Obrazy vycházející z podvědomí. Když se přestanete hlídat, vzniká to nejzajímavější, míní malířka Knapová
Ester Knapová se ve své tvorbě obrací do vzpomínek na dětství a do přírody, která ji nejvíce inspiruje. I díky tomu její obrazy vybízejí k rozjímání.
Rozjímavá nálada, atmosféra bezstarostných dětských dnů a podmanivost přírody zachycená uklidňujícími barvami bez výrazných kontrastů. To jsou motivy, které prostupují tvorbou české výtvarnice Ester Knapové. Mladá umělkyně staví především na vzpomínkách, které formovaly její dětství. Její obrazy ale mají velkou sílu v tom, že při pohledu na ně má člověk zvláštní pocit něčeho povědomého. A zároveň vnímá, že i v dnešní zrychlené době jim jejich tvůrkyně dává tolik času, kolik potřebují. „Některé moje obrazy, zejména ty velké, vznikají skutečně dlouho. Vracím se k nim klidně i v průběhu celého roku,“ říká.
S Ester Knapovou se setkáváme na její první samostatné velké výstavě v pražské galerii Trafo, kterou společně s kurátorem Petrem Vaňousem nazvali Zimní jablka. Podařilo se jim na ní představit celou škálu Esteřiny tvorby: portrét, krajinu, figury, ale i různý rozsah formátů, od malých obrazů až po plátna monumentálních rozměrů. Malířka vysvětluje, že jde o výstižný výřez jejího přístupu k tvorbě.
„Ráda pracuji s proměnlivostí a dynamikou, proto jsem se pro aktuální výstavu rozhodla zvolit jak největší plátna, jaká jsem kdy malovala, tak i ty úplně nejmenší. Velké obrazy jsou pro mě mnohem náročnější – stále se učím obsáhnout tak velkou plochu, ale zároveň v obrazu uchovat živost. Mám ale potřebu je dělat. Když jsem se například rozhodla namalovat modřín, věděla jsem, že potřebuji, aby mě mnohonásobně přesahoval, aby se v něm divák mohl do jisté míry ztratit. I pro mě je pak malba velkého plátna zážitek,“ popisuje Knapová.
Proměnlivost se ale netýká ústředního principu, na kterém Ester Knapová staví – tím je česká příroda, která je pevně vrytá takřka v každém jejím obrazu. Malířka se totiž při své tvorbě noří do vzpomínek na dětství. A jelikož vyrůstala v domě se zahradou a nadto vyráželi s rodinou pravidelně na chatu, běhala tak po lese a po lukách, v létě plavala v rybníce, na kterém pak v zimě bruslila, a sama říká, že šlo o období života, kdy měla s přírodou velmi intenzivní kontakt.
„Když mi bylo třináct, rodiče bohužel chatu prodali. Bylo to pro mě těžké. Ztratila jsem místo, které budu mít vždycky spojené s hezkými pocity a přírodou. Malba mi do jisté míry umožňuje se do těch pocitů vracet. Můj vztah k minulosti je tak pro mě naprosto zásadní. Zároveň mám pocit, že příroda je to jediné, co nás přesahuje, proto se k ní v historii vztahovala a stále vztahuje velká spousta umělců,“ říká malířka.
I cesta k malbě se v případě Ester Knapové rodila už v dětství. Inspiroval ji především její táta, který byl podle jejích slov tak trochu všeuměl. Maloval, kreslil, tvořil hudbu, dnes působí jako patinér. „Když jsem byla malá, sledovala jsem, jak táta kreslí, a snažila jsem se ho napodobovat. Také jsem byla obklopená spoustou obrazů, které si dodnes živě pamatuji, i když jejich autory vůbec neznám.“