Navštívili jsme neproniknutelnou pevnost, která v Česku nemá obdoby. Je věnovaná umění

V Měšicích u Prahy se nachází rozsáhlý umělecký hub, kde může hodnota umění nerušeně růst.

Artex

Foto: Artex

V Měšicích u Prahy se nachází unikátní depozitář umění

Umělecké dílo má jednu zajímavou vlastnost. Jakmile znalci vyhodnotí, že má nezpochybnitelné kvality, jeho cena začne růst. A roste nehledě na to, co se děje ve světě kolem. Jako kdyby existovalo ve vakuu, naprosto odtržené od reality. I když akcie padají, kryptoměny ochlazují a dluhopisy nevynášejí, výtvorem renomovaného umělce nic neotřese. Popularita investic v uměleckém segmentu tak v posledních letech roste. A s ní i potřeba cenná díla co nejlépe skladovat.

V České republice je trend profesionálního skladování uměleckých děl teprve na vzestupu. Pole soukromých sběratelů se totiž postupně kultivuje. A v kultivaci mu pomáhají nejen zkušení kurátoři a galeristé, ale také lidé, kteří vědí, jak se o umělecká díla starat tak, aby vydržela pro další generace v takovém stavu, v jakém to umělec zamýšlel.

Kutlivaci tohoto rázu se od roku 2009 věnuje společnost Artex, která v současnosti provozuje profesionální depozitář umění. Ten je svými parametry jediný svého druhu v České republice. Za firmou stojí dvojice světem umění kovaná – René Rohan, bývalý člen uměleckého uskupení Kamera Skura, a Jan Černý, který v Česku vedl jednu z prvních porevolučních komerčních galerií.

„Na začátku devadesátých let jsem byl umělec. Věnoval jsem se intermediální tvorbě, videu, sochám a instalacím a se skupinou Kamera Skura jsme vystavovali v česko-slovenském pavilonu na benátském bienále. Můj dobrý kamarád Jan Černý pak provozoval Galerii MXM,“ začíná vyprávět Rohan před tím, než vyrazíme na prohlídku depozitáře.

Jakožto rodilý Ostravák založil Rohan galerii v moravskoslezské metropoli. A společně s Černým si vzájemně vyměňovali díla ze svých výstav. Tehdy narazili na komplikaci, kterou se rozhodli sami vyřešit – neustále někomu platili spoustu peněz za přepravu děl. A tak si koupili dodávku a začali je převážet sami.

Artex areál

Foto: Artex

Jedna dodávka na přepravu umění v průběhu let vyrostla v rozsáhlý areál

„Transportu umění jsme se postupně začali věnovat naplno. Měli jsme spoustu přátel z řad umělců i galeristů, kteří se na nás rádi obraceli. Z jedné dodávky, v níž jsme se při řízení střídali, se tak staly dvě a naše firma postupně vyrostla na úroveň, se kterou šla ruku v ruce i rostoucí potřeba uskladnění převážených děl,“ vzpomíná bývalý umělec na začátky v nultých letech.

Když se totiž sváží výstava z celé republiky, která má posléze putovat například do Paříže, je potřeba díla někde uskladnit. A takový prostor Česko postrádalo – místo, kde bude umění v bezpečí a nebude mu hrozit žádné poškození ani krádež. „Jenže ze dvou dodávek bychom nevygenerovali 100 milionů, které byly potřeba. A tak jsme začali hledat investora.“

Jako osvícení investoři se ukázali ​​zakladatelé fondů Hydrogen 1 a Hydrogen 2, kteří vlastní také areál Q Park v Měšicích u Prahy. A právě tento areál se měl proměnit v místo, kde bude uměleckým dílům dobře. „Ladislav Ornst a Petr Matuška, zakladatelé fondů, byli už tehdy vášnivými sběrateli. Myšlenka na to mít vlastní profesionální depozitář, v té době navíc jediný svého druhu ve východní Evropě, se jim tak velmi zalíbila,“ říká Rohan.

