Češi pravidelně křičí u televize, když se k brankovišti blíží muž s hokejkou a pukem, ideálně v českém dresu. Fandí ve velkém, když lidé běží na lyžích a sem tam se zastaví a střílí na terč. Ochotní jsou sledovat i hod oštěpem, pokud je šance získat nějakou medaili. Bez většího povšimnutí si letos na stupínek vítězů stoupli Ivan Novák s Petrem Krejčiříkem. Stali se mistry světa v bezmotorovém létání, tedy v plachtění.

Když třetí soutěžní den mistrovství světa pořádaném letos v maďarském Szegedu doletěli, byli v celkovém pořadí až desátí. Ztráceli asi 140 bodů. Na konci závodu si ale odnášeli zlatou medaili, konkrétně za plachtění ve dvousedadlové třídě ve stroji s dvacetimetrovým rozpětím. „Nemusíte být každý den první, i tak ale můžete na konci vyhrát. Druhý týden už jsou lidé unavení, takže se rozhoduje většinou až v něm,“ popisuje Novák.

Mistrovství světa v plachtění trvá právě dva týdny. Během nich pořadatel vypisuje různé úkoly. Většinou jde o uzavřené trati, které jsou různě dlouhé, nejčastěji v závislosti na počasí. Může tak jít o sto až několik set kilometrů. Cílem je uletět trať co nejrychleji. A kdo vyhrává celé mistrovství? Každý úkol se boduje až tisícovkou bodů. Kdo má na konci bodů nejvíc, jednoduše bere vše. „Když jde o dobrou plachtařskou oblast, a to letošní Maďarsko bylo, létá se skoro každý den,“ vysvětluje Novák.

Česko má v tomto sportu poměrně velkou tradici, kterou si drží už z dob, kdy jsme měli ještě společný stát se Slovenskem. Přesto všechno je ale letošní výsledek výjimečný. Češi vyhrávají na mistrovstvích Evropy, ve světové soutěži však často ne. Letos se tak stalo teprve podruhé v historii samostatného státu a od první české medaile dělí Nováka s Krejčiříkem dvacet let. Tehdy vyhrál s jednosedadlovým větroněm v klubové třídě Tomáš Suchánek.

Foto: Ivan Novák

Čeští piloti větroně na stupních vítězů

Novák přitom až doteď reprezentoval Česko v jednomístných větroních. S Krejčiříkem, státním trenérem a bývalým dlouholetým reprezentantem, se ale už skoro před dvěma lety dohodli, že by spolu vyzkoušeli právě dvoumístnou dvacetimetrovou třídu. Loňské mistrovství se nakonec kvůli pandemii nekonalo. Nominovaný Novák si tak k sobě Krejčiříka přizval až letos a poprvé v soutěži usedl do dvousedadlového větroně. „Zadařilo se, což od nás asi moc nečekali. Projevilo se ale to, že jsme byli dva zkušení plachtaři a že jsme si sedli,“ dodává Novák.

V soutěžích bývají úspěšní například Angličani, Francouzi nebo Němci. V případě posledně jmenovaných je to podle Nováka dáno tím, že po první světové válce jim mezinárodní dohody zakázaly motorové létání. Plachtění tak vzkvétalo. „V podstatě každá země, která má rozvinuté zemědělství, má dobré plochy pro přistání větroně v terénu. Třeba v Chorvatsku se proto moc nelétá,“ říká medailista.

Trik plachtění spočívá především ve čtení stoupavých proudů. A také v tom umět jich využít. „Motorem je pro mě termika. Když najdu stoupavé proudění, kroužením se v něm přizvednu, abych získal výšku. Pak můžu nějakou dobu letět přímo po trati. Když vím, že v dané oblasti termika dobře funguje, třeba nad lesními mýtinami, a umím ji najít, pak ani nemusím moc kroužit a jsem nejrychlejší,“ popisuje svůj sport mistr světa. Plachtaři jsou tak velmi často i poměrně zdatnými amatérskými meteorology.

Zní to všechno jednoduše, sport je to ale poměrně náročný. Let trvá někdy víc než pět hodin. Musíte přemýšlet, jak na soupeře. Jestli odletět před nimi, nebo až po nich. Po cestě musíte vymýšlet, kde využít termiku, koukat se, abyste se s nikým nesrazili, protože v jednom stoupavém proudu často krouží větroňů víc. Průměrná rychlost kluzáku je za dobrých podmínek okolo 130 kilometrů v hodině. K tomu musíte samozřejmě také řídit. I tak ale podle Nováka platí, že nejhezčí pohled na svět je právě z větroně.

