Stáří Země je odhadováno na přibližně 4,5 miliardy let. Znamená to tedy, že člověka na svém povrchu hostí pouhý zlomek doby své existence. Přesto nám tato krátká chvíle stačila k tomu, abychom svou činností negativně ovlivnili fungování celé planety. Naštěstí kromě atomových bomb, uhelných elektráren a ropných věží vznikl také koncept udržitelnosti, který funguje jako zdvižený prst nad způsobem, jakým se k naší domovské planetě chováme.

Téma udržitelnosti dnes rezonuje celou společností a výrazným způsobem ovlivňuje činnost řady profesí, třeba i té designérské. Návrháři se k udržitelnosti snaží přistupovat skrze vymýšlení kvalitních výrobků, které vydrží, případně využívají materiály představující pro životní prostředí co možná nejmenší zátěž. A pak existují designéři, jako je Josef Rozehnal.

Zatímco běžně stojí designér u zrodu produktu, Josef Rozehnal je přítomen i u jeho zániku. Jeho specializací je totiž upcyklace, pomocí které vdechuje materiálu nový život. Nejedná se však o žádnou „udělej si sám“ zábavu na dlouhé zimní večery. Produkty vznikající ve studiu Nahaku, jež za tímto účelem před pěti lety založil, dostávají do vínku vysokou estetickou hodnotu, po níž zatoužil například Manifesto Market, karlínské bistro Fuel či brněnský podnik Ramen.

Střelec z Brna, který to nemá na háku

Zodpovědný designér, který je ve svém osobním životě extrémně nezodpovědný a rád se pouští do věcí bezhlavě. Tak vidí sám sebe Josef Rozehnal, který chce změnit přístup českých firem k materiálu, jenž jim zůstává na konci směny ležet na podlaze nebo sjíždí z jejich linek.

Rozehnalovou vizí je svět, ve kterém firmy tvoří výrobky a odpad, u kterých se již dopředu počítá s jejich znovuvyužitím. Tedy produkty již dopředu počítají s tím, že na konci své životnosti nepoputují jako odpad na skládky, ale budou z nich vyráběny další výrobky. Jak ovšem přimět člověka, aby se takovým “odpadem“ obklopoval?

Klíčem k úspěchu je podle zakladatele studia Nahaku nápaditý design, který je však dostupný pro každého. „Lidé berou design jako něco, co je výsadou. Ve skutečnosti je ale design v podstatě všechno. Každý produkt má svůj design, buď špatný nebo dobrý,“ vysvětluje Josef Rozehnal.

Těžko říci, zda se láhev od Arielu nahrazující nádrž u Čezety dá považovat za první projevy Rozehnalovy touhy vytvářet z věcí na vyhození něco nového, nicméně už tento jeho dětský výmysl spolu s dalšími jasně dokazuje, že se ani jako kluk nebál dávat odpadu nový smysl.

Skutečně vážné myšlenky o tom, zda by nešlo s odpadním materiálem pracovat více kreativně, než jej posílat na skládku či do spaloven, se začaly v Rozehnalově hlavě honit během studií designu nábytku. Zde potkal Jakuba Krause, který byl dle jeho slov stejně jiný jako on sám. Slovo dalo slovo a společně začali koketovat s myšlenkou pohrávat si s odpadem víc do hloubky.

„Dělal jsem bakalářku na stůl vyrobený z jediného kusu plechu a pak jsem si začal hrát s tím, co z tohoto projektu zbylo. A zjistil jsem, že dřív se podobný materiál vzal a udělaly se z něj ploty. To mi přišlo skvělé a je to vlastně celá myšlenka projektu,“ vysvětluje třicetiletý rodák z Brna.

S touto myšlenkou se po studiích pustili do budování ateliéru. Ten může působit jako prostor plný haraburdí, ve skutečnosti v něm však vznikají nápady na design, který by si dal s radostí do obýváku každý druhý. Příkladem mohou být květináče, misky či lampy tvořené z vyřazených hasicích přístrojů a expanzních nádob, získávané od společnosti zabývající se revizí takových zařízení.

Právě s nimi se Nahaku vydalo i na Designblok, mezinárodní přehlídku designu každoročně pořádanou v Praze. Účast na jednom z jejích ročníků ale přinesla nepříjemnost. Kdosi totiž během akce zakladatelům studia odcizil dodávku. Hodnota samotného vozu byla spíše citová než materiální, problém ovšem byl, že v ní měli v podstatě celé své živobytí.

Všechno špatné je ale k něčemu dobré. Aby projekt opět rozdýchali, spustili crowdfundingovou kampaň, ve které se vybralo půl milionu korun. Mimo to, že se tak podařilo celý projekt znovu nakopnout, došlo také k jeho mediálnímu zviditelnění. Na studio se díky tomu začali obracet zájemci o specifické instalace pro své vlastní podniky, jež se staly hlavním zdrojem příjmu studia.

Práce přibývalo a času na vše ostatní ubývalo, což nakonec přivedlo Jakuba Krause k rozhodnutí studio opustit. „S Kubou jsme se hodně doplňovali. Já jsem střelec a na všechno kývnu, Kuba to zase držel při zemi. Navíc je strašně šikovný a technicky velmi zdatný designér, ale odešel, protože už nechtěl čelit tomu tlaku. Nechtěl žít v tom, že není stálý příjem, dělá se o víkendech a klidně i šestnáct hodin denně,“ vysvětluje Josef Rozehnal důvody, proč dnes Nahaku stojí na něm a malém týmu designérů, které do ateliéru přivedl.

