Kousek od Pařížské vzniká v posledních měsících projekt Roko House. Pár set metrů čtverečních, v nichž se propojí šperky, kosmetické služby i café s barem. Stojí za ním manželé Anna a Michal Roko, jejich společná cesta začala náhodným setkáním v Brně – oba tehdy slavili narozeniny. On se od mládí pohybuje v oboru diamantů, ona se zase učila u maminky v salonu krásy. V rozhovoru pro CzechCrunch vypráví o svých vizích i o tom, jak se spolu rozhodli založit nový rod.

Anna pochází z Uzbekistánu, odkud přišla do Česka za vzděláním. Michal je z Brna, má ale vietnamské kořeny. Ke šperkům přičichl poprvé u svého švagra. Značku Annaroko znají jejich klienti už z minulého salonu na Vinohradech. Manželé dnes nabízejí širokou škálu produktů a služeb – od luxusních šperků Roko Jewelry z dílny Michala, přes manikúru a pedikúru až po vlastní kolekce kaftanů nebo vonných tyčinek.

Nový koncept teď posouvají o kus dál: chtějí nabídnout nejen beauty a wellness, ale také kurátorský výběr produktů – a v příští fázi i gastronomii. Jejich klientelu, kterou tvoří desítky a stovky lidí z Česka i zahraničí, na sítích přitom většinou nenajdete. „Je to offline svět, který funguje na doporučení mezi sebou, což nám vyhovuje – offline zakázky jsou to, co nás živí a kde se točí peníze,“ říká Anna.

Jak jste se každý z vás dostal ke svému byznysu? Michal k výrobě a prodeji šperků a Anna k poskytování kosmetických služeb?
Anna Roko: Moje cesta začala fakt brzo. Ve čtrnácti letech jsem už začala pracovat u mojí maminky v salonu, který otevřela bez jakékoliv přípravy. Původně je z jiného oboru a zpětně si říkám, kde vzala tu odvahu. Já jsem začínala na recepci, bylo mi asi třináct, pozorovala jsem slečny, co tam pracovaly. Pak jsem si udělala kurzy na manikúru a pedikúru a už ve čtrnácti jsem měla klientelu. Pokračovala jsem v tom i po přestěhování do Prahy. Nejprve to měl být přivýdělek na koleji, ale rozrostlo se to a během roku a půl už jsem měla tak super klienty, že to šlo úplně samo. Teď už služby tolik nedělám, i když holkám občas pořád pomůžu. Řeším ale spíš všechno ostatní: klienty, tým, organizační věci.

Michal Roko: Já jsem se ke šperkům dostal přes švagra. V sedmnácti jsem už u něj měl plný úvazek. Fascinoval mě prémiový segment i klientela, staral jsem se o prodej i přípravu produktů. Otevírali jsme pobočky v Praze, Ostravě, Bratislavě. Nejvíc mě bavilo, že šperk je součást oslav – svatby, narozeniny… Každý šperk má svůj příběh. A i když jsme s Aničkou dělali úplně rozdílné obory, postupem času jsme zjistili, jak blízko si vlastně jsou. Pak přišel ten moment, kdy jsme se rozhodli posunout její byznys na vyšší level – a společně jsme otevřeli salon na Vinohradech, který jsme úspěšně provozovali šest let.

Anno, vy jste vyrůstala v Uzbekistánu. Jak jste se vlastně dostala do Prahy?
AR: Pocházím z multikulturní rodiny, půlka příbuzných žije v Německu. Už od dětství jsem věděla, že chci žít jinde – kvůli vzdělání, možnostem. Po střední mi mamka jako dárek zařídila eurotrip, který ve mně touhu po Evropě jen posílil. Pak přišlo stěhování – přes Kaliningrad, kde jsem dodělala střední, až do Česka. Čeština mi šla snadno, udělala jsem jazykový certifikát s výborným výsledkem. Vystřídala jsem tři vysoké školy – psychologie na Karlově univerzitě mi o pár bodů nevyšla, pak jsem zkusila ekologii, nakonec jsem šla na Newton College na obor psychologie a podnikání. Ale postupně jsem zjistila, že se umím vzdělávat i mimo školu – a začalo mi fungovat podnikání.

Jak vám vaše spolupráce funguje?
AR: Michalovi někdy říkali snílek – někdo to myslí negativně, jako že je naivní, ale on je prostě snílek. U mě to funguje jinak. Já koukám na věci pragmaticky, baví mě hlavně to, co mám právě teď na stole.

