Čtrnáct let strávil ve studiu věhlasné architektky Zahy Hadid a podstatnou část času i po jejím boku. Teď se jindřichohradecký rodák Jakub Klaška rozhodl osamostatnit. Od loňského listopadu má vlastní studio Klaska LTD, které sídlí v Praze a Londýně. V britském ateliéru pracuje větší část sedmičlenného týmu.

„Bylo pro mě celkem složité odejít, strávil jsem tam přes jednu dekádu. I ve studiu Zaha Hadid Architects si uvědomují, že k tomu, čím jsou teď, jsem výraznou měrou přispěl. Nikdy bych navíc neodešel do jiného zaměstnání, nedávalo by to smysl. Pro mě to bylo buď pracovat tam, nebo na sebe, neměl jsem zájem vyslyšet jiné nabídky,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch Klaška.

Mladé studio už má za sebou jednu realizaci v Česku a jednu v Asii, nedávno vyhrálo soutěž na budovu bývalé pošty vedle pražského Masarykova nádraží v Hybernské ulici. Hned naproti přes koleje stojí přitom druhá, už dokončená budova, na které se architekt zásadně podílel. Masaryčka. Dům, který konečně splnil hojně skloňovanou potřebu přinést do Prahy světovou architekturu. Je dílem zesnulé Zahy Hadid.

Kromě toho architekt vyučuje na University College London, kde vede magisterský program v ateliéru architektury. „Za rok mám šestnáct žáků. Je to skvělé, protože jste pořád u vývoje nového talentu. Se studenty, se kterými mám podobné vnímání, pak po ukončení studia rád dál spolupracuji,“ říká.

V lednu se objevila zpráva, že soutěž na novou podobu bývalé pošty u Masarykova nádraží vyhrál ateliér Klaska LTD. Znamená to, že jste opustil studio Zahy Hadid?
Jsem od dokončení Masaryčky, tedy od listopadu, na druhé straně nádraží. Dokončil jsem v té době víc projektů, takže se to sešlo a byla to ideální doba na to, posunout se dál. Postupem času jsem zjistil, že je pro mě důležitá autorská tvorba. Chtěl jsem také přijít na to, kdo jako architekt jsem. Od chvíle, co jsem se osamostatnil, otevírám nové cesty i principy. Mám výhodu v tom, že mě opravdu baví jednotlivé projekty kreslit, což je snad vidět i ve výsledných projektech. A nakonec v tom sehrála roli i touha jít za dobrodružstvím, impuls k tvorbě je neustále potřeba.

Znamená to, že ve velkém studiu se nedá realizovat?
Dá, navíc to člověku zajistí pohodlný život. Jde spíš o sebenaplnění. V určitý moment jsem cítil, že autorské věci pro mě začínají být tak důležité, že je chci rozvíjet dál. Je skvělé, když se člověk může podepsat pod něco vlastního. Uděláte si tak v sobě pořádek. Navíc učím. Akademická kariéra pokládá zajímavé otázky, se kterými se musíte vypořádat, a daleko víc se tak člověk formuje samostatně. Když si vytvoříte svůj vlastní vesmír, je složité být ve vesmíru někoho jiného. Nebylo to rozhodnutí ze dne na den, připravoval jsem se dlouho. Nakonec to bylo logické vyústění k tomu, abych mohl rozvíjet vlastní svět a otiskávat ho do návrhů.

Jak moc je ten váš rozdílný od toho Zahy Hadid?
Teď už můžu říct, že rozdílný je, ale hlavní pilíře vnímání architektury jsou v obou světech, mém i Zahy, shodné. Architektura je v mém světě poměrně expresivní, beru ji jako médium, které má komunikovat svoji vnitřní logiku, myšlenku autora, ale i organizaci celého systému dané stavby. Ty moje jsou určitě výtvarné. Jednoduše řečeno, jsou architekti, kteří rádi komunikují expresivně, a jsou tací, kteří k tomu přistupují asketičtějším způsobem. Tam já nepatřím. Rád experimentuji a můžu si víc dovolit riskovat a něco zkusit, stejně, jako to dělala Zaha.

Například v Japonsku jsou architekti chápáni vždy jako učni svého učitele, a to i poté, co odejdou. Jste především žákem Zahy Hadid?
Určitě ano a ani se z toho nebudu snažit vymanit. Podobně to měli i velikáni české architektury, Josef Gočár byl žákem Jana Kotěry. Kotěra byl zase žákem Otto Wagnera ve Vídni, který byl důležitý pro celou generaci evropských architektů. Systém mistra a učně funguje i v dnešním kontextu, je to způsob zachování myšlenek. Lidé zůstávají v profesi, jen je někdo jiný posune dalším směrem.

