Nepropadl gangům a vyletěl na rapové výsluní. Teď slavný Kendrick Lamar hodlá zničit i Prahu

Muž, který má ve svém repertoáru jednu z kritiky nejoceňovanějších rapových skladeb všech dob, dorazí v říjnu do O2 arény.

Filip HouskaFilip Houska

Americký rapper Kendrick Lamar během koncertu

0Zobrazit komentáře

Už od dětství se pohyboval mezi gangy. Aby také ne, když vyrůstal v 90. letech v nechvalně proslulém kalifornském městě Compton. Dokonce i jeho otec byl členem pouličního uskupení, se kterým si nebylo radno zahrávat. I přesto ale dokázal nepodlehnout kriminálnímu vlivu a šel si za svým velkým snem. Dnes je Kendrick Lamar jedním z nejvlivnějších rapperů současnosti, boří hudební žebříčky a brzy se vůbec poprvé vydá i do Prahy, kde chce se svými trefnými rýmy z nového alba Mr. Morale & the Big Steppers zdemolovat O2 arénu.

Pokud nás minimálně film Straight Outta Compton o formování přelomové kapely N.W.A. něco naučil, tak to, že vyrůstat v Comptonu poblíž Los Angeles není žádný med. Přesvědčila se o tom řada rapperů – od Eazy-Eho či Ice Cuba přes Tygu až po právě Kendricka Lamara, který se tam narodil v roce 1987. Dětská léta tedy prožíval v obklopení nepříliš přizpůsobivých skupinek lidí, které páchaly kriminální činnost. On ale zůstal ve střehu.

Vyrůstal v rodině, která neměla moc peněz, což nepřidávalo ani na jeho sebevědomí. Než mu bylo sedm let, byl tichý a nevýrazný. O rok později ale na vlastní oči spatřil své hudební idoly – Tupaca a Dr. Dreho, kteří v jeho okolí natáčeli videoklip na silný rapový hit California Love. To malého Kendricka motivovalo k tomu, aby se o hudbu začal více zajímat. A tak to udělal. Během střední školy (z níž odmaturoval na výbornou) nahrál první mixtape Head N*** in Charge.

Díky němu se o tehdy šestnáctiletém začínajícím umělci začalo mluvit v rapových kruzích, především ale přišla první smlouva s hudebním vydavatelstvím Top Dawg Entertainment, pod kterým o dva roky později nahrál další mixtape. V té době ho začala uznávat i zajetá jména americké hiphopové scény, například Lil‘ Wayne nebo Tech N9ne a Jay Rock, se kterými Kendrick Lamar odjel v roce 2010 na své první turné. Především ale veřejnost poznala jeho specifický styl.

Kombinace, jaká téměř neexistovala

Takzvaný gangsta rap, který bez servítek pojednával o tvrdých a temných situacích na ulicích, byl na přelomu milénia v Americe už dávno známý. Kendrick Lamar si ho osvojil také, přidal do něj ale špetku svého autentického kouzla. Mnohdy totiž do svých skladeb přidával jazzové tóny, které prokládal i obyčejným mluveným slovem bez výraznějšího rytmu. Často šlo o rap spojený s recitováním, což díky svému pronikavému hlasu dokázal dobře prodávat. Lidé ho začali uznávat.

Kendrick Lamar při předávání cen MTV Video Music Awards 2017

O comptonském rodákovi se ovšem svět naplno dozvěděl až s deskou good kid, m.A.A.d city, která obsahuje stejnojmenný hit, mnohými považovaný za jednu z nejlepších rapových skladeb, jaké kdy vznikly. Album debutovalo na druhé příčce v žebříčku Billboard 200 a za první týden zaznamenalo prodeje ve výši 242 tisíc kopií. Stalo se tak nejvýdělečnější hiphopovou deskou za premiérový týden za rok 2012 od mužského interpreta. Rezonovalo i mimo Ameriku, obdrželo trojitou platinu a magazín Rolling Stone ho zařadil do svého výčtu pěti set nejlepších alb všech dob.

Lamarovi spolu s tím stouplo i sebevědomí (což šlo ruku v ruce s rostoucími příjmy) a dokonce se začal prohlašovat za „krále New Yorku“, což úplně nelichotilo rapperům z východního pobřeží, kteří se do něj začali obouvat. Ve výsledku se tím ale silně zpropagoval napříč celými Spojenými státy a posílil počet lidí, kteří ho sledovali na sociálních sítích. Z Lamara začal být fenomén, získával nejrůznější ocenění pro nejlepší hip hopové umělce a přitáhl na sebe i pozornost poroty rozhodující o cenách Grammy. Těch má k dnešnímu dni rovných čtrnáct.

