Pokud na ruce nosíte zlatý prstýnek, s velkou pravděpodobností má českou stopu, o které ani nevíte. „Prakticky jakékoliv zlato se bez nás nebo bez naší chemie dnes neobejde,“ vypráví šéf chemičky Draslovka Pavel Brůžek mladší. Pod jeho vedením se z kolínského závodu, ve kterém po revoluci spatřil příležitost jeho otec, stal globální hráč, který ovládl svět těžby zlata, za obří peníze koupil konkurenční společnosti a teď vyhlíží příležitost v úplně novém oboru. Nic jiného mu ani nezbývá, pokud chce i do budoucna zůstat významným hráčem.

Za transformací podniku s více než stoletou historií stojí rodina Brůžků. Když Pavel Brůžek starší v 90. letech Draslovku kupoval, jeho syn Pavel, dnes generální ředitel společnosti, považoval otcovu investici za „úplnou blbost“. „S dnešním vědomím, kdybych já byl tehdy v jeho pozici, tak bych to podle mě nikdy nekoupil,“ přiznává dnes čtyřiačtyřicetiletý šéf Draslovky ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch.

Draslovka prošla pod vedením rodiny Brůžků dramatickou expanzí, kterou ilustrují i její výsledky. Předloni vykázala tržby přes 462 milionů dolarů (v aktuálním přepočtu přes 10 miliard korun) při hrubém provozním zisku EBITDA ve výši 74 milionů dolarů (1,6 miliardy korun). Pomohla v tom také investiční skupina BPD Partners miliardářského tria Vasil Bobela, Petr Pudil a Jan Dobrovský, která do Draslovky majoritně vstoupila před dvanácti lety.

Další expanzi pak před třemi lety podpořil několikamiliardovou kapitálovou injekcí také americký fond Oaktree Capital Management. Draslovka díky tomu mohla skoupit několik konkurentů a geograficky expandovat. Za klíčovou Pavel Brůžek označuje obří akvizici americké továrny na výrobu kyanidu za více než jedenáct miliard korun. Kolínská chemička tím významně vstoupila do Spojených států, kde vidí značný potenciál. „Věděli jsme, že kdybychom zůstali jen regionální, bylo by to složité,“ říká Brůžek mladší.

Draslovka dnes dodává technologie pro devadesát procent světové těžby zlata prostřednictvím kyanidové chemie. Sází také na ekologičtější loužení kovů pomocí své patentované glycinové technologie, vyrábí řadu zemědělské chemie a klíčovou součástí budoucnosti celého podniku má být sodík, respektive sodíko-iontové baterie. Proč? „Hledali jsme využití molekul, které umí zvýšit poptávku po kyanidu,“ vysvětluje šéf Draslovky.

V posledních letech jste výrazně nakupovali, zároveň jste získali velkou kapitálovou injekci. Koho plánujete koupit letos?
Máme v plánu pouze nějaké menší akvizice. Jde o nákupy v řádu nízkých stovek milionů korun, kde zvažujeme, zda má cenu budovat kapacitu interně, nebo to akcelerovat koupí menší firmy, která už tu kapacitu má. Žádný velký nákup nečekejte. Teď se spíše zaměřujeme na to, aby vše šlapalo tak, jak má, a na transformaci celé skupiny do nové generace, aby odpovídala 21. století.

Platí, že fáze akvizičního růstu měla jednak za cíl posílit vaši pozici a zároveň vás posunout k možnému vstupu na burzu (IPO)?
Z pozice BPD Partners a naší rodinné skupiny jako akcionářů máme v Draslovce neúměrně velký podíl vzhledem k celkovému portfoliu. U svého největšího aktiva přitom potřebujete lepší schopnost likvidity a umět si dojít pro růstový nebo i jiný kapitál. Když si takové aktivum chcete nechat a stále v něm mít významnou nebo majoritní kontrolu, tak být na veřejných trzích je jednou z těch velmi zajímavých možností.

IPO je tedy ve hře?
Dnes je tato vize určitě odložená v čase, protože když se podíváte, jak fungují de facto všechny světové trhy a kolik bylo úspěšných IPO, je to žalostné. Teoreticky ani nevíte, kam jít, na jaký trh, abyste s aktivem vašeho profilu byl dostatečně zajímavý a diferencovaný vůči ostatním. Platí, že je to jedna z možností, které zvažujeme, ale díváme se i na jiné možnosti.

