Obyvatelé satelitů mají dvojnásobnou uhlíkovou stopu než lidé z měst. Pro společnost jsou i dražší

Investiční a provozní výdaje jsou v satelitech asi pětkrát vyšší než v blokové zástavbě ve městě. Znamenají pak také zásah třeba do koloběhu vody.

Eliška NováEliška Nová

Satelity

Foto: Filip Ditrich

Satelity představují problém pro životní prostředí

Stojí v jasném protikladu. Zaneřáděná města plná aut i betonu a satelity plné rodinných domů se zahradami a obklopené dalšími loukami či lesy. Pro životní prostředí představuje problém ale přesně to druhé. Satelitů v Česku neustále přibývá, vědci přitom spočítali, že výdaje na ně jsou šestkrát větší než na centra měst. Z hlediska uhlíkové stopy, ale nejenom jí, pak představují zásadní problém.

„Dům se zahradou může působit ekologicky, ale izolované suburbánní ostrovy rodinných domů při velmi nízké hustotě osídlení zabírají několikanásobně víc plochy než městské i venkovské typologie. Při typické hustotě satelitů, která činí deset až třicet lidí na hektar, potřebujeme na ubytování stejného počtu lidí pětkrát až osmnáctkrát víc zastavěné plochy než ve srovnání s blokovou výstavbou na úrovni Vinohrad, Dejvic nebo Smíchova, kde je aktuální hustota okolo 150 až 180 lidí na hektar,“ vysvětluje architekt a urbanista ze studia Jakub Cigler Architekti Peter Bednár.

K tomu je potřeba připočíst, že ve městě jsou kromě počtu lidí na hektar zahrnuté také služby, pracovní příležitosti či instituce. „Ty v rezidenčních suburbiích chybí a nejsou proto ve srovnání ani započítány. Kdyby byly, jsou na tom suburbie ve využití plochy ještě asi o třetinu hůř,“ dodává Bednár.

Satelity

Foto: Rethink Architecture

Výstavba na okrajích měst či na polích představuje i vyšší náklady pro společnost

To samo o sobě ještě nic neznamená. Jenže satelity se zároveň vyznačují oddělenými funkcemi – to znamená jinde se bydlí a jinde nakupuje, jinam se jezdí do práce a do školy, jinam za službami, protože to všechno u domu ani v jeho blízkém okolí člověk nenajde. K tomu je potřeba připočíst, že ulice v satelitech na sebe navazují nelogicky, končí slepě a na další – hlavní komunikace – jsou napojené omezeně. To všechno zdejší obyvatele vede hlavně k tomu, že místo chůze či nespolehlivé veřejné dopravy, která dojíždí třeba jen dvakrát denně, volí cestu autem.

„Může to působit jako soukromý problém obyvatel satelitů, všechno to ovšem není jen otázka dopravních zácp či přetížení města dopravou přespolních a narušením městské struktury nutností stavět různé okruhy, radiály a podobně,“ líčí Bednár s tím, že život v satelitech s sebou nese i víc ploch pro automobilovou dopravu. Nejde jen o silnice, jde také o parkování nebo dokonce dálnice, které jsou potřeba pro přemisťování lidí za prací a všemi dalšími vymoženostmi.

„Automobilová doprava se následně podílí na růstu skleníkových plynů v atmosféře. Nepřímo z těžby, zpracování a logistiky fosilních paliv a přímo z používání automobilů. To znamená emise, znečištění ovzduší z motorů a znečištění vody a krajiny mikročásticemi a těžkými kovy z brzd, pneumatik, paliv a olejů. Podobně přímo se pak tato doprava podílí na zabíjení lidí a zvířat při nehodách,“ vyjmenovává architekt a urbanista.

Doprava auty se na koncentraci skleníkových plynů podílí poměrně zásadně. Jde zhruba o desetinu až třetinu problému. Čím vyšší má země podle Bednára podíl suburbanizace, tím horší je objem dopravy a také celková uhlíková stopa. „Satelity nemohou za všechnu dopravu, ale mají na ní zásadní podíl, protože bez aut by nemohly dál vznikat. A jejich obyvatelé tedy budou typicky volit tak, aby k omezení automobilového procesu nedocházelo bez ohledu na následky,“ uvádí odborník.