Předpokládám, že na práci ve studiu Zahy Hadid stojí architekti frontu. Jak snadno se odchází z tak známého a ceněného ateliéru?
Bylo pro mě celkem složité odejít, strávil jsem tam přes jednu dekádu. I ve studiu Zaha Hadid Architects si uvědomují, že k tomu, čím jsou teď, jsem výraznou měrou přispěl. Nikdy bych navíc neodešel do jiného zaměstnání, nedávalo by to smysl. Pro mě to bylo buď pracovat tam, nebo na sebe, neměl jsem zájem vyslyšet jiné nabídky. Nejdu ke konkurenci, a tak asi chápou, že člověk má potřebu vyzkoušet si to sám. Patrik Schumacher, který teď studio vede, navíc architekturu vnímá jako epochu. A architekti, kteří budou dál rozvíjet epochální styl, zůstávají na jedné lodi.

Jak moc jste experimentoval při návrhu budovy, která má vzniknout na místě někdejší pošty?
Snažili jsme se do něj dostat DNA kontextu, ve kterém se nachází. Pracovali jsme tedy s historickými prvky, které jsme ale transformovali do moderního tvarosloví. Funguje tam princip římsy, jen v elegantních křivkách. Od začátku mi přenos něčeho starého do něčeho nového přišel jako dobrý nápad, nakonec oba světy do sebe prorůstají. Experimentujeme tedy s historickými prvky a z výsledku mám radost.

Navazujete nějak na Masaryčku?
Dům, který navrhujeme, je moderní a nasává trochu i z nových záměrů v území. Je dobře, když spolu stavby komunikují a ovlivňují se a na konci nevznikne pouze náhodná koláž. Městská struktura je pak čitelnější. V obou projektech se objevuje princip horizontálního vrstvení, tvaroslovím jsou ale jinde, byť nějaké odkazy a proporční vztahy tam jsou.

Uvnitř budou jen kanceláře?
V zásadě ano, pracujeme ale s verzí, že zapojíme také coworking, který by vytvořil vrstvu mezi retailem a kancelářemi. Coworking by tam chtěli proto, že by přinesl do území další typ uživatelů. Už teď začínají v oblasti fungovat zajímavé synergie, je tam spousta znalostní ekonomiky, a tím pádem i velká koncentrace mozků. V budoucnu by to mohl být hub, kde se lidé potkávají a navazují spolupráce. Taková místa jsou v metropolích potřeba. Lidé to místo budou držet aktivní. V exteriéru jsme zohledňovali soubor staveb samotného nádraží, vytvářeli jsme třetí budovu, měřítkově je to tedy podobné.

To dnes moc nebývá. Hybernská ulice sice vznikla jako důležitá třída, a to už za Karla IV. Teď má ale charakter vedlejší, neatraktivní ulice. Vrátí ji nová výstavba do hry?
Ano, ale nejen ona. Vzniká tam i přemostění kolejiště, které propojí ulice Na Florenci a Opletalovu. I to tomu hodně pomůže. U nároží nové budovy bude ústit přestřešení, což přinese velký proud lidí. Na platformu se těším, je to unikátní projekt, dlouho v Praze nevznikl takhle velký veřejný prostor. Před budovou navíc vznikne náměstí, které pomůže síti veřejných prostor v okolí. Hybernská má velký potenciál, je z ní průhled na Prašnou bránu. Postupně se určitě bude kultivovat.

Jsem zastánce toho, že by se města měla zahušťovat, mám rád, když vrůstají do infrastruktury. Tak je to i v Londýně. Každý pochopí, že vlaky nad sebou nemusí mít nebe. Na King’s Cross nebo Liverpool Street Station už vůbec nezaregistrujete, kudy koleje do města vedou. Město je ze všech stran obrostlo a přibyl prostor, který mohou využívat lidé. Centrum je nejlépe dopravně obsloužitelné veřejnou dopravou, je proto důležité vytvářet v něm kapacity.

Bude studio Klaska LTD pracovat s ohledem na klimatickou změnu?
Určitě, snažili jsme se o to ostatně i v tomto návrhu. Všechny hodnotné konstrukce zůstaly, ponechali jsme i ty, které nám dávají smysl, ale nemají zásadní kulturní význam. Snažíme se použít to, co už tam je, jen dáváme pryč usazeniny. Tím minimalizujeme potřebu nových stavebních materiálů. Pak je tam celá sekvence opatření, jako je dobrá tepelně izolační obálka, jsou tam zelené terasy, které stíní, aby se prostor uvnitř nepřehříval. Je tam i komunitní zahrada.

Snažíme se přinést prvky, které budou ochlazovat prostor a vytvářet dobré mikroklima. Počítáme také se sofistikovaným nakládáním s dešťovou vodou. To všechno už je ale dnes vlastně standard. Co se snažím hodně rozvíjet, je téma staveb ze dřeva.