Co jste těmi akvizicemi sledovali?
Identifikovali jsme si jasné směry, kterými se bude podle nás svět dlouhodobě vyvíjet. Prvním byla energetická a datová transformace. Je to nevyhnutelný trend, který by nastal, ať už by se stalo cokoli, a k tomu budou potřeba vybrané kovy a suroviny. Teď je to hlavně zlato, měď, nikl, kobalt, teoreticky lithium, ale my jsme velmi věřili také sodíku. Do těchto kovů jsme se rozhodli expandovat.

Třetí směr, který ještě před několika lety nebyl tak jasný, ale mysleli jsme, že nastane, je konec globalizace, jak ji známe. Bariéry vstupu mezi jednotlivými státy se zvyšují. Nejprve to začalo daňově, ale příliš to nefungovalo, tak jdou státy dál. Je to spojeno s nějakými tržními bariérami, ať už jsou to tarify, kvóty, incentiva k tomu, aby byznys vznikal v dané zemi, nebo zákazy vývozu některých technologií.

Takže pro vás bylo zásadní rozšířit se geograficky i produktově?
Věděli jsme, že kdybychom zůstali jen regionální, bylo by to složité. Potřebujeme být blíže finálním zákazníkům našich technologií, což znamenalo jít do Spojených států a postupně také do Jižní Ameriky, Afriky a částečně také do asijsko-pacifického regionu. Zároveň jsme se snažili využít toho, v čem jsme zejména ve střední a východní Evropě dobří, což jsou v naší oblasti inovace, výzkum, vývoj. Od určité velikosti už je ale Evropa bohužel pomalá nebo nefunkční. Za velmi dobré peníze tady sice uděláte spoustu inovační práce, ale v určitém měřítku bohužel musíte jít jinam.

Proč?
Jedním z hlavních problémů je apetit na riziko a legislativa a regulace, které neumožňují, aby se dalo rychle škálovat. To nám bohužel v celé Evropě chybí. Je to důvod, proč spousta zajímavých projektů nakonec stejně skončí mimo Evropu, kam si jdou minimálně pro kapitál na další rozvoj. Snažili jsme se u nás využít to, co umíme, ale jakmile potřebujete dál škálovat na industriální velikost, a to rychle, tak je potřeba být na trzích, kde to skutečně můžete dělat a jste blízko zákazníkům.

Je ten apetit na riziko jeden z důvodů, proč jste se rozhodli vzít investici od Oaktree Capital Management? Protože počítám, že i díky BPD Partners jste jinak v dobré finanční kondici.
My se strašně opíjíme myšlenkou, jak je tady možné škálovat a že Evropa bude inovativní, ale to je dnes bohužel nesmysl. Možná to jde u nějakého softwaru, který je velmi rychle škálovatelný, ale jakmile se bavíte o čemkoli, co má nějaký podíl hardwaru, tak jste v háji a jste strašně pozadu.

V jakém smyslu?
V háji jste ze dvou důvodů. První je již zmíněný velmi nízký apetit na riziko evropských investorů, ať už institucionálních nebo privátních. Druhý důvod je velmi nízká akceptace jakékoliv chyby. To všechno vede k tomu, že prostředí tady není připraveno na to, aby firmy vůbec mohly vzniknout. Kamkoli byste si v Evropě šel pro peníze, slyšíte vždy to samé: „To je úplně skvělé, co děláte. Ale přijďte, až to bude velké, bude to fungovat a bude to vydělávat skvělé peníze.“ A já dodávám: „No ale to už vás potřebovat nebudeme.“ Je to jeden z důvodů, proč v Draslovce moc evropských investorů nenajdete.

Co je pro váš byznys vedle toho kapitálu dál klíčové?
Pro nás je absolutně klíčová energie. Je to vlastně příběh celé chemie a možná i celé Evropy. Evropa byla extrémně schopná ve výrobě fyzických věcí, ať už to byl strojní průmysl, lepší hardware z oblasti IT, celý automobilový průmysl. Ale postupem času o tuto schopnost být konkurenceschopná přicházela, protože cena energií a lidských zdrojů obrovsky vzrostla. S lidskými zdroji si jakžtakž poradíte automatizací, ale s cenou energie a základních surovin si poradíte velmi těžko.