Jeho relevance rostla a rostla. Svůj lyrický um doplněný o ostré sociální komentáře velmi dobře prodal také v desce DAMN. z roku 2017, na které se objevily hity jako Humble nebo DNA. Album se necelý měsíc po vydání stalo platinovým a pochopitelně dlouhodobě okupovalo žebříčky magazínu Billboard. V souvislosti s tím si Kendricka Lamara všimlo i studio Disney, které ho nechalo produkovat soundtrack k filmu Black Panther. A všechny tyto úspěchy se začaly odrážet i na jeho příjmech z prodeje alb, vstupenek i oblečení, které už měly přesáhnout hranici 180 milionů dolarů.

Praho, jsi připravená?

Kendrick Lamar odjel stovky koncertů, a to nejen po rodných Spojených státech, ale také v Evropě. V Praze však ještě nikdy nebyl. To se nicméně změní už 10. října tohoto roku, kdy má v plánu vyprodat O2 arénu a uspořádat tam velkou show se svým nejnovějším albem Mr. Morale & the Big Steppers, které vyšlo minulý měsíc a rychle si získalo pozitivní ohlasy nejen od široké veřejnosti, ale také od hudebních kritiků.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Například Robin Murray z časopisu Clash napsal, že Mr. Morale & the Big Steppers je jednou z Lamarových „nejhlubších, nejkomplexnějších a nejobjevnějších výpovědí“. Deska jako taková je totiž velmi osobní a interpret v ní otevírá otázky vnitřních démonů, řeší vztahy v rodině a manželství, ale také se zabývá hádkami. A když se k tomu přičte přeskakování mezi žánry a aranžemi, vznikne sice experimentální, ale zato dostatečně poutavý projekt.

Hned po vydání získalo album největší počet streamů za první den roku 2022 na Apple Music – více než 60 milionů. Ve Spojených státech debutovalo na prvním místě žebříčku Billboard 200 s 295 tisíci jednotkami ekvivalentu alba. Kendrick Lamar tak znovu potvrdil svou obrovskou relevanci v hudebním průmyslu. A brzy ji pocítí naživo i fanoušci v Praze v rámci jeho turné The Big Steppers Tour.

CzechCrunch Jobs

CzechCrunch Weekly

V newsletteru Weekly vám každou neděli naservírujeme porci těch nejdůležitějších zpráv, které by vám neměly uniknout.

Netflix to pořád umí. Nebo ne? Jak a proč jsme novou řadu Stranger Things (ne)zhlédli za víkend

Minulý týden jsme si plní očekávání pustili čtvrté Stranger Things a chystali se na dlouhou jízdu u obrazovky. Jak to dopadlo?

Luboš KrečLuboš Kreč

stranger-things-season-4-netflix-5

Foto: Netflix

Seriál Stranger Things

0Zobrazit komentáře

Málokterý seriál si v posledních letech vybudoval podobně ikonickou pozici jako Stranger Things. Srovnávat se můžou i s Hrou o trůny. Když Netflix uvolnil minulý víkend jejich novou, čtvrtou řadu – byť ne celou, protože dva díly budou mít premiéru za měsíc –, strhlo se nové kolo šílenství a desítky milionů očí se od nových epizod po mnoho hodin nemohly odpoutat, dokud je nedokoukaly. I ty naše byly jedny z těch, co na Eleven, Willa, Hoppera a Demogorgona zíraly. Co viděly?

287 milionů hodin. Tolik času strávili lidé u čtvrtých Stranger Things po prvním víkendu, což je nový rekord ve sledovanosti během prvních tří dnů po premiéře na Netflixu. Stalo se to, co se dalo čekat – lidé vzali obrazovky útokem. Aby ne, vždyť příběhy z tajemného městečka Hawkins pomáhaly definovat to, čemu se dnes říká quality TV čili kvalitní televizní produkce, která snese ve všech parametrech srovnání s tou určenou primárně pro kina. Tedy dobří herci, výpravné kulisy, špičkové triky, originální námět…

Výsledkem pak je, že divák místo toho, aby sledoval dvouhodinový snímek, stráví u televize klidně šest hodin v kuse. Z jednoho dílu přechází plynule na druhý, protože mu to nedá, jednotlivé epizody jsou umně stavěné tak, aby diváka vtáhly dovnitř a jen neochotně ho pouští pryč. Stranger Things tohle v minulých řadách zvládly náramně, proto se staly jedním z nejpopulárnějších artefaktů v portfoliu Netflixu. A ze svých představitelů, především pak z Millie Bobby Brown, která hraje vzácnou silou nadanou Eleven, udělaly globální hvězdu.

