Před několika měsíci, při cestě po Spojených Státech, jsem v New Yorku narazil na úžasnou skupinu talentovaných lidí, kteří mě obeznámili s projektem CzechCrunch. Po návratu do Londýna mě jeden z nich požádal o krátký rozhovor, popisující co dělám a jak jsem k práci tvorby digitálních efektů u filmů vůbec dostal. V tu chvíli jsem ani zdaleka netušil kolik dalších lidí se nachází v podobně palčivé situaci, jako jsem se nacházel já. Díky překvapivě velkému zájmu některých z vás, jsem se proto rozhodl několik vět ke svojí historii sepsat právě sem s vidinou, že někomu z vás moje zkušenost pomůže. Tady je čtvrtý díl.

Jsi zpátky na své vesnici v České Republice. Sebevědomí v oblacích, dluhy kam se podíváš, čtyři sta korun na bankovním účtu, v mínusu. Teď tedy zavolá někdo z Hollywoodu a nabídne ti práci, však jsi dorazil z New Yorku, jsi hvězda.

Počkáme…tak tedy čekáme…asi teď nemají čas, nevadí…vydržíme…ale už by měli volat…asi jim ještě pár dnů dáš…

Haló, vzbuď se. Zítra půjdeš na pracovní úřad, nebo nastoupíš k vyklízení půdních prostorů městské knihovny, které jsme ti našli. Doma tě živit nebudeme. Jsi dospělý, máš zodpovědnost za svoji budoucnost, tak koukej začít něco dělat.

Kde jsou teď ty mrakodrapy Manhattanu a vysoké vlny oceánu, co? To ti řeknu přesně, šest tisíc kilometrů daleko, tak se koukej zvednout a mazat do práce. Dobře tatínku.

Montérky a pracovní rukavice. Tisíce špinavých beden plných starých knih. Jednu po druhé, z patra do patra, z budovy do budovy, celé týdny. Možná si to neuvědomuješ, ale tady tvoje kariéra končí. Lidé ti nevěřili když jsi odcházel do New Yorku, říkali, že jsi blázen, teď došlo na jejich slova. Nevíš co dál, nikdo o tebe nemá zájem, nikdo neví, že existuješ. Kamarád začíná tlačit, teče mu do bot, splácí tvoje dluhy a nemá na ně. Jsi tam, kam patříš. Vykašlal ses na střední školu, tak se přestaň divit.

S každým dalším dnem roste hněv, takhle ti život neslibovali. Televize, reklama, noviny. Říkali přece, jdi si za snem. Nesmysl, jsi jen číslo ve fabrice, založíš rodinu, ušetříš nějaké peníze. Když budeš mít štěstí, zaplatíš dluhy a vezmeš si hypotéku na byt. Co se to jen vkrádá do mysli tvé? Touha dokázat sobě i lidem kolem, že to jde jinak? Ale prosím tě, proč zbytečně nahráváš depresím? Soustřeď se na své knihy v krabicích, večer zajdi na pivo s kluka… Počkat, jeden člověk by mohl mít pochopení, půjčí ti další peníze? Na jednoho kamaráda už dýchá soud, nepřidělávej si další starosti. Jenže ty nemáš žádný počítač a bez toho se grafika těžko dělá.

Ahoj, jak se daří příteli? Moc se neznáme, ale slyšel jsem, že děláš v reklamní agentuře v Praze. Pojďme se sejít, rád bych o tom slyšel víc. Bože to je elegán, barvy sladěné, perfektní účes, lesklé boty a značková brašna s papíry, asi profesionál. Tak o co jde, ptá se? Peníze ti nepůjčím, ale mám na půdě jeden starý počítač co si můžeš vzít.

Startuje pomalu, není to žádná střela. Jenže to stéblo naděje, motivace je zpět.

Ráno v šest zase na nohy, bedny – bedny, pozdní odpoledne už jsi doma. Oživit o čem jsme se to v New Yorku ve škole učili. Bouchání na dveře, je jedna ráno, běž už spát. Jak jen nenávidíš ten zvuk ranního budíku, šest ráno a znova bedny, od odpoledne do noci sedíš opět za monitorem.