Strašně jsme zaspali v tom, v jakém stavu je dnes automobilový průmysl Evropy. Není dobrý a bude velmi těžké se s tím vypořádat, protože ten vlak prostě ujel. Hlavně z toho důvodu, že jsme nechtěli udělat chybu a říkali si: „Hele, elektrifikace nemusí být tak velká, tak si počkejme.“ Když se dnes podíváte, co tady umíme dělat dobře a co v elektromobilitě potřebujeme, vůbec se to nepotkává. Celkově není Evropa na nový byznys, kde hraje prim elektrifikace, automatizace a data, dobře postavená.

Co to znamená pro vás?
Ať jsme se na to dívali jakkoliv, stejně nakonec jako celý chemický průmysl skončíte na energetice. Proto jsme se rozhodli jít do zemí, kde budeme mít levnější, dostupnější a zajímavější klíčové zdroje a zároveň budeme blíže finálním trhům. Je to vlastně velmi jednoduchá strategie, kterou ale tolik evropských firem neudělalo.

Pro nás to byla ofenzivní, ale i defenzivní strategie, jak se dostat do situace, aby nám bylo víceméně jedno, co se se světem stalo a stane. Maximálně jsme přitom využili inovativní schopnost a efektivitu, kterou Evropa má z hlediska výroby. Kvalita v této oblasti je v Evropě nesrovnatelná. Řada lidí žije v iluzi, že Spojené státy mají krásné továrny, které umí skvěle vyrábět, ale tak to vůbec není.

Spojené státy těžkou výrobu dlouhodobě outsourcovaly a zaměřovaly se více například na technologie…
A továrny, které tam jsou, nejsou v dobrém stavu. Evropský průmysl naopak vymačkal ze svého ovoce opravdu poslední kapku šťávy, aby vůbec zůstal konkurenceschopný, protože když je něco drahé, musíte šetřit. Je to vlastně výhoda, kterou lze velmi dobře přenést jinam. Draslovka je v některých klíčových produktech mnohem efektivnější než konkurenti. Z kila mouky upečeme o patnáct procent více buchet než kdokoliv jiný. Jenže když mouka v podobě zemního plynu je čtyřikrát nebo osmkrát dražší, vůbec to nevychází. Pokud ale s touto schopností dorazíte do státu, kde mají levnou mouku, máte skvělou konkurenční výhodu.

Spojené státy byly jasná volba?
Věřili jsme, že být v USA je dobré, protože Amerika se vždy bude zaměřovat na levné energie a základní suroviny. Ne levné tak, že je dotuje stát jako v Asii, ale opravdu levné, což znamená velkou výrobu a silný export. To se stalo. Navíc USA z hlediska drahých kovů zažívají renesanci – vidíme to v programu prezidenta Trumpa i na klíčových trzích jako Mexiko a Kanada. Pro nás byla akvizice americké továrny na výrobu kyanidu z tohoto pohledu extrémně důležitá.

Čím to je, že jsme v Česku v chemii tak dobří? Vedle vás je tu třeba Bochemie a další podniky.
Česká chemie je dobrá díky obrovské tradici. Máme tady jedny z nejlepších center excelence. Ústav organické chemie a biochemie je z mého pohledu jeden z nejlepších a nejpokročilejších ústavů ve střední Evropě, možná i v celé Evropě. Podobně na ČVUT, VŠCHT a v Brně na Masarykově univerzitě. Máme tady skvělé techniky a odborníky. Co českým školám vždy trochu chybělo, byl byznysový přesah, ale máme ohromnou tradici ve vytváření technického talentu.

To je důvod, proč jsme tady. Dá se tu dělat skvělý výzkum a vývoj. Pool talentů je opravdu dobrý. Praha je velmi atraktivní místo pro život, máme v Draslovce lidi z celého světa. Co tady stále nemáme, je rychlost, apetit na riziko, přístup ke kapitálu a fungující legislativa. Projít u čehokoliv, co se vyrábí, všemi procesy je úplné peklo.

Jak je to jinde?
Byl jsem teď nedávno v Číně, kde mi z jiných firem říkají, že od doby, co vyvinou molekulu a potřebují škálovat výrobu, všechna povolení včetně financování trvají tři až šest měsíců. A to nemluvím o financování. Když je to strategická investice pro Čínu jako stát, dostávají firmy mnohem lepší podmínky. Zatímco my tu na všechno čekáme pět let, Číňan už čtyři roky vyrábí a optimalizuje. Jestli chceme být jako Evropa lídři inovací včetně škálování, tak nám přeji hodně štěstí.

