Neměnili bychom, říkají obyvatelé baťovských domků. Cihla zůstává ve Zlíně fenoménem

„Povinnosti uživatelů bytů: 1. Obytné místnosti, chodby a vnější části domků udržovati v úplném pořádku a naprosté čistotě. Byty denně provětrati. 2. Chodby a schodiště čistiti nejméně jednou týdně. Okna na chodbách a záchodech umývati střídavě aspoň jednou měsíčně. 3. Zahrádky, pokud jsou součástí bytů, řádně obdělávati, stromky ošetřovati a v případě sucha zalévati, na podzim natříti kmeny stromů vápnem.“ Domovní řád v každém baťovském domku ve Zlíně měl devatenáct pravidel. Ti, kdo v nich žili, si museli zvyknout. Stejně tak na kontroly, které docházely dvakrát do roka.

Obyvatelé baťovských domků museli například také šetřit vodou nebo nechovat zlé psy. Byl tu samozřejmě noční klid po 22. hodině. A na svůj účet museli pronajímatelé dělat menší opravy jako malbu, opravu sporáku či kamen nebo dveří. Pokud to neudělali, provedlo je za ně ubytovací oddělení, ale samozřejmě na účet toho, kdo v něm bydlel.

Baťovské bydlení je fenomén. Bylo tomu tak mezi lety 1912 až 1947, kdy se stavělo, ale je tomu tak i dnes. Ve Zlíně jsou celé čtvrti, které září cihlovou barvou. V kopcích je vidět standardizované domky o několika velikostech. Baťové stavěli jednodomky, dvojdomky, čtyřdomky a výjimečně i trojdomky.

Byť sama firma Baťa plánovala, že budou stát přibližně pětadvacet let, přečkaly obě světové války, odchod rodiny do zahraničí i komunismus. Skanzen se z nich ani po letech nestal a dnes jsou útočištěm mnoha Zlíňanů.

„Byla to pro mě nejperspektivnější volba bydlení v poměru cena výkon. Domky mají samozřejmě nějaké kompromisy, ale kombinace zahrady, výborné lokace a velkého klidu je v krajském městě skvělá volba. Navíc je to unikát, který jinde není. Myslím, že každý, kdo žije ve Zlíně, by měl aspoň na chvíli žít právě v baťovském domku,“ vypráví jeden ze současných majitelů Honza.

Blízkost centra města, ale současně dostatek přírody kolem chválí všichni majitelé, které CzechCrunch oslovil. Jiní přidávají mezi pozitiva stylové bydlení spojené s historií nebo to, že budova je tak malá, že vlastně ani nemůžete hromadit zbytečné věci.

„Jste také součástí hezkých baťovských čtvrtí, ony pak i ty procházky domů jsou hezké. Nedovedu si představit, kde jinde ve Zlíně bych chtěla žít,“ popisuje Jana.

Baťovský domek dnes představuje výborný kompromis. Je v centru města a jde o bydlení relativně dostupné. Na trhu se pohybují mezi čtyřmi až pěti miliony korun. Byť v poslední době se může jednodomek vyšplhat i na bezmála sedm milionů korun. Záleží na tom, o jaký typ jde, nebo na tom, jestli má příjezdovou cestu, protože ne každý je u silnice.

Spolu do práce, vedle sebe bydlet

Baťovi stavěli bydlení pro svoje zaměstnance. A to podle hesla Společně pracovat, individuálně žít. Méně se ví, že kromě Zlína vznikla zástavba také v nedalekých Otrokovicích. Základem byla standardizovaná výroba. „Ve čtyřdomku je bytová jednotka 56 metrů čtverečních a týdenní nájemné bylo patnáct korun. Byt si mohl pronajmout pouze ženatý zaměstnanec firmy, který měl zaručený příjem minimálně tři sta korun týdně. Ve dvojdomcích je bytová jednotka 65 metrů čtverečních a týdenní nájem byl 25 korun,“ vyjmenovává Hana Kolínská z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Jednodomky měly obytnou plochu kolem stovky metrů čtverečních a nájem dělal mezi 35 a 65 korunami. Ty Baťovi stavěli pro zaměstnance, kteří byli minimálně techniky a brali plat tisícovku týdně. Týdenní nájem souvisí s baťovským systémem vyplácení mezd, který probíhal vždy jednou za týden.

V jednodomcích ale bydleli například také lékaři nebo učitelé. „Byly různé typy jednodomků. Některé měly terasu, jinde byla garáž. Učitelé nebo lékaři měli nahoře i pokoj pro hosty a zcela atypicky také koupelnu. Kvůli rozvodům bylo totiž ekonomičtější, aby byla dole, což platilo pro většinu jiných domků,“ popisuje Lucie Šmardová, projektová manažerka Zlínského architektonického manuálu. Sama mimochodem v baťovském domku dnes bydlí.

