Nechte se pohltit temnotou. Nový horor Nosferatu ji vykresluje tak svůdně jako málokterý jiný film
Nosferatu je variací drákulovského příběhu z němé éry filmu. Robert Eggers ho aktualizuje po estetické stránce a dodává mu nečekaný význam.
Kdo by se dnes obával upíra? Marvelovský Blade je vybíjí jednoho po druhém, ve Stmívání jsou to třpytící se lamači srdcí, v True Blood si zase většinou vystačí se syntetickou krví produkovanou v masovém měřítku. Nový Nosferatu Roberta Eggerse, režiséra Čarodějnice, Majáku a Seveřana, ale navazuje na zcela jinou tradici, která se zaměřuje na inherentní zvrácenost lidské mysli a metafyzické zlo. Upír je tak zosobněním naší spalující sebedestruktivní touhy.
Tak upírské mýty interpretovali i psychoanalytikové jako Sigmund Freud a Ernest Jones. Bájná stvůra představuje potlačené pocity viny, které přetvářejí lásku nebo touhu na strach a sadismus. Když člověku zemře milovaná blízká osoba, přeje si její návrat, místo toho ale přichází nemrtvé monstrum. V obecnějším měřítku jde o zpřítomnění skrytých tužeb, o nichž se nemluví – nesmrtelnost, moc, nebo naopak odevzdání se do rukou nadpřirozené bytosti.
Přesně to se děje v úvodní scéně nového Nosferatu, která je jedním z nejvýraznějších doplnění původního německého filmu z roku 1922. Malá dívka Ellen ztratí matku a jedné noci, když se cítí zoufale osamělá, si začne uvědomovat svoji sexualitu a prosí duchovní svět o společnost. Její přání se bohužel vyplní výrazně jinak, než si mohla představovat…
Eggers na svém pojetí klasiky filmového gotického hororu začal aktivně pracovat asi před deseti lety, Nosferatu ho ale provázel už od dětství. Němý snímek F. W. Murnaua, který vznikl jako neautorizovaná adaptace Drákuly Brama Stokera s pozměněnými jmény a dějem, poprvé viděl v devíti letech. Německý upír mu natolik učaroval, že jeho příběh na střední škole zinscenoval jako drama a zaujal divadelního režiséra. Když pak Eggers na jeho pozvání inscenaci rozvedl v jeho divadle, uvědomil si, čemu se chce do budoucna věnovat.
Režisér a scenárista sám říká, že ho na Nosferatu oproti Drákulovi nejvíce zaujala přímočarost děje. Zatímco Stokerův příběh je plný postav, několika upírů a jejich likvidace, nebo naopak záchrany nakažených, Murnauova zápletka jde přímo na věc. Působí prý jako jednoduchá pohádka.
Thomas Hutter se pod příslibem toho, že dostane práci realitního makléře, vydává z německého Wisborgu do daleké Transylvánie (část dnešního Rumunska) podepsat smlouvu s tajemným hrabětem Orlokem. Ten chce koupit usedlost, která je shodou okolností nedaleko Hutterova bydliště. Ambiciózní mladý muž na Orlokově hradě zažívá živoucí noční můru, jen tak tak unikne smrti a prchá domů za svojí milovanou ženou Ellen. Tou dobou už je Orlok, starý upír rozsévající smrt, ale také na cestě.
Nosferatu se už jednoho přímého remaku dočkal v roce 1979 v režii Wernera Herzoga. Přestože je děj téměř totožný, z titulního upíra se stala o něco více sympatická postava, znavená svou vlastní nesmrtelností a toužící po lásce. Eggersova verze má původnímu filmu mnohem blíže. Spíš, než aby ho výrazněji měnila, ho rozšiřuje – prohlubuje charaktery postav, nechává scény více vyznít a zdůrazňuje některé aspekty zápletky, které dosud byly nanejvýš otázkou interpretací. Těm nový Nosferatu příliš mnoho prostoru nedává.