MR: Já jsem to prostě viděl tak, že potřebujeme nové krásné místo. Anička v té době pracovala v různých salonech, a já si říkal, že si zaslouží mít svůj vlastní byznys, své zaměstnance. Pracovala tehdy v salonu na Praze 1, pak i v Pařížské – ale pořád to bylo rozdělené. A to byl důvod, proč jsem říkal, že musíme růst, posunout to dál. Já už měl v té době zkušenosti – teď je mi sedmatřicet, začínal jsem v sedmnácti, takže jsem v oboru nějakých dvacet let. V době, kdy jsme se seznámili, už jsem měl za sebou osm let praxe.

Původně jsem z Brna – i švagrova firma je tam. A právě tam to všechno začalo. Klienti se začali přesouvat ke mně, chtěli něco vyrobit. Zjistili jsme, že beauty a šperky jsou obory, které jdou skvěle dohromady. Proto jsme chtěli ten projekt ještě rozšířit o gastro – chtěli jsme, aby to byl kompletní zážitek. Cestovali jsme, zažili prémiové hotely. Pochopili jsme, že to celé je hlavně o pocitu – aby se klienti cítili jako doma. A to se snažíme vytvořit.

Zaujalo mě to gastro. To tedy teprve připravujete?
MR: Přesně tak, je to součást nových prostor. Nechceme nabízet jen vodu v PETce a espresso. Chceme mít full servis – oblíbený drink, drobné aperitivo… Váš přítel nebo manžel tam na vás může počkat, nečeká v salonu. Nebo si dáte schůzku s kamarádkou – prostě chceme, aby to byl komplexní zážitek.

Kdy jste tedy začali podnikat pod vlastním jménem, pod Roko?
MR: Ukončil jsem spolupráci s rodinnou firmou a v momentě, kdy jsem začal být s Aničkou a otevřel její salon na Vinohradech, jsem se víc vymezil. Podnikal jsem v beauty, ale zároveň jsem si ponechal privátní klientelu na šperky. Díky tomu, že jsem z té rodinné firmy odešel, jsem si část klientů mohl převzít.

A to samotné příjmení Roko vzniklo jak? To přece není vaše vlastní, ne?
AR: Není. Když začínal být populární Instagram, bylo mi asi čtrnáct. Zakládala jsem si tehdy profil a chtěla jsem něco krátkého a hezkého, co by mě vystihovalo. Fakt jsem nevěděla, jaký nick si dát. Pustila jsem si tehdy hudbu do uší, jela autobusem a říkala jsem si – první slovo, které uvidím, použiju jako znamení. A jela jsem kolem obchodu s nábytkem, kde bylo slovo „baroko“. Tak jsem to zkrátila a začala používat, ačkoliv s barokem jako stylem nemám nic společného. Mé původní příjmení je Shultais, je německé.

MR: A když jsme se vzali, použili jsme obě dvě příjmení – Nguyen-Shultais. Ale nikdo to neuměl vyslovit. A pak Anička otěhotněla s naší dcerou Almou a my jsme si řekli, že uděláme změnu úplně ve všem – že založíme nový rod. I kvůli rodině.

To myslíte v dobrém?
MR: Ne vždycky. Spíš se o nás báli, chtěli, abychom byli ve všem opatrní, pomalí. Ale já jsem si říkal: proč bych měl projít stejnou cestu jako vy? Já na to navážu – stejně jako Anička na svou maminku. Neměli jsme úplně velkou podporu, ale možná nás to i popohnalo. Nespoléhali jsme se na pomoc od nikoho a všechno jsme si udělali po svém. Největší podporu jsme měli od našich klientů – a právě ti nás dodnes nejvíc pohánějí.

A teď i s jejich pomocí budujete nový projekt, Roko House…
MR: Potom, co jsme otevřeli salon, všechno běželo, a já jsem chtěl mít kancelář někde blízko Pařížské – nějaké reprezentativní prostory. Mezitím jsem totiž šperky dodával do jednoho z butiků tam. Chtěl jsem hezký vstup v prvním patře, a pak jsem si jednou vyfotil tenhle dům na rohu Haštalské a Rámové. Za sedm měsíců jsem našel inzerát, že jsou v té budově kanceláře. Tak jsme to vzali. Dá se říct, že manifestace je naše doména – i když jsme to tak tehdy nevnímali. (smích)