Bedny – monitor. Bedny – monitor. Co pořád na tom počítači děláš? Přestaň hrát ty hry, umyj nádobí, vyluxuj, ukliď si pokoj.

Takhle to nejde dál, nezlepšuješ se dostatečně rychle, příliš mnoho rozrušujících elementů. Rodiče tomu co děláš nerozumí. Hádka střídá hádku. Jejich jediný syn je zadlužený žabař se základní školou co se poflakuje doma a v jejich očích ztrácí svůj čas zíráním do nesmyslů na obrazovce. Bez radikálního řezu to nepůjde.

Jediné spojení na Prahu je bratr tvojí spolužačky, zachránce s počítačem. Nemůžeš si dovolit o něj přijít. Pošleš mu jeden e-mail s první grafickou prací, druhý, třetí, čtvrtý. Dobře, o co ti jde, ptá se? Musím z domu, zvýšit nasazení, zredukovat konflikty s rodiči.

Investuj do mě, jednou pro tebe budu pracovat. Zaplať štěrk, pár dlažebních kostek a štuk.

Cože?

Ano, na zahradě máme nepoužívaný sklep, postavím si v něm studio. Jsi blázen? Je leden, venku sníh, všechno zmrzlé. Není čas na zdlouhavé přemýšlení kolego. Žádáš o pomoc otce. Přece si tam nezničím zdraví, počkej do jara synu. Vyklidíme sklep a můžeme začít…ty už uklízíš? Co může dělat, syna má cvoka, ale přece ho v tom nenechá.

Tak jedeme dál.
Šest ráno, bedny – bedny, odpoledne – kolečko, lopata, zednická lžíce. Spát.
Šest ráno, bedny – bedny, odpoledne – kolečko, lopata, zednická lžíce. Spát.
Víkend!
Kolečko, lopata, zednická lžíce. Spát.
Kolečko, lopata, lux, nádobí, zednická lžíce. Spát.

Leden u konce a ty máš své sklepní studio ve kterém sedíš zabalený v zimní bundě, termoska s čajem, mrzneš na kost, ale jsi tam sám. Oddělený od reality. Plně soustředěný a motivovaný. Kontakt z Prahy oslovuje úsilí, které do svého cíle investuješ a začíná se zajímat víc. Tohle se ukazuje být klíčem. Nic na světě vás neposune v kariéře rychleji, než vaše práce a zájem. Že by další životní lekce?

Bohatí a zkušení obchodníci investují do lidí, kteří jim v budoucnu přinesou nějaký zisk, nebo výhody pro jejich osobní potřeby. Přesvědčte je o tom, že vás potřebují a dostanete jejich pozornost.

Zvláštní, co je to za tmavé mapy na stěně? Nevíš, ale ve dvě hodiny v noci už to nezkoumáš, je čas jít spát. Ráno tě nezvykle brzy přijde vzbudit otec se slovy, měl bys vstát a jít se na něco podívat. Venku se evidentně oteplilo. Sníh slezl a studio je zatopené vodou.

Pardon, prosím. Co jsi to říkal?

Nad sklepem se nachází velké pole, voda z tajícího sněhu snadno pronikla přes neizolovanou stěnu do sklepa a zatopila veškerou techniku, zásuvky natažené z garáže zkratovaly a vypálily co se dalo.

Přišel jsi o všechno. Ta spoušť! Smrad z přepálené elektřiny se valí ze dveří a ty vplouváš v gumácích na místo, kde ještě včera stál tvůj sen.  Beznaděj. Data jsou zničená. Úspory z úklidu beden, vypůjčený počítač, investice. Všechno je pryč. Technika se suší, ale asi jen těžko ještě poběží. V tom volá první kamarád a vysvětluje v jak těžké životní situaci se nachází, protože neplatíš jeho zadlužení, za které jsi zodpovědný.

Dva týdny od potopy, prodáváš svůj chytrý telefon kvůli splátce. Rodiče se začínají ptát po příspěvku na domácnost. Chvíle, kdy tě nalezená deseti koruna donutí zápasit s víkem od kanálu, protože jí prostě potřebuješ.

Cink, nějaký mail z Prahy. Dokázal bys připravit krátkou prezentaci pro našeho klienta ve stereoskopii?