Pojďme ještě po stopách rodiny Brůžků v Draslovce. Když ji váš otec přebíral, vám bylo kolem patnácti. Bylo od té doby nalajnované, že do podniku budete jednou nastupovat?
Mě chemie vždy bavila a provázela celý život. Když táta kupoval Draslovku, jako patnáctiletý kluk jsem tu vizi vůbec neměl. Po dlouhé době se nám konečně dařilo jako rodině dobře, a on vzal všechny peníze, brutálně se zadlužil a šel kupovat Draslovku.

Za svoje peníze?
Za svoje a za peníze, co si půjčil v bance. Takže z doby, kdy se nám konečně začalo dařit dobře, jsme šli zase do úplného rizika. Ještě jsem tomu tehdy tolik nerozuměl, ale už jsem studoval Masarykovu střední školu chemickou, a když jsem viděl, že táta kupuje Draslovku v takovém ekonomickém a technickém stavu, v jakém byla, říkal jsem si, že je to úplná blbost. S dnešním vědomím, kdybych já byl tehdy v jeho pozici, tak bych to podle mě nikdy nekoupil.

Jak se k Draslovce váš otec dostal?
Táta dělal celou dobu chemii. Byl nejdřív šéfem koncernu Lachema, pak měl na starosti jeho restrukturalizaci. Když zkrachoval Chemapol, dělal krizového manažera i pro banky. Po revoluci byl chvíli na ministerstvu průmyslu zodpovědný za chemický a petrochemický průmysl. V Draslovce viděl obrovský potenciál – sto let praxe v relativně úzkém chemickém průmyslu s málo konkurence, expozici na zlato a drahé kovy, silnou technologii. Zároveň katastrofický marketing, ale to se dalo změnit.

Táta vždy říkal, že umět vyrobit je povinnost, ale umět prodat sebe a myšlenky, chápat trendy na trzích, to je klíčové. To mě naučil hlavně on – ochotu jít do rizika a dělat správné věci ve správnou dobu, i když to je nepopulární. V rodině jsme se vždy koukali na fundamenty. Když je něco fundamentálně dobré, tak i když to v nějakou dobu nevychází, dlouhodobě to vycházet bude.

Co to v případě Draslovky znamenalo?
Táta už tenkrát věděl, že chemický průmysl v Evropě to bude mít těžké, protože chemie je zemní plyn, elektřina a ropa. Nemáme ani jedno, a jádro jsme si zavřeli. Bylo jasné, že chemie tady bude muset být velmi pokročilá s vysokou mírou vlastního duševního vlastnictví. Proto založil program hlubokého zpracování kyanoskupiny do produktů s vysokou přidanou hodnotou a postavil výzkumně-vývojový plán na nové molekuly pro nový trh. Z toho dodnes těžíme.

Vy jste dnes mimo jiné zcela zásadním hráčem v těžbě zlata a patříte k největším na světě. Co všechno se bez vás neobejde?
Když to zjednoduším, tak jakékoliv zlato, které se vám dostane na prst, do počítačů, v zásadě kamkoliv, se bez nás nebo bez naší chemie dnes neobejde. Byli jsme největší, teď je největší Orica, která koupila našeho konkurenta. Každopádně devadesát procent světového zlata se dělá za pomoci kyanidové chemie, tedy loužení. To je způsob, jak dostat kovy z rudy. Vždy se bude těžit, protože materiál odněkud musíte vzít. Musíte si najít svou část hodnotového řetězce. My jsme se soustředili na výrobu klíčových kovů, kde je kyanidová chemie nenahraditelná – zlato, částečně měď a stříbro. Zákazníkům jsme vždy dodávali surovinu, pak jsme si řekli, že surovina nestačí. Náš produkt dnes stojí na třech pilířích, které řeší tři největší problémy zákazníka.

Jaké?
První problém je povolení k provozu. Nikdo nechce těžbu za barákem. Problém není kyanid jako takový, ale že funguje jako brokovnice – rozpustí všechno, i kovy, které nechcete. Ty pak mohou cestovat světem a skončit v povrchových vodách. Museli jsme přijít s chytřejší, selektivnější chemií a místo brokovnice nabízíme sniper pušku.

