvět otázka vývoje vztahu Disneyho, Netflixu a HBO. První z nich se – stejně jako u filmů pro kina – spoléhá na velké zavedené franšízy a dovádí je tak daleko, jak jen to jde. HBO je mnohem odvážnější, ne vždy se mu ale daří ambice projektu přetavit v hit. Netflix jde tedy střední cestou, která mu prozatím zajišťuje zdaleka největší publikum.