Odpověď : Jistě, to není problém, v tomhle se perfektně vyznám. Dobře, pošleme ti zadání.

Výborně, asi je na čase zeptat se vyhledávače, cože to ta stereoskopie vlastně je? Bratranec ti půjčí nějaké základní součástky do spáleného počítače, a pomůže s havarijní opravou.

Máš několik dní. Noc neexistuje. Jedním okem, hledáš informace o zobrazování se 3D brýlemi. Druhým stavíš svojí přednášku. Tuhle šanci nemůžeš pustit.

Den pravdy. Sako si půjčíš od kamaráda, který je o hlavu menší. Hlavně nikomu nepodávat ruku, ať se rukáv nevyhrne k loktům. Staré džíny k němu. Do stylu máš daleko, ale říkejme tomu móda Steva Jobse. Prezentace se povedla, nikdo tě sice moc nechtěl pustit ke slovu, ale v hlavách velkých ryb jsi zanechal myšlenku. Vidí v tobě levnou pracovní sílu, co nadšeně hltá každé jejich slovo a nejspíš na přání vyskočí z okna. Ideální zaměstnanec. Neuvěřitelné, lákají tě do Prahy, zdá se, že bys mohl dostat i nějaký plat. Kdo ví, co tě teď čeká, asi velké zakázky, spousty peněz, sláva a úspěch.

Ah, ta naivita, ukazuje se záhy. Mají svých starostí dost. Bydlíš u jednoho z nich, celé dny se jen učíš novým grafickým technikám, ale opravdová práce nepřichází. Věříš v jejich zkušenosti a drahé kravaty, ale z nějakého důvodu je tvoje lednice prázdná, ty musíš prodat i svůj notebook na placení další splátky a práce je v nedohlednu. Táhne se to měsíce až přijde diskuze na téma co dál. Asi nám to nevyšlo, tak jestli chceš zůstat v Praze, sežeň si tu někde práci, nebo se musíš vrátit zpět do Plzně. Nemůžeš říct, že by tě morálně nepodporovali, to ne, ale bez peněz se jídlo špatně shání. U kamaráda, který ti na začátku pomohl se studiem nezřídka žebráš o sto korunu na chleba. Situace je kritická. Telefon nefunguje, není ho z čeho platit. Chycení od revizora by bylo poslední kapkou.

Přijde šance k pohovoru v reklamní agentuře jednoho z kolegů, nejde o grafiku. Hledají nějakého pomocníka k produkční práci. Chybělo kousek a šanci bys dostal, ale to se díky bohu nestalo. Mohlo být o produkčního více a jeden příběh méně.

Praha se brzy vybarví, není tak růžová, jak jsi si jí na začátku představoval. Mnoho velkých a sebevědomých hráčů, kteří nad tebou často lámou hůl, v domnění, že jim roste konkurence. Rádi ukazují, kdo je tady pánem. Složité prostředí pro dvacetiletého nezkušeného začátečníka. Ten paradox, že největší opory najdeš v lidech, kteří se v ČR nenarodili. Arab a Srb. Děkuji kluci!

Práci si nakonec v nějakém studiu najdeš. Anglicky neumíš, zkušenosti přicházejí pomalu a ty se začínáš spokojovat se svým průměrným pražským životem. Když se jednou potkáš se svým arabským přítelem, nadhodíš, že už jsi vlastně spokojený s tím co máš.

Tak to ne Pavle, kvůli tomu jsem ti nepomáhal. Investoval jsem do bagru, který svojí radlicí boří své cíle. O vozík zaparkovaný v garáži zájem nemám. Tohle v tobě pohne horou. Kde jsou ti slavní režiséři a herci? Šest tisíc kilometrů dále… ale no tak! Tohle už tady bylo, zpátky do práce.

Napnout plachty. Vyrážíme směr Hollywood!

O tom jak se dělá pohovor do jednoho z nejstarších filmových studií světa, v Londýně, bez angličtiny. O zkušenostech které jim slíbíš, ale nemáš na ně, ale i o tom jak je důležité pro svůj sen sahat na své životní limity zase až příště.

Pátý díl článku si můžete přečíst ZDE.