Čtvrtá řada, na kterou by příští rok měla navázat už definitivně poslední pátá série, jde produkčně nejdál. Měla největší rozpočet, jednotlivé díly jsou delší, rodila se i kvůli covidové pandemii v největších bolestech. Zásadní otázka zní: Povedla se? Nabízíme dva velmi subjektivní, shodně kritické pohledy.


31

Luboš Kreč
Redaktor

Pamatuju si to velmi dobře. Když Netflix přišel zkraje roku 2016 do Česka, ihned jsem si ho předplatil a věřte tomu, nebo ne, byla to tehdy spíš rarita. Nebyl český dabing ani titulky, širší veřejnost znala tak maximálně jeho seriál House of Cards, navíc předplácet si něco na internetu nebylo ještě zdaleka tak běžné jako dnes. Jednou večer v létě jsem scrolloval na iPadu, co bych si tak před spaním pustil, a blikl na mě neonově zářící vizuál Stranger Things. Nikdy jsem o tom neslyšel, žádná mánie, nic…

Tak jsem to zkusil. Po prvním dílu mi bylo jasné, že jsem narazil na divácký drahokam. Líbila se mi osmdesátková stylizace v kombinaci se sci-fi hororovou tematikou. Bavil mě rozpor, že hlavními hrdiny jsou děti, ale vlastně to vůbec není seriál pro děti. Zaujala mě idea postapokalyptické atmosféry paralelního světa, která kontrastovala s rozjásaností reaganovských USA… Prostě pecka, od které jsem se nemohl odpoutat a o které jsem ihned všem povídal a doporučoval ji.

Tehdy zároveň platilo jedno – možná domnělé – pravidlo, a to že většina původních věcí, které si Netflix nechal vyrobit, měla poměrně vysokou kvalitu. Ne, nemluvím o Fellinim nebo Buñuelovi, ale o solidní zábavě, solidním zpracování, solidních scénářích, solidním řemesle. Netflix se snažil a ještě nebyl tak velkou továrnou na filmy a seriály, jakou je dnes. Před šesti lety ještě ne, to se teprve nadechoval k mohutné obsahové expanzi, které předcházel právě onen teritoriální rozmach, v rámci něhož začal působit i v Česku a dalších desítkách jiných zemí.

stranger-things-season-4-netflix-4

Foto: Netflix

Pokračování Stranger Things představuje dospělejší hrdiny

Dnes už rozhodně neplatí, že co původní seriál nebo film od Netflixu, to skvost. Spíš mi přijde, že to je naopak. A že alespoň u jeho blockbusterů to jde s kvalitou od desíti k pěti. Mám rád thrillery a akčňáky, ale hity jako Red Notice, Extraction i 6 Underground byly tak schematické, nudné a nepřekvapivé, až mi to bylo líto. A podobné, byť ne úplně stejné a stejně negativní pocity, jsem zažíval u poslední řady Stranger Things. Spousta ovací předem, roztleskávání, hype a mánie a pak? Slušný standard, který ale ve srovnání s wow, jež mi hučelo v hlavě u jedničky, bledne.

Asi se to muselo stát a je to skoro přirozené, že každá další série je o něco horší než ta předchozí. Hra o trůny se tomuto syndromu vyhýbala, u poslední řady ji ale také dohnal. A Stranger Things mu neutekly taktéž. Z mého pohledu je sužuje rozvleklost, hollywoodské zatvrzelé odmítání fyzikálních zákonů i v situacích, kdy by bylo lepší je vzít na milost, dějová roztříštěnost a nedostatatečně charismatický hlavní záporák. Sorry, bídák Vecna, kterého divák zná od prvního dílu, na mě působí plastovým dojmem, zvlášť s jeho vyvaleným, hladkým pupkem.

Kdyby bratři Dufferovi, autoři seriálu, čtvrtou řadu zkoncentrovali, jednotlivé díly neměly víc než hodinu, ale třeba jen obvyklých 45 minut, a místo devíti dílů jich natočili osm, celé by to dostalo větší spád a drajv. Zároveň je ale na místě říct, že: a) všech sedm dílů této první části čtvrté série jsme s dcerami zvládli zkouknout mezi pátečním a nedělním večerem, b) děti, které zbožňují Millie Bobby Brown, byly nadšené, c) viděl jsem na Netflixu podstatně horší kusy, to zase jo. Akorát si myslím, že kdyby se tvůrci drželi trochu víc při zdi, nešlehali příběh do tolika stran a rovin, bylo by to mnohem zábavnější.