To asi není věc, kterou byste si vyzkoušel v londýnském futuristickém studiu?
Právě naopak, u Zahy jsem navrhl celodřevěný stadion klubu Forest Green Rovers, který má stát v Británii. Fotbalisti, kteří na něm budou hrát, jsou všichni vegani. Je to první projekt, který jsme dokázali prosadit a snížit tak uhlíkovou stopu. Dřevem jsem se pak začal zabývat i ve škole, kde ho se studenty zkoumáme a zajímá nás potenciál toho, jak dřevo používat konstrukčně a nakonec ho i přiznávat a vytvářet originální tvarosloví.

V Česku tohle asi nebude úplně jednoduché, nebo ano?
Ani náhodou. Roli v tom sehrávají požární předpisy, druhá věc je, že na to asi ještě nejsme připraveni kulturně. Nedokázali jsme to zatím přijmout. Těším se, až některé kancelářské nebo bytové budovy v Praze budeme dělat ze dřeva. Dřevo je jediný obnovitelný zdroj, mnoho lidí argumentuje tím, že kvůli tomu pak vykácíme lesy. Pokud ale začneme stavět ze dřeva, rozjede se poptávka po dřevě a důsledkem bude, že lesů bude víc a vytvoříme z toho funkční ekonomiku. Země, které nejvíce staví ze dřeva, jsou ty nejvíce zalesněné, ne naopak. Ideálem by bylo, kdyby se nám podařilo vracet dřevo do větších veřejných projektů. Civilizačně si to dlužíme. Dřevo a vysokorychlostní tratě.

Plánujete v Klaska LTD spolupracovat i se svojí ženou, která je sochařka? V minulosti jste spolu pár věcí udělali.
Stoprocentně, zabýváme se spolu uměním ve veřejném prostoru a už máme větší portfolio takových projektů. Moc mě to baví a vlastně je to pro mě i uvolnění, protože proces posouzení a následné realizace není tak složitý jako u staveb. Je to takový odpočinek od náročných procesů.

Studio má tedy už zakázku v Praze. Co ve světě?
Máme rozdělané nějaké věci v Asii, kde se účastníme veřejných soutěží. Jsou neobvyklé, protože v Asii staví v zajímavých měřítkách. Jde o region, který pořád prochází velkou urbanizací. Hodně jsem se tomu věnoval v Zaha Hadid Architects a nechci tuhle linku opustit. Už teď tam máme jednu menší realizaci, kdy jsme předělávali starou kancelářskou budovu v Čching-tao na muzeum zaměřené na přírodní bohatství. To už je hotové, protože další výhoda práce v Asii je ta, že tam jdou věci rychle. Teď máme další dva větší rekreační projekty, které jsou ale ve vývoji.

Co v Česku a v Británii?
V Praze máme i pár rezidenčních projektů, jeden se jmenuje Bella Vista a začal se stavět v Troji. Další je u Zahradního Města, kde by měly vzniknout dvě bytovky. Je tam potřeba tvořit a kultivovat parter, který je na sídlištích zanedbaný. Pracujeme také na hotelových projektech do českých hor, což jsou také zajímavé zakázky.

V Británii je problém s tím, že tam není tak vybudovaný systém soutěží. Na místní scéně oceňuju, jak se otevřené i vyzvané soutěže staly standardem, ať už jde o privátní, nebo veřejné projekty. Víceméně všechny projekty v Česku jdou cestou soutěže. V Británii je princip zadávání zakázek dost nečitelný. Pár soutěží je, ale na velikost té země je jich rozhodně málo. V tom může být Česko příkladem. Byť to stojí peníze, výsledkem je více odpovědí na daný problém, které projekt někam posunou, protože tak dostanete možnost srovnat různé názory na jedno místo a nakonec si z nich vybrat.

Masaryčka, která vznikla pod taktovkou studia Zahy Hadid, i budova pošty, která je návrhem ateliéru Klaska LTD, jsou projekty Penty. Chystáte ještě něco s nimi?
Penta je aktivní v soutěžích, navíc si zve hodně renomované kanceláře. Je to strategický investor, který tvoří kus města, a takových soutěží se rádi účastní všichni architekti. Je u nich vidět, jak se projekty posouvají, a daří se pak na nich veřejnosti ukázat, jak je dobré rozvíjet zapomenutá místa ve městech. Když to totiž neuděláme, připravíme celou naši generaci o to, aby ta místa mohla používat. Další generace si je pak může přizpůsobit zase podle sebe.

Mohu tak tedy spolupracovat s Pentou, ale i dalšími developery. A jsem rád, když mohu pracovat v Praze. Dřív jsem navrhoval po celém světě a reálně jsem si pak vůbec nevyzkoušel ty stavby používat. Těší mě, že těch pár věcí, co mám za sebou, je možné v Praze vídat, vidět, jak je lidi používají, a poslechnout si jejich ohlasy. To je pro mě novinka.