Navrhli nejstylovější spotřebič do kuchyně. Změnili s ním svět a udělali z Itálie designovou velmoc
Italská značka Smeg proslula výrobou designových domácích spotřebičů, jeden z nich ale vyniká. A to pořádně. Změnil totiž pohled lidí na lednice.
Byla to obyčejná smaltovna na severu Itálie, která po válce vyráběla všemožné kovové komponenty. Nic extra zajímavého. Jenže ji založil a vedl byznysově nadaný průmyslník, který uměl využít příležitost a chápal, jak důležitou roli má nejen v italských životech jídlo. Tehdy ale zřejmě netušil, že po sestavení prvního domácího sporáku stojí na prahu něčeho, co jednoho dne do kuchyní po celém světě vnese styl a precizní design. A pak přišla lednice, která všechno změnila a jeho značku Smeg navždy zapsala do historie.
Guastalla se nachází kousek od Modeny, domova Ferrari a Lamborghini. Zároveň je nedaleko Parmy, kde pro změnu vznikla nejslavnější značka těstovin Barilla. Možná proto není náhodou, že kombinace průmyslového designu s gastronomií se soustředí právě do městečka, kde podnikal Vittorio Bertazzoni, který v roce 1948, kdy se Itálie teprve zvedala z válečného prachu, založil malý rodinný podnik s názvem Smeg.
V podstatě šlo o smaltovnu a kovovýrobu v jednom, v produkci součástek pro ostatní ale Bertazzoni mnoho potenciálu neviděl. Naopak si všímal, jak v Itálii roste zájem o domácí kuchyně, což šlo ruku v ruce s fenoménem pracujících žen v domácnosti, který byl tehdy na vzestupu. Proto o pár let později ve své dílně vyrobil plynový sporák, který naznačil, jakým směrem se Smeg bude vyvíjet dál.
Protože Smeg chtěl cílit zejména na moderní hospodyňky, které ocení několik domácích spotřebičů v jednom, vymyslel v roce 1956 takzvanou Elisabeth. Byl to v principu první sporák značky, který právě kombinoval několik funkcí v jednom. Měl varnou desku, troubu, gril i časovač. Dnes samozřejmost, tehdy poměrně unikátní věc, která právem zaujala.
Ze sporáku pojmenovaném po britské královně Alžbětě II. se stal hit. Italské domácnosti poprvé dostaly něco, co bylo nejen funkční, ale také estetické a mělo takříkajíc duši. Ostatně od myšlenky designových domácích spotřebičů se postupem let odvíjela další zařízení. Po odbočce v roce 1963, kdy Smeg vyrobil pračku, se vrátil zpět do kuchyní a vyrukoval s myčkou.
Ačkoliv princip myčky byl už dlouho známý, byl to až Smeg, který z automatického umývání nádobí udělal vyloženě rodinnou záležitost, když svůj model s příznačným názvem Niagara vybavil místem pro čtrnáct sad nádobí. Tím pádem se dalo naráz umývat větší množství, což právě sedělo stylu větších sešlostí, které mají v Itálii v kontextu jídla důležitou společenskou roli.
Pro rodinu Bertazzonových začalo dávat čím dál větší smysl rozšiřovat portfolio tak, aby dokázali obsloužit celou kuchyň a zákazník si ji od nich kompletně vybavil. V sedmdesátých letech, kdy už se ze Smeg stával podnik se stabilní výrobou a růstem i mimo Apeninský poloostrov, začal vyrábět i samostatné varné desky, potažmo vestavěné trouby.
Se začátkem osmdesátek se rozšiřoval i do profesionálního pohostinství a zaměřil se na restaurace, kterým prodával velké pece na pizzu či objemnější myčky nádobí, po kterých byla sháňka. Jestli se ale dá v historii značky něco označit za naprostý zlom, byl to moment, který se odehrál pár let před novým tisíciletím. Tehdy totiž Smeg představil lednici.
Ze spotřebiče kulturní ikona
Vyrobit lednici bylo pro Smeg další přirozené rozšíření produktové nabídky a technicky jim nic nebránilo. Tématem se ale stal design, který měl být odlišný oproti tomu, jak firma své dosavadní domácí spotřebiče navrhovala. Může za to Vittorio Bertazzoni mladší, vnuk původního zakladatele, jenž přišel s nápadem na lednici v takzvaném stile americano.
Byl fascinovaný průmyslovým designem z amerických padesátých let natolik, že svému otci Robertu (který Smeg vedl z pozice šéfa) navrhl, ať vyrobí lednici právě s takovými liniemi. Tedy zaoblenou, s chromovými detaily a pastelovými barvami inspirovanými zámořskými auty. Netrvalo dlouho, než se tohoto konceptu ve firmě chopili. A dali vzniknout ikoně.
Okolo roku 1997 představil Smeg domácí lednici s označením FAB28, jejíž Amerikou ovlivněný vzhled dotvářelo výrazné logo značky se značnými mezerami mezi písmeny. Novinka se zároveň ukazovala v několika výrazným odstínech: od krémové a mintové přes červenou a baby blue až po růžovou nebo oranžovou. Zákazníci si ji zamilovali. A nejen oni.
FAB28 se na přelomu tisíciletí dostala mimo jiné do designových časopisů, kde byla prezentována jako chlouba italského průmyslu. Začala se objevovat i ve filmech, což z ní už nedělalo jen prostou lednici, ale kulturní symbol s přesahem. Podobně jako skútr značky Vespa nebo konvička od Bialetti, která pro změnu změnila přístup lidí k přípravě kávy.
Smeg si díky ní upevnil místo na trhu prémiového výrobce domácích spotřebičů a o rodinné firmě tak postupně věděl doslova celý svět. Popularita FAB28, která více či méně pravidelně přicházela s designovými i funkčními obměnami, se propsala i do finanční situace společnosti. Její tržby se zvýšili o desítky procent a generovala miliony eur navíc.
Stala se i plátnem pro kreativní spolupráce, na kterém upouštěly fantazii obrovské značky jako Coca-Cola, Disney nebo Dolce & Gabbana, která – podobně jako v případě Bialetti – na lednici prakticky namalovala umělecké dílo vyjadřující lásku k Sicílii. I sám Smeg si s FAB28 hrál, třeba v kontextu designu cinquecenta, populárního auta od Fiatu.
Lednice je sice jen jedním z mnoha produktů, které má Smeg v nabídce (později začal vyrábět i malé kuchyňské doplňky jako toustovače, mixéry a podobně), je ale pro něj jednoznačně nejzásadnější. A dodnes se má výrazným způsobem podílet na tržbách firmy, které se pohybují okolo 800 až 900 milionů eur ročně. Přesná čísla známá ovšem nejsou.
Před pár týdny navíc Smeg navázal novou spolupráci s německým Porsche, s nímž představil řadu domácích spotřebičů v závodní tematice. Kávovar, mixér, varná konvice, toustovač i FAB28 v novém kabátě. Rozhodně nejde o cenově dostupnou záležitost, na tom ale Smeg není postaven už dlouhodobě. V jeho případě jde o design a styl. A za něj se v jeho myšlení musí platit.