Druhý problém je efektivita. Potřebujete vědět, co těžíte a jak kvalitní daná surovina je, abyste mohli celý proces správně řídit. V těžebním dole je vaše primární proměnná tisíce tun nalámaného kamene, do kterého nevidíte. Vyvinuli jsme detektory založené na umělé inteligenci, které vyfotí rudu na pásu a každých patnáct sekund řeknou, co vám teče do procesu.

Třetí problém jsou data a řízení. Vyvinuli jsme proto řídící proces, abyste mohl důl řídit z iPadu kdekoliv na světě. Doly nejsou na atraktivních místech, těžko tam dostanete novou generaci talentu. Vše jsme propojili do tří produktů a byla to velká kulturní změna i pro naše lidi, kteří vždy prodávali kyanid podle ceny a najednou mají nabízet software, služby a předplatné.

Jak moc zásadní pro vás je technologie loužení glycinem, kterou máte patentovanou?
S glycinem přišla schopnost expandovat do niklu, kobaltu a více do mědi, což jsou tři hlavní produkty pro těžební průmysl. Kyanid zůstává pro těžbu zlata, ale pro jiné kovy není potřeba. Pro měď už používáme čistě bezkyanidovou chemii. Pro speciální chemii jsme proto hledali nový velký produkt, který by naboostoval poptávku po kyanidu, a nakonec nám z výzkumu vyšly jako nejzajímavější materiály pro sodíkové baterie.

Na ty jsem se chtěl ptát. Zajímalo mě, zda jste si řekli, že musíte dělat baterky, protože je dělají všichni, ale chápu to tedy tak, že u vás byl ten postup trochu opačný.
Hledali jsme využití molekul, které umí zvýšit poptávku po kyanidu. U zlata určitě poroste, protože jak se zhoršuje kvalita rudy, potřebujete na stejné množství zlata více kyanidu. Náš byznys tedy dál roste. Jelikož ale používáte v dolech stále více a více kyanidu, hrozí, že některé budou třeba chtít zavřít. To byl problém, který jsme potřebovali vyřešit.

K čemu jsou dobré sodíkové baterky?
Sodíková baterie má tři obrovské výhody. Má ohromnou hustotu výkonu, kdy ji umíte velmi rychle nabít a vybít, oproti lithiu až čtrnáctkrát rychleji. Druhá výhoda je bezpečnost, protože nehoří a neexploduje. Neshoří vám auto při nehodě, nevznítí se záložní zdroje napájení v datovém centru. Má úplně jiný teplotní profil.

Třetí výhoda je životnost, kdy podle konstrukce vydrží až desetinásobky toho, co umí lithium. To je dáno fyzikálně-chemickými vlastnostmi, které nezměníte. Hlavní nevýhoda je, že atom sodíku je velký, takže v sodíkové baterii nikdy nebudete mít tak vysokou energetickou hustotu jako u lithia. Všude, kde tyhle výhody oceníte, lithium porazíte.

Sodíkové baterky tedy nikdy nebudou v počítačích nebo autech s velkým dojezdem, ale tam, kde jde o rychlé nabití a vybití nebo stabilitu v čase, je sodík neporazitelný. Jsou to třeba kritická infrastruktura, obrana, prostředky s kratším dojezdem, ukládání energie z obnovitelných zdrojů. Jak říká táta, vždy hrajete s kartami, které máte rozdané. Evropa a Amerika mají na sodík skvělé karty – sodík máme, kyanidová chemie je rozvinutá, jsou to naše technologie.

Takže tam jsme na rozdíl od lithiových baterií schopni konkurovat i té Číně, která má v lithiových de facto monopol?
V lithiu se bitva odehrála před patnácti lety. Dnes se CATL snaží expandovat do Evropy, ale Čína má kompletně zmonopolizovaný celý hodnotový řetězec od těžby po výrobu. To je bitva, do které nemá cenu chodit. V sodíku Amerika i Evropa byla výrazně napřed, ale kvůli přístupu i tady o velkou část výhody přišla.

My se bijeme do prsou, že děláme první průmyslovou výrobu gigawattové sodíkové baterie v západním světě, ale CATL teď oznámil, že od prosince jdou do výroby, protože vidí, že to nahradí velké množství užití lithiových baterií, a škálují do desítek gigawatt. My máme v plánu totéž možná za pět nebo sedm let. Myslím si, že v Evropě jsou hry, které se dají vyhrát, kde máme skvělé karty. Jen si to chce správně vybrat, mít apetit na riziko a nekoukat jen na kvartál dopředu.