Symbióza mnoha aktivit

Z transportní firmy o dvou lidech tak v průběhu dalších let vyrostla společnost Artex, která v současnosti zaštiťuje komplex vzájemně se doplňujících aktivit. V Měšicích má v areálu Q Park, jehož podobu pozvedli architekti ze studia Labor 13, kromě rozsáhlého depozitáře umění také galerii současného umění Artefin.

Nadto je součástí sítě certifikovaných dopravců umění ICEFAT, založila investiční fond, nabízí digitalizaci uměleckých děl a ve spolupráci se společností Callisto Network začala dělat také NFT a je schopná zajistit profesionální restaurátory. Důmyslně tak propojuje veškeré aktivity, které se na obchodování s uměním vážou. A nepotřebuje k tomu žádné externí zprostředkovatele.

Do fondu umění může investovat každý kvalifikovaný investor, který si netroufá začít budovat soukromou uměleckou sbírku. Rohan společně s pětičlenným expertním týmem tvořeným například šéfkurátorem galerie Rudolfinum Davidem Koreckým, odbornicí na obchod s uměním Nicole Stavou nebo galeristou Matyášem Kodlem do fondu vybírá díla zejména od současných českých tvůrců.

„Náš fond je tvořen například díly Stanislava Kolíbala, Krištofa Kintery, nově jsme koupili také Jiřího Sopka. Zaměřujeme se hlavně na umění, u něhož máme jistotu, že cena půjde v porovnání se staršími umělci výrazně nahoru,“ upřesňuje Rohan. Část děl je vystavená v galerii Artefin, případně se posílá na výstavy do českých i zahraničních institucí, jiná jsou skrytá v depozitáři.

Těžištěm Q Parku je ale umělecký depozitář. O jeho kvalitách – a hlavně smyslu – však musel Rohan společně s Černým nejprve potenciální klienty přesvědčit. Lidé se totiž podivovali, proč by měli svá umělecká díla zavírat v depozitáři. Vždyť obrazy mají viset na zdech. Jenže Rohan upřesňuje, že na zdi ve skutečnosti patří jen některé obrazy.

artex Warhol

V depozitáři se nachází i téměř sedm metrů dlouhý obraz od Andyho Warhola

„Doma by měly být vystavené věci, které nejsou tak vzácné. Na Západě, kde jsou movití lidé zvyklí od mládí budovat soukromé sbírky, je tohle mnoho let běžná praxe. Část mají na zdech svých domovů, ale většinu ukládají do depozitářů. Jedině tak totiž mají jistotu, že jejich cenné obrazy v hodnotě stovek milionů nebudou s postupem času degradovat.“

Jenže v Česku byla kontinuita kulturního života přetržena socialistickým realismem a vztah s uměním si lidé po revoluci vytváří jen pomalu. Klientela je tedy podle Rohana specifická, ale počet Čechů, kteří si budují rozsáhlejší sbírky umění, postupně roste.

„Spousta soukromých podnikatelů už to totiž pochopila. Já to přirovnávám k penězům – dříve je měli lidé pod matrací a nechtěli je svěřit bance. Ale pak zjistili, že v bance jsou jejich peníze v bezpečí. A s těmi obrazy je to totožné a lidé na to postupně přistupují.“ I díky tomu je depozitář v současné době takřka zaplněný, ale brzy se rozšíří o další budovu.

Prostory, do kterých by nepronikli ani Dannyho parťáci

Bezpečnostní parametry depozitáře Artex jsou jako vystřižené z akčního filmu. Když vcházíme do jeho útrob a Rohan popisuje, jaké zabezpečení postupně míjíme, je zřejmé, že jde skutečně o neproniknutelnou pevnost. S metrem betonu v podlaze. Přístupové údaje jsou navržené tak, aby se šestimístný přístupový kód co 30 vteřin změnil.