33

Lucie Černohlávková
Editorka

Kdy přesně jsem si pustila první Stranger Things, si už nevybavím. Ale už tři roky si s radostí tu a tam poslechnu písničku Never Ending Story v podání Gatena Matarazza a Gabriely Pizzolové alias Dustina a Suzie ze závěru třetí řady. Což je mimochodem jeden z umně vystavěných momentů, jak tuhle sérii dostat lidem pod kůži. Který jsem s nadšením všech milovníků Nekonečného příběhu a bandy kamarádů s Hawkinsu samozřejmě kvitovala.

A i když si nepamatuju, v jaké části roku 2016 to bylo, dodnes si vybavím článek, který jsem v práci pročítala, jemuž dominovala fotka několika kluků na kole, která nápadně připomínala slavnou scénu z E. T. – Mimozemšťana. Byl o novém, málo známém seriálovém počinu, který autor (a nebyl to Luboš) vřele doporučoval. Nějakou dobu jsem váhala, jestli se na něj mám podívat, protože i když mám ráda fantasy i sci-fi, nemám ráda horory. Nakonec jsem mu ale dala šanci. Ta stylizace okolo mě lákala. A s prvním dílem jsem Stranger Things propadla.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Minulý pátek jsem tak nedočkavě vyhlížela večer, až děti zalezou do postelí, a s manželem budeme mít klid pustit si nové díly z další řady. O tom, že jejích zhruba devět hodin budeme mít do konce víkendu zhlédnutých, jsem nepochybovala. I když vím, jak to s většinou následovníků úspěšných hitů chodí a za sebou jsem měla dvojku i trojku, které v sobě punc pokračování nezapřely. Ale spletla jsem se. Místo tří dnů jsme jich k odkoukání prvních sedmi částí čtvrté série potřebovali šest. K pouštění dalšího a dalšího dílu, což jsme dělali dřív, nás to jednoduše netáhlo A upřímně, nebýt sedmé epizody, byla bych celkově hodně zklamaná.

O čtyřce se už dlouho psalo, že výrazně zpomalí. Za mě je to eufemismus pro mnohdy zbytečné natahování a roztahování děje, který místy opravdu nebaví. Hlavní záporák vyvolává dojem postavy vymyšlené čistě pro to, aby se dala série dál vytěžovat, roztřídění osudů hlavních hrdinů do několika i geograficky oddělených dějových linií zavání… zbytečným našleháváním. Už dřív naznačená ruská linka s Hopperem je protahovaná, road trip části někdejší party a Elevenino hledání sebe samé působí tak nějak navíc, respektive nemá moc šťávy.

netflix-stranger-things-season-4-vecna

Foto: Netflix

Vecna, hlavní zdroj zla v nových Stranger Things

Všechno pro mě zachraňovaly příběhy těch, co zůstali v Hawkinsu. Při jejich sledování jsem měla pocit, že opravdu koukám na Stranger Things. Ale i tady to trvalo, než se něco stalo. Prostě jsem neviděla nic moc, co by mě před televizi přikovalo tak, jak jsem myslela.

A pak přišel sedmý díl a já měla pocit, že je to konečně zase ono. A některé věci, nad kterými jsem kroutila hlavou, začaly dávat smysl. Proto moc doufám, že zbývající dva díly, ty vůbec nejdelší, budou v téhle nastavené laťce pokračovat. Minimálně ten první si chci pustit hned 1. července, kdy budou dostupné, na to mě poslední epizoda navnadila dost. Přijde mi ale škoda, že mám za sebou pět rozpačitých večerů, které mi dojem z oblíbeného seriálu zakalily. Sice to ani zdaleka nejde srovnat s tím, co udělaly svému jménu v mých očích osmé Star Wars, ale nemůžu říct, že bych se při nich nějak závratně bavila. Pořád jsem ovšem chtěla vědět, jak to dopadne. To přiznávám.

Předpokládám, že poslední dva díly všechno spojí nějakým nečekaným způsobem dohromady, přesně tak, jak to naznačila sedmá část. To by byl závěr hodný své značky. I tak ve mně ale zůstane jistá pachuť z toho, že prvních šest dílů byla částečně zbytečná vějička za 30 milionů dolarů za kus, na kterou jsem poslušně skočila. Pokud se to nestane, budou pro mě Stranger Things další původně skvělou věcí, jejíž autoři nevěděli, kdy přestat. A v tomhle kontextu mě nijak netěší vyhlídka na to, že ještě bude pátá řada.

Každý pátek vám ukážeme nové filmy, seriály a tipy, co sledovat nejen o víkendu.

Newsletter Watch | Poslední vydání