Pak jsem hledal salon i pro Aničku, opět v centru, a místní majitel nám nabídl část spodního patra budovy. Nabídl nám pak ještě druhou část – pod námi, kde bývala restaurace. K tomu patřil i suterén. Řekli jsme si, že chceme buď všechno, nebo nic. Tak se celý projekt formoval v čase, zapojena do něj byla už spousta lidí – včetně majitele budovy. Propojili jsme dva prostory, kde vznikne Annaroko za beauty, já tam budu mít šperkový retail a pak tam bude i kavárna. Bojovali jsme i s názvem – nechtěli jsme, aby klienti byli zmatení. Nakonec nás napadlo pojmenovat celý prostor Roko House. Inspirovali jsme se v Londýně, kde jsou koncepty „house“, které sdružují různé segmenty produktů a služeb na jednom místě.

Jak se to celé financovalo?
MR: Ze začátku z vlastních prostředků. Měl jsem naspořeno, měl jsem diamanty. První salon jsme udělali z úvěru, ta investice se vrátila za pár měsíců. Tenhle projekt je mnohem větší. Najali jsme projektového manažera, co dřív stavěl pobočky Air Bank. Spočítali jsme si, jestli to dává smysl. Majitel budovy nám pronajal 600 m² a my jsme bez toho zamýšleného gastra investovali 17 milionů korun.

AR: Pak ale přišel bod, kdy to už nešlo bez investorů.

MR: Jo, takže jsme se rozhodli oslovit své vlastní klienty, což bylo dost riskantní. Nakonec se nám to ale vyplatilo. První investorka docházela k Aničce osm let, ta nám dala největší část financí. Ostatní se přidali menšími částkami – a díky tomu jsme mohli projekt zrychlit. Udělali jsme prezentaci, modely, propočty. Spousta známých byla v šoku, jak je projekt velký. Ale klienti reagovali skvěle.

Jak to tedy vypadá teď? Stavba pokračuje?
MR: Ano. Stavba jede. Teď jdeme do interiérů. Zbývá nám dofinancovat 19 procent v rámci projektu, konkrétně k tomu, abychom mohli zadat vše do výroby, včetně přístrojů.

U kosmetiky si dovedu představit, že cena má nějakou hranici – je to třeba hodinová služba. Ale u vašich šperků jsem viděla, že některé stojí i přes 200 tisíc. Je na to v Česku klientela?
MR: Je. Navázal jsem na klientelu, kterou jsme už měli. Já měl ještě o něco vyšší level – měl jsem na starost privátní klienty, kteří chtěli dražší kusy. Já jsem navíc chtěl, aby zlato bylo zlatem. I když teď přichází trend laboratorních diamantů, my dál pracujeme s přírodními kameny. Když ale někdo chce něco levnějšího – třeba prsten za 300 tisíc nahradit něčím za 100 tisíc s laboratorním diamantem – tak jsme schopni to udělat. Je to součást servisu, ale není to to, co prezentujeme. Máme i svou vlastní kolekci, ve které se šperky pohybují jen v řádech desetitisíců.

AR: Přístup k naší klientele není tak okatý. Je to spíš za dveřmi. Ti lidé mají své filtry, přes které projdete – ale jakmile vás přijmou, drží se vás.

Je fakt, že když jsem si vás hledala na Instagramu, tak mě překvapilo, že vás zas tolik lidí nesleduje. A pak mi došlo, že vaše klientela asi není tolik na sítích.
AR: Je to tak, jsou za oponou. Je to offline svět, který funguje na doporučení mezi sebou, což nám vyhovuje – offline zakázky jsou to, co nás živí a kde se točí peníze. Zároveň je ale třeba ten showroom otevřený pro všechny.

Máte představu, kolik máte klientů? Jsou to desítky, stovky, tisíce?
AR: Stovky, určitě stovky. Těch, kteří k nám přijdou alespoň jednou ročně, je tak kolem pěti set. Hodně klientů cestuje, mají domy po celém světě, chvíli žijí tam, chvíli zase tady. Někdy jsou pracovně dva roky pryč, ale pak se vrátí do Prahy a zase k nám chodí.

A v rámci byznysu se šperky?
MR: U mě jsou to také nižší stovky. Výhodou je, že s nimi máme vztah – při každé příležitosti, kdy potřebují šperk, jdou za mnou. Vánoce, narozeniny… Klient se k nám opakovaně vrací. Ale těch nejvěrnějších klientů je tak asi třicet.