„Bezpečností opatření jsme vyvíjeli se třemi firmami, ale nemůžu říct jejich názvy. Každá dělala jinou část a nikdo nezná celek, takže nikdo neví, jak ten provoz funguje dohromady,“ usmívá se Rohan. Vzduchotechnika je dle jeho slov zalomená tak, že by se jí neprotáhnul ani jogín. A na jejím konci jsou mříže a klapky, které spadnou v okamžiku vyhlášení požáru nebo jiného poplachu.

Čidla u jednotlivých dveří snímají otisk celé dlaně včetně toho, kudy vedou žíly a tepny. „Dokáže přečíst také to, jestli na ni pokládám levou nebo pravou ruku a jestli mi v ní pulzuje krev.“ Není tak potřeba dodávat, že prolomit depozitář je tak složité, že ani nemá cenu se o to snažit. O našem pohybu navíc Rohana neustále informují notifikace v telefonu.

Samotný depozitář pak splňuje ty nejpřísnější podmínky na skladování uměleckých děl. Pomocí klimatizačního systému, který funguje i v případě, kdy dojde k výpadku proudu, udržuje teplotu na 18 stupních Celsia. Vlhkost je zde 50procentní, tedy taková, která obrazům nejvíce svědčí.

Prašnost se udržuje na 1 mikrogramu na metr krychlový, přitom norma na depozitář umění udává 50 mikrogramů. „Člověk, který nám to tady měřil, si myslel, že se mu porouchal přístroj,“ směje se Rohan. Hotový ráj pro alergiky. Ale především pro umělecká díla. Ani smítko prachu a ani stopa po sporách plísní vytvářejí prostředí, které pro umění funguje jako ozdravovna.

Artex depozitář

Foto: Artex

Systém zabezpečení vyvíjely tři na sobě nezávislé firmy

Díky tomu se tady své sbírky nebojí kromě soukromých investorů uložit také státní instituce jako například Národní knihovna nebo Galerie hlavního města Prahy, která zde uskladnila například Muchovu Slovanskou epopej.

Částka za uložení přitom není vůbec vysoká. Odvíjí se od využitého metru čtverečního a od způsobu uložení. V základních regálech začíná na 690 korunách za měsíc. „Nejlepší je ale uskladnění v uzavíratelných posuvných sítech, skrz která neustále koluje vzduch. Obrazy tak dýchají a vše, co se z nich odpaří, tahá ventilace pryč.“

Na tak nízké částky se můžou v Artexu dostat díky tomu, že uskladněné obrazy pravidelně vysílají na výstavy do galerií či muzeí. Instituce dílo poptá a zaplatí zápůjčku. Vybraný kus poté putuje do Paříže, Londýna či New Yorku. Zvýší se tak jeho hodnota, z čehož profituje majitel, přitom se ale nemusí starat vůbec o nic. Transport a veškerou kontrolu zajistí Artex.

V Měšicích nedaleko Prahy se tak podařilo vytvořit unikátní a zároveň zcela neproniknutelný organismus, který vlastně simuluje vakuum uměleckého světa. Nejenže na díla zde uložená nemají vliv výkyvy trhu, nepřijde si na ně ani špatná vlhkost, teplota nebo přírodní živly. Jejich hodnota zde může nerušeně růst a jejich majitelé mohou klidně spát.

Galerie Artefin

Foto: Artex

Součástí areálu Artex je také galerie současného umění Artefin

Sára Goldbergerová

Grafomanka, která má pořád hlad a v těle jí místo krve koluje ramen a káva černá jako bezměsíčná noc. Vyzná se ale také v realitách, miluje Japonsko, Blade Runnera a Nabokova.

Grafomanka, která má pořád hlad a v těle jí místo krve koluje ramen a káva černá jako bezměsíčná noc. Vyzná se ale také v realitách, miluje Japonsko, Blade Runnera a Nabokova.