„Musela jsem sama za sebe přesvědčit americkou vládu, že se vyplatí do mě investovat a že bych měla dostat zelenou kartu, abych pomohla americké společnosti, v mém případě neslyšící komunitě ve Spojených státech. Neměla jsem žádného zaměstnavatele, co by za mě loboval,“ říká Michálková. A ještě dodává, že nejčastějšími držiteli těchto víz jsou špičkoví vědci, držitelé Nobelových cen nebo třeba ředitelé nadnárodních firem.
A teď také Michálková: třicetiletá žena, která chce ostatní neslyšící na stejné místo ve společnosti, jako má ona. Ve Spojených státech je do příštího března, na zelenou kartu ovšem ještě čeká. Zatím pracuje na Miraiu a k tomu dokončuje studium s titulem MBA.
Handicap jako vnitřní motor
Aby bylo úplně jasné, s jaký potenciálem (a také drajvem) projekt Miraio pracuje, je potřeba vysvětlit, co za sebou má právě Michálková. To, co si většina lidí představí pod nálepkou doživotní handicap, dokázala otočit ve svou výhodu a vnitřní motor. Prakticky od dvou let jí její matka vzdělávala – různá naslouchací cvičení a především výuka výslovnosti jí připravily na život, jaký má každý jiný.
Nakonec se to tak úplně nepovedlo, navzdory handicapu šla totiž jinou životní cestou než mnozí vrstevníci. Ve školce ostatním dětem předčítala pohádky. Po střední šla studovat na žádanou americkou univerzitu. Procestovala svět během studií i v rámci stáží. Pracovala pro českou ambasádu ve Washingtonu a absolvovala stáž v nadaci Billa a Hillary Clintonových.
„V delším časovém horizontu znakový jazyk komplikuje život.“
Pracovala na řadě zajímavých projektů, třeba v Loono nebo STRV. K tomu se jen tak mimo jiné účastnila soutěže krásy pro hluché a ostatní soutěžící si ji zvolili za mluvčí. Jako jediná totiž byla schopná běžně komunikovat s okolním světem. Naopak pro to, aby se pobavila s ostatními dívkami, potřebovala překladatele.
Nebylo ale všechno jen pozitivní. Šikana na základní i střední škole, hodně logopedických cvičení, nárazy v běžném světě. Hluchému může velmi snadno uletět letadlo, když neslyší na letišti hlášení. Podobně tápe na nádražích. Bez titulků si neposlechne žádný podcast. „Je tu hodně momentů, kdy člověk vůbec neví,“ přitakává Michálková a vysvětluje, že změny jsou potřeba na obou stranách. Začíná ale na té, o které se spíš nemluví.
Znakový jazyk? Vynechme
Znakový jazyk, který si s neslyšícími obvykle hned spojíme, se nikdy nenaučila a říká, že je to dobře. „Samozřejmě vím, že naučit ho dítě je jednodušší cesta než pracovat s vadou jako takovou. Tedy naučit ho mluvit tak, jak mluvím já. Ale v delším časovém horizontu znakový jazyk komplikuje život,“ věří.
Eva Michálková na čínské Unleash Innovation Lab
Eva Michálková na čínské Unleash Innovation Lab
Miraio těží z citlivého prožívání toho všeho. Michálková začala s aplikací No F-ears, která překládala řeč do psaného slova a obráceně. S ní se dostala do finále českého programu Social Impact Awards. Jenže ve vývoji ji předstihli výrobci mobilních telefonů a takovou funkci už dnes nabízejí i třeba iPhony. Vzdala tedy aplikaci a zvolila celostní přístup – poradenství, nabídku služeb i třeba možnost přivýdělku na jednom místě.
Není to tak, že by poradenství pro postižené hluchotou ve Spojených státech nebo Česku nikdo nenabízel. Většinou jde o nadace nebo neziskové organizace. V případě těch, které chtějí být ziskové, se do služeb řadí placené členství a konference, jež zahrnují newslettery a zařazení do organizace. Tedy třeba prostě členství ve facebookové skupině, kde se s podobnými lidmi také setkáte.
„Praktické využití ale zdaleka neodpovídá tomu, co komunita potřebuje. Problémy, které mají, se opakují. Pomoc není k dispozici,“ vnímá Michálková. Sama proto zatím hlavně sbírá členy, ale chce je přetavit v aktivní komunitu, která se bude moct rozvíjet.
Projekt si ostatně hledá široké publikum. Řešit chce například pomoc s vychováváním neslyšícího dítěte, telekomunikaci s lékaři nebo psychologické poradenství pro rodiče, kteří jsou v šoku – 90 procent neslyšících dětí se totiž rodí slyšícím rodičům. Své publikum Michálková dobře zná a ví, že potenciálně velké problémy mohou mít třeba nejmladší generace.