Ve čtvrtích je většinou mix jednodomků a dvojdomků. Důvodem bylo to, aby se z nich nestávaly exkluzivní části jen pro vybrané jedince. Jedinou VIP lokalitou byl Tomášov, kde jsou převážně jednodomky a malé vilky. Za Baťů tam bydleli nejvyšší manažeři.

V jednom jednodomku dnes sídlí také Infopoint baťovského bydlení. Je veřejně přístupný, takže pokud někdo nemá zrovna zlínské známé, kteří by navíc žili v historickém obydlí, je možné se do domku podívat právě tady. V patře sídlí architektonická kancelář.

Jde o skromnější variantu stavby, která přežila bourání a výstavbu větších budov ve čtvrti Nad Ovčírnou. Tento jediný zůstal, protože nikomu nepřekážel. Asi za dva roky by se měl otevřít i jeden dvojdomek na Zálešné, jehož součástí bude i původní vybavení.

Domky se pronajímaly i dělníkům. Jejich povinností bylo mít vyvěšený Domovní řád. Na rodinu, která v něm žila, se kromě toho vedla také speciální karta, na níž byl bodovací systém. Dvakrát do roka přicházela kontrola z Ubytovacího oddělení a bodovala, jak se kdo stará o čistotu nebo jak se provádějí opravy. Každý domek měl stejně jako jeho obyvatel přesný medailonek, kde bylo vyčísleno, kolik co stálo.

„Dnes už si to nedovedeme představit a ani tehdy to někdo prostě nezvládl. Benefity tohoto prostředí ale byly obrovské. Už jen proto, že měli domů přivedenou vodu. V baťovských domcích tak bydlelo dvacet pět až třicet procent zaměstnanců firmy,“ líčí Šmardová. To se může zdát jako málo, ale další zaměstnanci bydleli na internátech a jiní pracovali jen sezónně, to znamená, že se vraceli do vlastního bydlení.

Vůbec první standardizovaný dům byl rozdělen na čtyři části. Ložnice v patře se dá přepažit na dva pokoje, dole je obývací pokoj, koupelna, kuchyň a dům je částečně podsklepený. Časem se začaly stavě především dvojdomky, které tvoří sedmdesát procent zástavby. Nahoře mají dva pokoje. Typ z roku 1928 je rozdělen schodištěm uprostřed, dole je obývací pokoj, kuchyň a malá koupelna. Podoba z roku 1934 má schodiště naopak na okrajích obvodové zdi, což je komfortnější.

Spoustu věcí musíte oželet

Většina lidí má dnes k baťovskému domku nějakou přístavbu. Třeba místo terasy. Někde zase prohodili patra a pokoje mají dole a kuchyň s obývákem nahoře, protože tak mají v místnostech, kde tráví většinu dne, víc světla.

Domky jsou v současnosti pod památkovou ochrannou, a tak se musí majitelé opět řídit různými pravidly. I když ani zdaleka se nepodobají povinnostem, které měli ti původní. A jaká mají stavení největší úskalí dnes?

„Předpokládám, že asi všichni řeknou schody,“ směje se Honza. „Problém je i nedostatek parkovacích míst. Bylo náročné domluvit se se sousedy, aby to nakonec bylo ku prospěchu všech.“

Parkování pravděpodobně řeší většina lidí, kteří se rozhodli odstěhovat do cihlového obydlí. Když člověk projíždí Zlínem, vidí vedle domků různé způsoby, jak zaparkovat vůz. Ani jeden se však nedá nazvat příliš standardním. Leckdy ani není možné pochopit, jak se dotyčný autem na místo dostal, protože to vypadá, že musel překonat schody.

„Hodně se řeší zažitá rozdělení jednotlivých pozemků. Když je člověk v pronájmu – nebo i když se sem nastěhuje jako vlastník –, velmi těžko se s usedlíky bojuje, co je čí,“ poukazuje na další svízel Adéla. Dodává, že tím, že domy nebyly zamýšleny na tak dlouhou životnost, jsou rekonstrukce velmi mírně řečeno náročné.

Eva zase dodává, že spoustu věcí musí člověk prostě oželet. Jednoduše proto, že je není možné dostat dovnitř ani dveřmi, ani oknem. Jana k tomu dodává: „Rekonstrukce jsou divoké. Často nevíte, kudy vedou trubky, domky nemají pořádné základy, původní schody jsou strmé. Na Letné zase například není ideální stav kanalizace ani dostatečná občanská infrastruktura a z blízkého továrního areálu se ozývá mnoho hluku,“ líčí Jana.