Nejde ale samozřejmě jen o auta. Satelity znamenají také nadměrné, leckdy zbytečné a nevratné, zastavění přírodní a zemědělské krajiny. Mají též vliv na narušení přirozeného koloběhu vody v krajině, protože čím víc zpevněných ploch, tím méně se má voda kam vsáknout. Má to vliv i na původní vodní koryta, která vyžadují změnu geometrie povodí a břehů, někdy je potřeba je zatrubňovat, jindy přemostit či dokonce úplně zasypat. „To vše přispívá k vysušování krajiny, erozi a v případě nadměrných srážek vede k lokálním záplavám,“ přibližuje problém Bednár. S tím souvisí i znečištění vody různými pesticidy a hnojivy, které se používají na soukromých zahradách.

Suburbánní zástavba je nešvar i pro samotnou půdu. Podobné projekty totiž nejsou budovány v přirozeném terénu, kterému se přizpůsobí, ale vyžadují většinou jeho srovnání do roviny. Satelity proto pak často rostou na navážce i suti a je problém i se samotnou vegetací, protože se stromům a rostlinám nedaří.

K tomu je třeba přičíst také víc potřebné energie na výstavbu i na samotný provoz. Například proto, že zatímco u bytů je potřeba zateplit jen jednu stěnu, u rodinného domu jsou to stěny čtyři. Často si také domy neumí pomoci ani svým postavením. „Zejména katalogové domy nebo vlastní kutilské stavby jsou postavené nevhodně z hlediska orientace, větru, umístění na pozemku, osazení oken či stínicích prvků a dalších,“ říká Bednár.

To všechno vede k tomu, že typický obyvatel suburbie v Evropě má podle dané země a daného satelitu až dvojnásobně vysokou uhlíkovou stopu ve srovnání s obyvatelem centra města. V Americe má takový obyvatel uhlíkovou stopu až desetinásobně vyšší. V Česku přitom žije v kompaktních centrech měst jen 22 procent obyvatel, zatímco v západní Evropě je jich dokonce víc než dvojnásobně. A tak zatímco do Prahy se v uplynulých dvaceti letech nastěhovalo asi devadesát tisíc lidí, periférie se rozrostly o 150 tisíc nových obyvatel.

Nižší hustota, dražší hektary

Satelity ale nemají jen neblahý vliv na životní prostředí, společnost za ně má také vyšší účty. Tak například se zvyšují celkové veřejné náklady spojené s bydlením. To znamená investiční a provozní náklady na infrastrukturu a veřejná prostranství. Zatímco první položka zahrnuje veškeré výdaje na výstavbu veřejných prostranství, tedy ulic, chodníků, náměstí nebo parků, a na výstavbu technické infrastruktury, takže na rozvody kanalizace nebo vodovody, druhá znamená například úklid ulic, údržbu zeleně, opravy ulic a dalších veřejných prostranství nebo energie pro veřejné osvětlení.

Ve finále jsou tyto výdaje v satelitech, na sídlištích a na předměstích asi pětkrát vyšší než výdaje v blokové zástavbě ve městě. Zatímco v centru tak výdaje na jeden hektar představují asi tisíc korun, v rozdrobené zástavbě je to až šest tisíc korun. „Studie ukazují, že ve vztahu hustoty obyvatelstva a nárůstu veřejných výdajů je jakousi mezní hodnotou sto obyvatel na hektar. Při vyšší hustotě, než je právě sto lidí na hektar, výdaje na jednoho obyvatele narůstají už jen mírně a ročně se pohybují okolo tisíce až dvou a půl tisíc korun na obyvatele a hektar. Tam, kde se hustota snižuje, náklady narůstají exponenciálně a mohou dosáhnout až šesti tisíc korun na obyvatele a hektar,“ vysvětluje spoluzakladatelka iniciativy Rethink Architecture Karolína Barič.

Nejmenší výdaje na jednoho člověka na deseti tisících metrech čtverečních jsou tedy již na zmiňovaných Vinohradech nebo v Dejvicích, tedy ve čtvrtích s klasickou blokovou zástavbou. Jde mimochodem také o čtvrti, které se často zařazují mezi ty nejoblíbenější pro život. „Pokud bychom zkoumali náklady pouze na hektar těchto čtvrtí, budou vysoké, protože v nich bude vysoký počet zpevněných veřejných prostranství. Díky velké hustotě obyvatelstva se však náklady rozloží. Naopak nejnákladnějšími na investice, provoz a údržbu jsou nízkopodlažní domy na předměstích. Jako příklad lze uvést lokality v okolí Prahy Nová Dubeč nebo Slivenec,“ vysvětluje Barič.