„Mileniálové a generace Z jsou křehké generace,“ říká Michálková a výzkumy jí dávají za pravdu. Jde podle nich o skupiny lidí, kteří narážejí na pocity samoty a izolace a jsou mnohdy náchylní k psychologickým problémům. „Zvlášť pokud mluvíme o neslyšících, kteří potřebují mentální podporu, a ta se jim nedostává,“ věří.
Pak jsou tu plány na profesní cestu: poradenství se životopisem, vlastní prezentací i příprava na pohovor. Projekt Miraio ale chce zasahovat do širšího spektra poradenství. Třeba jak žít minimalistický život, hledět na své mentální zdraví a rozvíjet se. Michálková věří, že komunita neslyšících je velmi specifická a vyžaduje přístup, který tu zatím chybí. A za ten si ráda zaplatí.
Foto: Miraio
Miraio začíná malými krůčky
„Plánuju i různé telekonference s inspirativními lidmi. Sdílet své zkušenosti. Teď každý využívá Zoom. Ale viděli jste někde titulky? Pro hluché je to všechno nepoužitelné,“ dodává Michálková, která se po nasbírání kontaktů – tedy během několika měsíců – hodlá přesunout na obchodní stránku a rozjet také monetizaci.
Její projekt jednou bude mít předplatné. I proto je ve Spojených státech, kam mimochodem stihla odletět těsně před tím, než se hranice zavřely. Statisíce možných uživatelů v Česku nemají až takový potenciál jako tamní desítky milionů. Nebo stovky, pokud mluvíme o lidech, kteří se prostě anglicky naučili. „Ale určitě bych chtěla zahrnout i český trh,“ doplňuje.
„Většinou lidi zapomínají, že neslyším. A pak se diví, že nereaguji.“
Fascinovaně poslouchám každou hlásku, kterou Michálková říká. Pokud máte nějakou představu, jak asi hluchý mluví, zapomeňte na ni. Michálková se blíží možná spíš Slovákům, kteří přešli na češtinu. Možná ani to ne – bezpečně znám hned několik, kteří se od klasické výslovnosti oddalují víc. Možná jako by se člověk z jednoho regionu Čech přestěhoval do vzdálenějšího a tam se snažil zapadnout.
Michálková přiznává, že má v češtině zvláštní přízvuk, na který se občas někdo zeptá. V angličtině se prý ztratí. Ta není tak přísná na typické hlásky, jako jsou ř, š nebo ž. „Většinou lidi zapomínají, že neslyším. A pak se diví, když třeba stojí za mnou, a já nereaguji,“ usmívá se.
Silná pavučina
Její schopnost pohybovat se mezi dvěma světy (i když v tom, kde se mluví znakovým jazykem, se domlouvá jen těžko) jí poskytuje řadu znalostí, kterou jen tak někdo nemá. Podle ní jsou neslyšící tak specifickou komunitou, že je třeba k nim také zvláštně přistupovat. Mnohdy jsou pyšní na to, že přes svou jinakost fungují normálně. Pomoc nechtějí. Jenže to také znamená, že jsou uzavření a je těžké se k nim dostat.
Přesto Michálková vysvětluje, že tu jsou mezery, které by chtěla vyplnit svým byznysem: jak mají třeba využít pomoc psychologa, když by k tomu potřebovali tlumočníka? Podobné je to při příležitostech jakéhokoliv rozvoje, řešení komplikací, nebo třeba u soudu. Být hluchý je kromě zjevných nevýhod kvůli tlumočníkům také drahé a snahou využít některé služby navíc člověk ztrácí soukromí.
„Jak máme odezírat, když má můj protějšek na sobě roušku?“
Michálková teprve začala, ale během jednoho roku by chtěla mít zhruba 20 tisíc amerických uživatelů. Současná situace jí v tom trochu pomáhá. „Moje největší výhoda je, že projekt znamená pomoc v každodenním životě. Adresuje problémy dnešní společnosti. Jak máme odezírat, když má můj protějšek na sobě roušku?“ ptá se. Teď proto úplně jednoduše pomáhá odezírajícím vyhnout se stálému opakování, co vlastně od druhé strany potřebují.
Většinu projektu prozatím dělá sama. Ale je si jistá, že může využít svou pavučinu kontaktů, jak sama říká. „Loni jsem byla na hackathonu v Číně, ve skupině s tisícovkou účastníků z celého světa. Mám kontakty ve všech sférách: vládní sektor, podnikatelská sféra, venture investoři, grafičtí designéři. Znám prezidenty různých asociací v Africe, Švédsku, Jihoafrické republice či Ománu. Dosáhla jsem konexí v Africe, Asii i Kanadě,“ vypočítává.
Je doslova slyšet, že se do svého postavení probojovala. A s podobnou vůli chce Miraio dostat všude, kam si usmyslí.