Vnímání českého prezidenta bylo poslední dekádu definované především osobou, která tento post zastávala. Ale jak už se začíná ukazovat i v praxi, výkon nejvyšší státnické funkce může mít i u nás mnoho podob. Vnímá to i právník Jan Kysela a zasazuje se o to, aby prezidentské pravomoci byli přesněji definované. Vyhnout se tak podle něj můžeme excesům na všechny strany.

Kysela je jedním z největších českých odborníků na ústavní právo. V souvislosti s prezidentskou volbou rozebíral v médiích i hesla z horké fáze kampaně, v níž Andrej Babiš strašil vyhlášením válečného stavu a Jaroslav Bašta odvoláním vlády – jakkoliv přinejmenším to druhé ve svých exkluzivních pravomocích prezident v Česku nemá.

Ve výsledku ale považuje debatu o konkrétních zákonech svazujících nejvyššího ústavního činitele vlastně za druhořadou. „Klíčová role prezidenta je v tom, aby spojoval, integroval a dodával naději. To nevyčtete v článku 63 Ústavy. Náš prezident se jen v omezené míře promítne do toho, jak se vám žije. Může mít ale význam symbolický,“ říká Jan Kysela v podcastu Čestmíra Strakatého, který si můžete pustit v přehrávači níže.

Právě symboličnost budoucího prezidenta je ale podle profesora Kysely něco, co možná budeme snášet hůře, než se si teď přiznáváme. Miloš Zeman byl totiž poměrně aktivistický prezident, na něhož si přinejmenším část společnosti přivykla. Petr Pavel se tak bude muset vypořádat i s názorem té částí svých podporovatelů, kteří by po něm možná chtěli taktéž testování hranic ústavnosti, jen v opačném gardu.

„Nebudeme teď asi konfrontováni každý měsíc s otázkou, zda prezident dělá či nedělá něco protiústavního. To ale neznamená, že se do té situace Petr Pavel nemůže dostat,“ varuje vedoucí katedry politologie a sociologie na Právnické fakultě UK. Zmiňuje třeba případ, kdy Petr Pavel v jedné z předvolebních debat řekl, že by nechtěl jmenovat ministrem Tomia Okamuru, což by podle Kysely byla přesně taková hraniční situace. Přesto, že by se nejspíš mnoha jeho podporovatelům takový postoj líbil.

Po letech, kdy si současný prezident vykládal své pravomoci svérázně, tak není na škodu si připomenout, kde vlastně spočívá jádro jeho funkce. V Česku má specifické postavení kvůli přílepku v podobě přímé volby. Jeho legitimita se dá podle Kysely přirovnat třeba k Prstenu moci z Pána prstenů, jehož pokušení musí čelit Galadriel.

„Chcete-li být dobrý, ústavní prezident, musíte odolat lákadlu v podobě Prstenu moci, že za vámi stojí 3,3 milionu voličů. Máte být chápán jako strážce pravidel, který bdí nad tím, aby celý systém fungoval,“ vysvětluje právník problematičnost přímé volby a legitimity, kterou dala prezidentovi. Sám není jejím příznivcem, protože se jí neuzpůsobily pravomoci dalších státních aktérů.

Olej do volebního ohně ovšem podle něj přilila třeba i média tím, jakou show z prezidentské volby udělala. Možná právě v důsledku mylné představy, že prezidentská volba musí být volbou podobně výstředního aktéra, jakým byl Miloš Zeman. „Bylo by ideální, kdyby v té volbě za pět let společnost neviděla nic tak fatálního. Záleží na tom, jestli všichni kandidáti budou tak nějak představitelní v té roli, nebo jestli mezi nimi bude nějaký Sauron,“ pokračuje Kysela s další analogií z Pána prstenů v podobě hlavní záporné postavy trilogie.

Zpátky k symbolickému prezidentovi. Nebo posun k Francii?

Přispět ke střídmějšímu pohledu na prezidentskou funkci by podle ústavního právníka mohlo třeba přesnější vymezení kompetencí prezidenta a zároveň snížení hranice pro jeho možné žalování – v současnosti se na stíhání hlavy státu musí shodnout tři pětiny poslanců i senátorů. De facto je tak prezident sotva postižitelný a záleží do značné míry na tom, jak si náplň své funkce vyloží.

Kdyby byl stát hodinový strojek, prezident by v Kyselově výkladu byl olej, který zajišťuje, že hodiny dobře běží. „Problém je, když přijde hlava státu, která nemá olejničku, ale plné hrsti písku, hází ho do hodin a líbí se mu, jak se zadrhly. Veškerá pozornost se pak nezdravě upírá na něj a sleduje se, jestli písek přihodí, nebo přikápne olej,“ zmiňuje další analogii.

Připouští ale i variantu, že by pozice prezidenta mohla naopak získávat fakticky stále větší vliv a nezůstali bychom tak u její pouhé symbolické funkce. Česko by se tak mohlo více posunout například k francouzskému či americkému systému, kde má prezident větší vliv na dennodenní život. Spojená by s tím ale musela být i proměna fungování politických stran. „Vytvářejí se nám běžně stranické bloky, které jsou provládní a opoziční. Ale třeba ve Francii provládní znamená proprezidentský. U nás to takto propojené není, ale to neznamená, že by nemohlo být,“ uzavírá Kysela.

Celý podcast Čestmíra Strakatého si můžete poslechnout na platformě Herohero.