O všem možném se lze ale jednoduše poradit. Na Facebooku existují početné skupiny, kde se řeší obyčejné věci jako třeba, že se ztratila želva, tak kdyby ji někdo viděl, ať se ozve. Ale jsou tu také užitečné informace. Někdo se tak například ptá, kolik stojí střecha. „Když něco řešíte, je velká pravděpodobnost, že ten stejný problém řešil už někdo z tisíce domkařů před vámi,“ uvádí Eva.

Všichni čtyři se shodují na tom, že pokud by znovu volili mezi klasickým bydlením a cihlovým domkem, volili by i napodruhé ten cihlový. Má to ale vždy nějaké ale. Někdo říká, že by se nastěhoval do jiné čtvrti, další pod tíhou rekonstrukce koupelny, která měla končit včera, ale v domku se stále pohybují dělníci, hlásí, že by se nastěhoval pouze do zrekonstruovaného. „Není to pro každého. Je potřeba dělat spoustu řemeslné práce, je to navíc starý dům, který má specifické regulace,“ dodává Honza. „Není baťovský domek jako baťovský domek,“ přidává Jana.

Na začátku byla dřevostavba

A to je velká pravda. Úplně první baráčky neměly ani zděné příčky. Místo toho v nich byly dřevěné rámy s rákosovým výpletem, to vše nahozené maltou. První domky se omítaly, ty další už měly přiznanou cihlu. „Když se přešlo k zástavbě ve velkém stylu, měli už Baťovi vlastní cihelnu. A protože celý Zlín leží na jílech a slínech, měli dost materiálu. Když ho nenašli v zahraničí v odpovídající kvalitě, dokonce ho i vozili ven,“ říká Kolínská.

První čtvrť, kterou podnikatelé ve Zlíně postavili, byla Letná. Původně šlo o bezejmennou baťovskou čtvrť, když byl ale po válce první slet v Praze na Letné jako oslava Československa, rozhodli se Zlínští, že na jeho počest tuto část pojmenují stejně. Následovala třeba Zálešná, Lazy, Díly nebo Nad Ovčírnou. Nejmladší je Lesní čtvrť.

Zajímavé jsou i prvopočátky baťovské výstavby. Baťové milovali Ameriku a americký styl dali všemu, u čeho to bylo možné. Stejně tomu bylo v případě bydlení. „Tomáš Baťa Ameriku několikrát navštívil a ty největší formotvorné impulsy přišly právě odsud. Baťa tak chtěl vystavět v podstatě americké company town – s tím, jak se rozvíjí továrna, rozvíjí se i celé město. Baťa chtěl poskytnout svým zaměstnancům komfortní bydlení a tím si i vybudovat loajalitu,“ popisuje Šmardová.

Tomáš Baťa tak na jedné ze svých cest po Americe objednal katalogový dům Aladin, dřevostavbu, která v krabicích připlula přes Hamburk až do Zlína. Firma Aladin má mimochodem archivované staré katalogy, takže je možné si ho prohlédnout a zjistit, že Baťa tehdy vybral skromnější typ domu.

Spolu s krabicemi dorazil do Zlína i Čechoameričan a řemeslník Rudolf Švácha z Chicaga, který pak ve Zlíně konstruktéry učil, jak odlehčit vnitřní příčky. „Nakonec Švácha Baťovi rozmluvil, aby ve Zlíně budoval dřevostavby. I tak si ale podnikatel převzal postupy, odlehčení a jednoduchost domů, které pak využíval ve vlastní výstavbě. Ta díky tomu probíhala rychle. Postupovali pásovou výstavbou a jeden dvojdomek byl hotový do čtrnácti dnů,“ vypráví manažerka Zlínského architektonického manuálu s tím, že najednou bylo kolaudováno třicet domů.

Dřevostavbám ve Zlíně neodzvonilo úplně. Stavěli se z nich například víkendové domy v americkém stylu. A stojí tu i sám Aladin. Když přijíždíte do Zlína autobusem z Olomouce, po jedné straně člověka z apatie z ničeho nic probere typický domek z USA.

V dnešní podobě Zlína je skrz na skrz vepsaný podnikatel Baťa. Sám by to ale nezvládl. Hlavními architekty Zlína se stali František Lydie Gahura a Vladimír Karfík. Pod některými domy je ale podepsán také slavný architekt Jan Kotěra.

Podobné domy, jako ty ve Zlíně nebo v Otrokovicích, by všímavý jedinec našel i v anglickém Tillbury nebo v Holandsku. Nejde o žádnou napodobeninu, ale o skutečné baťovské domky. Nebyl by to Baťa, kdyby to, co si vyzkoušel doma, nevyvezl také za hranice. Na různým místech světa tak vznikly malé Zlíny, kde měla firma tisíce zaměstnanců, kteří samozřejmě museli někde bydlet. Ale to už je docela jiný příběh.