„Musíte na to mít ale žaludek. Je to totiž trochu jako na kolotoči. Vystoupáte kroužením třeba o pět set metrů, pak letíte dál a pak musíte znovu nějak získat výšku, většinou opět kroužením. Plachtaři jsou na to zvyklí, hůř může dopadnout zájemce třeba při vyhlídkovém letu. Do dvaceti minut to většinou ovšem zvládne každý,“ popisuje.

Možná i proto nejde o žádný masový sport. V Česku plachtí asi tři tisícovky lidí. Roli sehrává také to, že jde i o poměrně finančně náročný koníček. Větroň, se kterým dvojice uspěla na letošním mistrovství světa, byl špičkový. Šlo o německý dvoumístný stroj Arcus. Kdyby si ho chtěl někdo koupit, cena je okolo pěti a půl milionu.

Dvojice si ho na mistrovství půjčovala. „Mít vlastní se sice vyplatí, ale musíte na něj mít a musíte ho využít. To znamená, že aby se vyplatil, měl by nalétat minimálně dvě stě nebo tři sta hodin ročně,“ uvádí Novák. Stává se tak, že si jednoho větroně pořizuje víc vlastníků najednou, stroje také vlastní aerokluby. Jeden aeroklub v Česku Arcuse měl, v průběhu sezóny se ho ale rozhodl prodat, půjčovali si tak nakonec od soukromého majitele na Slovensku.

Další faktor, pro který se do plachtění pravděpodobně lidé tolik nehrnou, je fakt, že nejde o sport, kterým by se člověk uživil. „O nějakém výdělku se nedá vůbec hovořit, naopak se počítají náklady na akci. Je to takový koníček. Nebo spíš velký kůň,“ směje se Novák, který pracuje v oblasti IT. Většinou totiž nejsou nijak finančně oceněná ani první místa na mistrovstvích. Výjimečně se někde dá vyhrát finanční odměna nebo věcná cena, letos v Maďarsku to ale nebyl ten případ a Novák s Krejčiříkem si odnesli plaketu, medaili a diplom. „Jde o reprezentaci a o to být nejlepší,“ podotýká Novák.

Foto: Ivan Novák

Nejkrásnější pohled na svět je prý z větroně

Příští rok se koná mistrovství Evropy v Polsku. Nominace zatím nejsou, nejspíš se ale dvojice Novák–Krejčiřík pokusí úspěch zopakovat. A co mistrovství světa napřesrok? „Co bude další rok, nejsem schopný říct. Záležet bude i na tom, jak budu v tu dobu výkonný a jestli vůbec budu nominovaný, abych Česko reprezentoval. A bude záležet také na tom, jestli se závod podaří zaplatit, mistrovství světa bude v americkém Texasu, takže to bude hodně finančně náročné,“ říká mistr světa.

Novák plachtění zasvětil celý svůj život. Aspoň ten dospělý. Začal v osmnácti, ve dvaceti se pak zúčastnil první juniorské soutěže a vyhrál ji. Všechno to přitom byla docela náhoda. Zatímco jiní začínají s výcvikem ve čtrnácti letech a v patnácti už mohou letět samostatně, Novákovi bylo sedmnáct, když se jeho otec domluvil se známým, že by potřebovali na letišti v Ústí nad Orlicí nějaké mladé lidi. „Docela mě to zajímalo. Šel jsem se tam podívat a od té doby tam jsem,“ vypráví. Jen v mezičase vyměnil ústecké letiště za mladoboleslavské. Tam působí mimo jiné i jako instruktor.

Bylo to pak také letiště, kde Novák poznal svoji současnou ženu. Asi nepřekvapí, že také létá s větroněm. Velmi úspěšně. Dvakrát skončila na mistrovství světa žen druhá, kromě toho dělá také instruktorku. K plachtění nakonec dovedli i svého syna, který letos skončil na mistrovství Evropy čtvrtý. „Žijeme tím. Dovolenou většinou trávíme na soutěžích, společnou pak máme týden v zimě na horách. Pak už se ale rozprchneme. Dohromady jedeme jen na mistrovství republiky, jinak trávíme čas každý na svých soutěžích,“ popisuje Novák. Spolu nelétají. Nedělalo by to prý dobrotu.