Jedním ze způsobů, jak diváky nadchnout pro dokumentární sérii na nezvyklé téma, je spojit ho s nějakou hereckou hvězdou. Morgan Freeman tak má pořad o vesmíru Through the Wormhole, Jeff Goldblum má The World According to Jeff Goldblum o všem možném a Nicolas Cage má… pořad o dějinách nadávek. Jak jinak. Dějiny nadávání od Netflixu přitom s nevyhnutelným humorem nabízejí i zajímavé informace, o kterých jste dosud možná nevěděli.

Je jen shodou náhod, že pořad o nadávkách vyšel na nepříliš nadějném začátku roku, který následoval po jednom z nejhorších za dlouhou dobu? Nebo se služba, se kterou miliony lidí stále tráví karanténu, rozhodla poučit diváky o slovech, jež za posledních dvanáct měsíců pravděpodobně zaznívaly častěji než normálně? „A“ je asi správně, ale na tom nesejde. Důležitější je, že přišel ve správném čase.

Jak říká filmový kritik a jeden z expertů, kteří se v Dějinách nadávání objevují, právě v současné době se nám nevybíravá jazyková vyjádření hodí více než jindy. Novinka Netflixu poskytuje několik různých úhlů vysvětlení, jak jsme se k funkci slov jako „fuck“, „shit“, „bitch“ nebo „damn“ dostali. Někde nás provede malým kouskem dějin, někde zase psychologií a jinde slavnými citacemi s danými slovy.

Ve srovnání s češtinou, která z hlediska mluvy nevhodné do slušné společnosti patří snad k nejkvětnatějším na světě, je anglická zásoba sprosťáren poněkud chudá. Jejich historie je ovšem možná ještě o to poutavější, protože nahlíží do útrob jedněch z nejpoužívanějších a snad i nejvlivnějších individuálních slov na světě. Zaujmout ale může i ty, kterým anglická etymologie tolik nevoní.

Foto: Adam Rose/Netflix

Nicolas Cage v seriálu History of Swear Words

V Dějinách nadávání se totiž často objevují univerzální poznatky o tom, kde jsou v našem mozku sprostá slova uložena, jak se jejich používání liší od jiných nebo proč vůbec máme potřebu nadávat. Všechny informace jsou navíc prokládány (samozřejmě neslušnými) komentáři komiků nebo známých herců, jako je Jim Jefferies, Sarah Silvermanová, Nick Offerman či Nikki Glaserová.

Hlavní hvězdou je ale Nicolas Cage. Jeho mnohdy bizarně afektované herectví v kombinaci s nepopiratelným charismatem je pro pořad jako Dějiny nadávání ideální. V jednom momentě s kamenným výrazem vysvětluje eufemické spojení mezi ledovým čajem s cukrem a medem a neslušným označením pro výkal, v jiném nadává, jako by mu nevyšlo angažmá ve třetím Ghost Riderovi.

Z otřesných komiksových filmů, kde se Cage objevil, hlášky nezazní, vztah zábavy, umění a klení se ale dočká bohaté pozornosti. Například seznáme, že vedle jedné jazzové skladby ze 40. let se WAP od Cardi B ještě drží docela zpátky. Vzápětí se po takové informaci rozpoutá diskuze o feminismu, v jiné epizodě zase kognitivní vědec vysvětluje vztah mezi bolestí a úlevou sprostým zvoláním.

Dějiny nadávání od zjevné zábavy vycházející z diskutování o tom, kdo komu jak vynadal, pravidelně přechází k poněkud překvapivým komentářům a hloubce, jakou bychom od tohoto tématu nečekali. „Haha, Nicolas Cage nadává, to je povrchní sranda,“ řekneme si. Pak se ale začne mluvit o kulturní historii USA či proměnách rasových vztahů spojených s používáním sprostých slov v hudbě.

Jakmile se přejde k serióznějším částem, vtípky a obhroublé komentáře komiků dokonce začnou působit trochu rušivě. Diskuze v žádném momentě několika dvacetiminutových epizod nesklouzává k vážnému akademismu, na druhou stranu se dozvídáme zajímavé souvislosti. Možná nám některé z nich poslouží i jako způsob, jak několik sprostých slov propašovat do jinak slušné společnosti.

Nadávky mají zkrátka mnohem zajímavější pozadí, než se může zdát. Jak v nové dokumentární sérii Netflixu říká sám legendární Nicolas Cage, vlastně dokáží „vystihnout kompletní rozsah lidských emocí“. Jako takovým jim bezesporu přísluší pozornost přesahující pouhé zasmání se nad společenskými faux pas.