Satelity

Foto: Rethink Architecture

Silnice tu nevedou logicky a často končí slepou ulicí

Důsledkem je také odliv lidí i investic na periferie. „Ty jsou zcela závislé na státních dotacích, které v podobě městských dálnic dál zhoršují prostředí obyvatelům měst. Základní problém suburbií je tak koloběh neefektivního rozvoje, kdy se řada lidí snaží uniknout hluku, znečištění a nebezpečí aut z měst do satelitů, aby následně tento hluk, znečištění a nebezpečí sami vytvářeli dojížděním,“ míní Bednár.

Co ale s tím? Podle výkonné ředitelky České rady pro šetrné budovy Simony Kalvody je například potřeba ve městech stavět na brownfieldech, tedy v bývalých průmyslových čtvrtích, které představují prostor pro tisíce nových bytů. „Pomohlo by také navýšení kapacit na stavebních úřadech a zjednodušení i zrychlení povolovacích procesů tak, aby se stavební povolení nevyřizovalo několik let. To by přibrzdilo enormní zdražování bytů, které je významným důvodem, proč lidé vyhledávají levnější bydlení v satelitech,“ uvádí Kalvoda.

Neznamená to ale, že by se měli všichni odstěhovat zpátky do velkých měst. Je cesta, jak tyto plochy, které uvízly někde mezi městem a venkovem, zefektivnit. Podle Bednára je přitom potřeba v zásadě jen dvou věcí. První je změnit přístup k územním plánům, které v Česku stále pracují s funkčním zónováním měst. To znamená, že územní plán udává, kde se má stavět bydlení, kde prostor pro školství, kde mají být služby, kde park. „To všechno je v západní Evropě, ale třeba i v Polsku desítky let přežité,“ říká Bednár.

Plány by podle něj měly naopak umožňovat stavět s vyšší hustotou a vyšší kompaktností sousedství. „Řešení satelitů se tak nutně nenachází v satelitech samotných, ale v umožnění stavby jejich městských alternativ. Územní plány českých měst ale typicky neumožňují znovu stavět kvalitní, kompaktní a udržitelné čtvrti a určitě ne všude, rychle a levně,“ dodává architekt a urbanista.

Druhým krokem je podle něj zásadní přehodnocení přístupu k plánování a stavění dopravní infrastruktury. „Každý okruh, radiála a parkoviště ve městě je ve skutečnosti dotování suburbánního životního stylu. A lidé, kteří se dobrovolně odstěhovali daleko od vybavenosti, služeb a vzdělávacích institucí, by neměli mít automatický nárok na stavění těchto služeb v místech s tak nízkou hustotou, že nikdy nebudou využívány efektivně,“ věří Bednár.

Satelity

Foto: Rethink Architecture

V Česku bydlí v kompaktních centrech jen 22 procent obyvatel

Podle Barič by pak satelity měly být například koncipovány tak, aby se v nich dalo chodit pěšky. To znamená stavět chodníky, průchody mezi domy a vyhnout se vysokým plotům. Domy je pak potřeba rozmístit tak, aby vybízely ke komunitnímu způsobu života. Příkladem může být také Vídeň. V Rakousku jsou podle Bednára čtvrti rodinných domů podobnější těm historickým. Specialitou Vídně je pak to, že všude, a to i ve čtvrtích s rodinnými domy, lze na pozemku postavit i bytový dům. „Nemusí se hned jednat o věžák, většinou jsou to menší řadovky, viladomy, duplexy a podobné typologie s podobnou výškou i objemy jako rodinné domy, ale násobnou hustotou zalidnění,“ popisuje architekt.

Postupné zahušťování vilových čtvrtí probíhá podle něj v rakouské metropoli organicky i organizovaně v prakticky všech místech, kde se nachází. Vídeň tak navazuje na přirozený rozvoj měst, kdy se čtvrti s nízkou hustotou dále od centra postupně doplňují, až se z nich stávají plnohodnotné městské čtvrti. „To u nás zcela chybí, suburbie jsou brané jako konečný stav urbanistického vývoje, kde je další rozvoj nepřípustný. Další výstavba proto musí probíhat horizontálně, typicky ve stavbě dalšího satelitu a jeho infrastruktury,“ líčí architekt.