Když jsem v létě 2023 skočil na kolo, abych na stokilometrové trase z domova do kanceláře otestoval schopnosti gravelu a zároveň si vyzkoušel unikátní sedlo z 3D tiskárny, objevila se v komentářích pod článkem zajímavá výzva. „Už se těším na stejnou reportáž z 15. ledna,“ napsal nám tehdy na Facebooku jeden z našich čtenářů. A vlastně proč ne? Nějakou dobu to sice trvalo, ale letos to vyšlo. V lednu jsem opět skočil na kolo a vydal se na mou oblíbenou odyseu z České Lípy směr Karlín. Ta přinesla momenty, kdy jsem měl úsměv od ucha k uchu, ale i chvilky, kdy jsem takový nápad proklínal.

Jezdit na kole v zimě je pro mnohé naprostým tabu. Raději se přeorientují na jinou sportovní kratochvíli nebo opráší rotoped a šlapou v klidu doma před televizí. Jenže zimy v Česku se proměňují a už dávno nejsou těmi ledem sevřenými měsíci. Spíš než sníh je všude bláto a teploty se běžně pohybují nad nulou.

Ostatně i letos 15. ledna se teploty v Praze pohybovaly okolo 4 stupňů, jenže mi bylo jasné, že přáním čtenáře bylo číst dobrodružný cestopis plný mrazu, a proto jsem se rozhodl vyrazit už v pátek 10. ledna. Jednalo se o den, na který meteorologové slibovali příchod studené fronty, mráz a sněžení.

Ráno jsem se skutečně probudil do čerstvé sněhové nadílky s teplotou lehce pod nulou. Pro jízdu v takových podmínkách je samozřejmě nutné disponovat náležitým vybavením. Jen oblékání mi tentokrát zabralo zhruba 15 minut, na jejichž konci jsem měl na sobě tolik vrstev, že by i cibule mohla závidět.

Druhou zásadní otázkou bylo, na čem vyjedu. Na této pouti jsem už testoval dva gravely, do silničního kola se mi na zamrzlé cesty příliš nechtělo, a tak padla volba na pořádný mountain bike. Bosch mi svěřil do rukou celoodpružený speciál značky Bulls, vybavený novou generací motoru Performance CX a zajímavými technologiemi eShift a eBike ABS Pro.

Dvě vychytávky: automat a ABS

Hned na začátku je dobré říci, že tohle kolo za přibližně 200 tisíc korun je stavěné především pro sjezdy pořádných downhillů, kdy elektrika poslouží pro výšlap do tuhého kopce a další technologie zase k tomu, aby si člověk maximálně užil adrenalinovou jízdu dolů. Štreka atakující sto kilometrů není přesně to, na co bylo tohle kolo stavěno. Do podmínek venku jsem ale potřeboval něco robustního, navíc mě zajímalo, jak si na takové vzdálenosti povede elektromotor a baterie.

Výběr kola tak ovlivnil i výběr trasy. V předchozích testech jsem jel především po asfaltkách a štěrkových cestách, proto jsem tentokrát v aplikaci Flow, přes kterou se ovládá celý systém elektrokola, zvolil trasu určenou vyloženě pro e-mountain bike zážitek. Jednotlivé úseky jsem zas tak neřešil a po zhlédnutí jsem viděl, že mě povede především přes polňačky a sem tam zavítám také do lesa. O zábavu tedy mělo být postaráno, zvlášť pokud by došla baterie.

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Kolo jsem měl možnost testovat již dříve na několika kratších vyjížďkách, kdy mě zajímal jeho výkon a také technologie eShift a systém ABS Pro. V případě první funkce jde o technologii pro automatické řazení, vytvořenou ve spolupráci s firmou TRP. Během jízdy si může cyklista volit, zda chce klasicky řadit pomocí páček na řídítkách, nebo nechá kolo, aby za něj řadilo samo. V takovém případě stačí pouze přes aplikaci nastavit ideální kadenci šlapání, ve které se chcete držet. U elektrokol se doporučuje kadence 80 až 90 otáček za minutu pro co nejefektivnější využití systému a zároveň šetření baterie, v mém případě o kapacitě 600 Wh.

Automatické řazení na kole je poměrně revoluční novinka, která je intuitivní díky celé řadě senzorů vyhodnocujících pohyb kola. Na základě těchto údajů řídicí jednotka upravuje převod. Zejména při sjezdu, kdy automaticky nastavuje těžší převody, aby jezdec mohl snadno navázat na získanou rychlost, vše fungovalo naprosto plynule. Co se výjezdu do kopce týče, i zde systém běžel bez problémů, dokud se neobjevil náročnější terén. V takových případech jsem měl občas pocit, že mě systém nechává chvíli trápit v o něco těžším převodu, než by bylo potřeba, a tak jsem do něj občas zasáhl ručně.

Nicméně v běžném prostředí a při kontinuální jízdě vše fungovalo velmi dobře a člověk si na tuto technologii zvykne extrémně rychle. Jezdec se může soustředit jen na šlapání a terén před sebou, aniž by musel přemýšlet nad řazením převodů, což ale může být problematické obzvlášť v kritických momentech.

Druhou zajímavou vychytávkou bylo ABS, tedy technologie známá především řidičům aut. Tato funkce dedikovaná brzdnému systému předního kola skutečně funguje podobně jako klasické ABS ve vozech, kdy dávkuje brzdnou sílu tak, aby měl jezdec větší kontrolu nad kolem a mohl lépe držet ideální stopu. Zároveň zabraňuje nechtěnému přebrždění, nadzvednutí zadního kola a následnému pádu přes řídítka.

