Oppenheimer je skvělý, ale pak exploduje bomba. Ne všechny části velkolepé Nolanovy novinky baví stejně

Idealistický vědec, šéf vývoje atomové bomby, cíl honu na čarodějnice. Snímek o Robertu Oppenheimerovi ho ukazuje ve všech třech polohách.

Michal MančařMichal Mančař

OPPENHEIMER

Foto: CinemArt

Cillian Murphy jako J. Robert Oppenheimer v novém snímku Christophera Nolana

Dost možná nejočekávanější film léta je tady. Kina zasáhne megatunovou silou, ta česká nevyjímaje. Ale Oppenheimer od Christophera Nolana ve skutečnosti vyloženě bombastický není. Je strhující, napínavou, ale hlavně konverzační sondou do historie i do jádra atomu i složitého muže. S občasnou explozí. Díky Cillianovi Murphymu v hlavní roli je to výjimečná podívaná, ale z některých dějových linek Nolanovy novinky vychází mnohem slabší záření než z jiných.

Otec atomové bomby byl ctižádostivý, nejednoznačný, mnohovrstevnatý. Christopher Nolan, tedy pardon, jeho novinka Oppenheimer je právě taková. Spíš než zpracovávaným tématem nukleární zbraně může na první pohled děsit svou tříhodinovou délkou, ale právě díky mnohovrstevnatosti, kdy sledujeme několik časových linek, to není kdovíjaký problém. Skoky v čase či v pohledu na sledované události doprovází změna formátu či barevnosti, není třeba se bát nějakého chronozmatku. Tohle není Tenet. Ale v prvních minutách byste si mohli říct, že je to tak trochu Interstellar.

Právě snově kosmické a kvantové pasáže v úvodu filmu Nolanův sci-fi epos audiovizuálně připomenou. Jen pohledy na černé díry a kosmos tentokrát ustupují atomickému hemžení. Do toho sledujeme titulního hrdinu – kterého v celé jeho rozervané složitosti i v chladně vědeckém přístupu bravurně hraje Cillian Murphy –, jak se z mladého vědce stává Smrtí, ničitelem světů a tím, kdo světu přinese atomovou bombu. A s ní konec válek, vždyť kdo by tváří v tvář takové hrůze pomýšlel na další konflikty? Oppenheimer totiž chce mír. Ale z dějepisu víme, že jeho přání osud nevyslyšel.

Avšak chtěl ho opravdu tak moc? Mohl si takový génius myslet, že zničující vynález skutečně války ukončí? Nebyl sám zaslepený zdoláním vědeckého Olympu bez ohledu na to, co bude znamenat pro obyvatele Nagasaki a Hirošimy? Jak moc pro kariéru obětoval osobní vztahy nebo levicové ideály? Má na rukou krev on, nebo ti, kdo použití bomby nařídili? Všechny tyto a mnohé další etické i osobní otázky Oppenheimer otevírá. A i když nemusí nutně poskytnout odpověď, jejich řešení je zábavné, napínavé, nutící k zamyšlení a především díky Murphymu je to radost sledovat. Tedy pokud lze u filmu o jaderné zbrani hovořit o radosti.

Zážitku pomáhají už tak trochu tradiční Nolanovy hrátky se zvukem i obrazem. K úvodním prostřihům na hučící svět kvantové fyziky se přidávají efekty připomínající výbuch atomové bomby (tedy nejen ve scéně, kdy k jadernému testu Trinity dojde), ztlumení hlučícího davu v okamžiku, kdy se Oppenheimer navzdory okolí pohrouží do svých myšlenek (a následuje audioexploze, kterou čekáte, ale stejně vámi zatřese), nebo postupné gradování hudebního podkresu k explozivnímu vyvrcholení. Konverzace ale každopádně ve filmu hraje prim, strhující jízdu nebo snad psychohoror nečekejte, nicméně zajít do imaxu se vyplatí.

Samotné sestrojení a odpálení bomby každopádně není vrcholem filmu. Oppenheimer od začátku vypráví příběh v několika rovinách, ne všechny jsou si ale rovny. Ta, v níž je vidět nedokonalý génius i charakter mladšího (anti?)hrdiny, je nejlepší. Projekt Manhattan a práce v Los Alamos zase přináší precizní historické drama, kde se v roli velikánů fyziky i jiných oborů objevují známé tváře z mnoha filmů i seriálů. Nejen vynikající Emily Bluntová jako Oppenheimerova ne zcela šťastná partnerka či možná až příliš lidový Matt Damon v roli generála zastřešujícího vývoj bomby, vedle Murphyho dva z výrazně častějších cílů kamery. Kromě tříštění molekul se tříští i lidské vztahy a politické příslušnosti, přetřásají se témata dopadu bomby na Japonsko i poválečný svět.

Naopak linka, v níž se film věnuje Oppenheimerově životě v novém, atomovém světě a ve které spoustu prostoru dostává Robert Downey Jr. coby ctižádostivý politik Lewis Strauss, místy působí až jako karikatura. Pokud to byl záměr ve snaze ukázat absurdně paranoidní poměry v mccarthyovských Spojených státech, tak filmu ve výsledku spíš nepomáhá. Atmosféra často nesmyslného honu na čarodějnice a politického útlaku by jistě byla účinnější, kdyby nebyla doprovázena tolika klišé a až směšnými padouchy, kteří se vysmívají, před protistranou utajují důkazy a vystupují jak laciní komiksoví arcinepřátelé. Chybí snad jen to, aby se na konci dlouhého monologu podívali do kamery, zlodušsky mrkli a za krutého posměchu si kroutili knírem. Naštěstí to vyvažují sice starší a zkušenější, ale o to utrápenější protagonista a jeho partnerka.

Ani dílčí výtka tedy neznamená strmě sestupnou trajektorii Oppenheimera (ačkoliv titulní postava ji prožívala). Film mezi jednotlivými časy skáče vcelku svižně, byť závěr logicky více patří slabšímu poválečnému období. Nolanova novinka díky obsáhnutí mnoha zajímavých let ještě zajímavějšího Roberta Oppenheimera ve svých třech hodinách nabízí dobře namíchané historické drama, zevrubnou sondu do jádra titulní postavy, které je snad složitější než jádro atomu, i trochu toho nukleárního napětí. Jen to není úplně ta megatunová bomba, jež všechno odpálí. Což ale může být prostě a jednoduše mylnými předpoklady. A o vyrovnání s nimi – a s vlastními činy – je Oppenheimer především.