Mazlení s materiálem

Za prozatím vůbec nejzdařilejší upcyklovaný produkt z portfolia Nahaku považuje svítidla PETing vyrobená z prázdných plastových soudků na prosecco vyráběných v Nizozemsku. Po večírku se z nich stává pouze prázdná, dále nevyužitelná PET lahev s dvaceti litry vzduchu. V podání Nahaku však můžou sloužit jako zajímavé designové světlo.

Právě plast je materiálem, který momentálně Josefa Rozehnala baví díky své tvárnosti nejvíce. Je to i důvod, proč se Nahaku spojilo se společností Solea zabývající se zpracováním plastů. S ní Rozehnal pracuje na vývoji unikátního recyklovaného plastu lisovaného do velkoformátových desek, které po prosvícení vytváří podobný efekt jako minerál onyx. Tento materiál a produkty z něj chce nyní nabídnout na trhu pod novou značkou Oplanepla.

Jak ovšem Rozehnal říká, v současné chvíli vlastně sám neví, jaký další materiál mu přijde pod ruce příště. Často jej totiž oslovují přímo výrobci, kterým se na skladě hromadí nejrůznější přebytky, zmetky či odpad z výroby. Pro inspiraci si však občas zajde i na sběrný dvůr, kde sleduje, jaký materiál je zde zastoupen nejčastěji, aby si ověřil, kde dává upcyklace smyl.

Tak například vznikl nápad na využití prosklených dveří automatických praček. „Praček bude pořád hodně a budou odcházet minimálně dalších 50 let. Takže když z toho uděláme produkt, víme, že to má smysl, protože takto budeme moci upcyklovat i v budoucnu,“ vysvětluje svůj přístup k výběru materiálu Rozehnal.

Sklo, plast, kov, ratan, ale i pryskyřice, to všechno jsou materiály, nad kterými aktuálně přemýšlí. Jak s úsměvem říká: „Nahaku je laboratoř, je to neustálé osahávání a hraní s materiálem a postupy. Tak minimálně vnímám posledních pět let. Pomalu ale vše směřujeme k tomu, abychom vytvořili stálé produktové portfolio.“

Jak by mohly některé produkty z portfolia vypadat, nastiňuje Rozehnal na nápadu zpracování neoprenového odpadu ve výrobě dětských plavek. „Z plochy lepených vrstev materiálu se vysekají dětské plavky, mezi kterými vznikají ‚hluchá místa‘. Do nich se snažíme vkládat vlastní výseky, které budeme dále zpracovávat. Mohou to být ve výsledku peněženky či další doplňky, ale chceme zkusit i akustické panely. Jde tu o vstup na začátek zpracování nějakého materiálu a vtěsnání další výroby pro maximalizaci materiálové výtěžnosti,“ vysvětluje Rozehnal jeden ze svých záměrů.

Takový přístup je výhrou pro všechny strany. Společnost nemusí za vysoké náklady odpadní materiál likvidovat, ale naopak za něj ještě dostane zaplaceno. Studio získává relativně levně zajímavý materiál, který by jinak zatěžoval životní prostředí. Podobných nápadů má Josef Rozehnal spoustu, zatím však tvoří hlavní příjem jeho studia práce na individuálních zakázkách.

Plechovky, hadičky a žárovky

O nich Rozehnal s úsměvem mluví jako o skvělém a placeném prototypování, přičemž nejčastěji se jedná o světelné instalace. „Světlo je v rámci interiéru strašně důležité. Přitom se na něj často zapomíná a většinou se řeší až jako poslední. Proto když navrhujeme kompletní interiéry sami, tak zpravidla přemýšlíme nad světlem a atmosférou. A kolem toho pak obalíme celý interiér,“ vysvětluje zakladatel Nahaku.

Jeho studio navrhlo a realizovalo již několik desítek takových instalací. Kromě soukromých interiérů i ve veřejných barech, showroomech, květinářstvích či bistrech. V jednom z nich lze najít například osm tisíc plechovek zavěšených u stropu, jinde zase kilometry hadiček zamotaných do hustých klubek či desetimetrovou instalaci z odstřižků z ratanových sedáků.

Na konci každé z těchto realizací stojí nejen ojedinělá instalace v prostoru, ale především nové zkušenosti. Ty může Nahaku přetavit do práce na svém portfoliu stálých výrobků, pro které má Josef Rozehnal jeden jediný úkol. Dostat co možná nejvíc produktů k co možná největšímu počtu zákazníků a tím zachránit maximální množství materiálu.

„Cílem je, aby se naše produkty prodávaly masově, třeba v Ikee, Lidlu, Bauhausu, kdekoliv. Ne kvůli prestiži, ale jde mi o to, aby se dostaly k co možná největšímu množství a nejrůznorodějšímu spektru lidí. Chci, aby si mohli všichni dopřát funkční produkt, který bude dobře vypadat, a navíc mít přidanou morální hodnotu,“ vysvětluje zakladatel Nahaku.

Jedním dechem ovšem přiznává, že dosáhnout tohoto cíle bez investora bude velmi složité. Několik nabídek Nahaku již dostalo, Josef Rozehnal však prozatím vše zvažuje. Nechce totiž udělat neuvážené rozhodnutí, přestože ví, že by peníze daly studiu větší volnost a umožnily by brát méně zakázek. Tím by se otevřelo více prostoru pro budování maximálně rozmanitého portfolia výrobků.

„Aktuálně máme nastavených pět produktů a potřebovali bychom několik milionů na to, abychom dali vše dohromady. Od nového webu přes distribuční síť až po naskladnění výrobků,“ vysvětluje Rozehnal.

Teprve poté může naplno spustit svou misi, na jejímž konci chce prodávat obrovské objemy odpadu s přidanou hodnotou. Navíc za ceny, díky kterým si upcyklovaný kousek se zcela novým charakterem bude moci koupit téměř každý. „Teprve pak to celé bude dávat smysl,“ uzavírá.