Funkci jsem mohl vyzkoušet při prudších sjezdech, kdy mám občas tendenci přední brzdu využít více, než je potřeba. V takovém momentě musí člověk mnohem více pracovat s váhou těla, aby se vyhnul pádu. Tentokrát však kolo tyto chyby shovívavě odpouštělo, a tak jsem nemusel plýtvat energií na udržení rovnováhy a ideální stopy.

Do pedálů jsem poprvé šlápnul lehce před desátou a aplikace optimisticky ukazovala příjezd lehce před druhou hodinou odpoledne. Po nastavení elektromotoru na eco mód, tedy nejmenší možnou přípomoc, byl odhad zbývající kapacity baterie po příjezdu 20 procent, takže vše vypadalo velmi nadějně.

Tyto odhady by se nejspíš naplnily, pokud bych udržoval konstantní rychlost okolo 20 km/h. Vzhledem k podmínkám a trase, která mě čekala, mi však bylo jasné, že cesta bude mnohem delší. To se začalo velmi rychle potvrzovat. Na úseku z České Lípy do Dubé se čas dojezdu postupně prodloužil o půl hodiny, a to šlo navíc o svižnější úsek převážně po asfaltu. Nicméně váha kola kolem 20 kilogramů byla znát a s nejmenší přípomocí elektromotoru nebylo možné jet příliš rychle.

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

+1

Ta pravá výzva začala těsně před Kokořínskem. Mezi Rozprechticemi a Dražejovem mě navigace stáhla na lesní cestu. „Zítra by to bylo lepší,“ volal na mě místní polesný, kterého jsem míjel, když dával zvěři do krmelce. Věděl, že po teplých dnech je lesní cesta rozbahněná, ale už nezmínil, že se lesem před časem prohnala vichřice, po níž zůstalo přes cestu mnoho popadaných stromů.

Kdybych z Rozprechtic pokračoval dál po asfaltce, byl bych v Dražejově zhruba za 15 minut. Takhle jsem musel neustále slézat z kola, přenášet ho přes popadané kmeny a pak se v tretrách drápat po rozbahněném svahu vzhůru. Překonání tohoto úseku se tak protáhlo zhruba trojnásobně. Vrstvy bláta na kole začaly přibývat a já si kladl otázku, jak se bude elektromotoru a veškeré elektronice líbit jízda v tak náročných podmínkách.

Lesními cestami se jelo i dál. Místy byly zamrzlé, někde plné děr naplněných ledovou vodou a jinde zase rozbité od těžké lesní techniky. Ukázalo se navíc, že i přes pláště široké 2,6 palce s výrazným vzorkem je kolo na zamrzlých plochách nevyzpytatelné. Asi dvakrát jsem se kvůli podklouznutí poroučel k zemi.

Když jsem se konečně dostal do Kokořínského dolu, cesta opět nabrala spád. Bylo mi ale jasné, že do Prahy nedorazím ve dvě ani ve tři – budu rád, pokud dojedu za světla. Během krátké přestávky jsem doplnil energii a vyměnil ponožky, do kterých se ze záhadného důvodu dostala voda.

Přes 90 kilometrů

Navigace mě hned za řekou opět stáhla mimo zpevněné cesty. Ty byly místními zemědělci rozryté a proměněné na koryta plná jemného bláta, které se kolu vůbec nelíbilo. Často nebylo zbytí a musel jsem projíždět hlubokými kalužemi, litoval jsem, že jsem nepočkal na tužší mrazy, které by situaci zlepšily.

Poslední kopec z Ďáblic na Ládví byl výšlap plný šera, po němž naštěstí následovala už jen cesta dolů k vodě, kdy si mohl trochu odpočinout jak jezdec, tak i baterie. Poslední procento nabití mi zbývalo přibližně 1,6 kilometru od cíle, kdy cesta vedla už jen Prahou po Rohanském nábřeží. Mohu tedy potvrdit, že technologie od Bosche dokáže na celoodpruženém elektrickém mountain biku posloužit na trase dlouhé skoro sto kilometrů, což je velmi slušný výsledek.

Před naše kanceláře v Karlíně jsem dorazil po sedmi a půl hodinách, lehce po půl šesté večer. V nohách jsem měl přes 94 kilometrů, přičemž průměrná rychlost byla 12,5 km/h. Kolegové, kteří na mě čekali v kanceláři, už odešli domů, a tak jsem jen pozdravil paní uklízečku, oklepal ze sebe nánosy bláta a byl rád, že jsem lednovou cyklistickou výzvu dokončil.

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Do Karlína jsem úspěšně dojel až za tmy

Jízda na kole v zimě je skutečně jiná disciplína než letní projížďky, zejména pokud člověk jede po nezpevněných cestách. Pokud bych kopíroval své předchozí trasy po asfaltkách, s velkou pravděpodobností bych v kanceláři ještě kolegy zastihl a cesta by byla naprosto bez problémů. Silnice byly sjízdné, nikde nebyla ledovka ani větší vrstvy sněhu, které by dělaly problémy.

Jízda po zamrzlých a rozbahněných cestách v zimě vyžaduje především dobrý stroj, na který se můžete spolehnout. V mém případě kolo i celý pohonný systém obstály na výbornou a technická závada se neobjevila. Jak jsem zmínil na začátku, podobná cesta s tímto typem kola je trochu extrém, ale ukázalo se, že je možná. Ostatně svou trasou jsem ušetřil přes 15 kilogramů emisí.