Během druhé světové války odkázala malířka Helena Emingerová, pionýrka české moderní grafiky, sbírku svých 75 obrazů a 200 grafik v nynější hodnotě čtyři sta tisíc korun charitě. Její dobročinnost ale přerušil sled dějinných událostí a obrazy doputovaly do rukou Diakonie Českobratrské církve evangelické až po dlouhých sedmdesáti letech. Peníze z jejich prodeje teď využije na rekonstrukci speciální školy pro děti s postižením.

Významná česká grafička a malířka Helena Emingerová se na počátku dvacátého století zaměřovala na sociální témata, živila se však především portrétováním příslušníků evropských šlechtických rodin, a tak její obrazy lze najít v řadě evropských galerií. Zároveň byla stejně jako například malíř Josef Čapek členkou prestižního Spolku výtvarných umělců Mánes, kterému předsedal mimo jiné i Mikoláš Aleš.

Emingerová patřila také k průkopníkům české umělecké grafiky. Vystavovala v Drážďanech, Mnichově a často i s již zmíněným spolkem Mánes. Pod vlivem svého přítele, sochaře Františka Bílka, se pokoušela rovněž o sochařinu a byla ilustrátorkou několika dětských knih.

Na sklonku života odkázala řadu svých obrazů a grafik tehdejší České Diakonii. „Emingerovi byli zřejmě evangelíci a Helena i její sestra Julie byly velké podporovatelky České Diakonie, předchůdkyně Diakonie ČCE,“ vysvětluje Zdeňka Marešová, členka správní rady Diakonie Českobratrské církve evangelické, proč se malířka nejspíš rozhodla věnovat svůj majetek právě církevnímu spolku.

Česká Diakonie se v období mocnářství a první republiky starala hlavně o chudé a nemocné. Ve svém domě v Praze v Belgické ulici provozovala tzv. útulek pro staré ženy a později ve čtyřicátých letech měla ambice postavit v Krči nemocnici. „Už byl zakoupený pozemek a pořádaly se ohromné sbírky po celé republice. Několik různých lidí tehdy odkázalo svůj majetek Diakonii právě proto, aby podpořili tuhle stavbu,“ vysvětluje Marešová.

Stavba nemocnice byla nejspíš i důvodem pro Emingerovou. „Zároveň paní Helena jednu dobu v zařízení Diakonie žila. Byly spolu tedy úzce spojené,“ doplňuje Marešová. Stavba se ale nakonec nikdy nezrealizovala. Helena Emingerová zemřela v roce 1943 ve svých pětaosmdesáti letech. O tom, že by měla manžela nebo potomky, se nedochovaly žádné informace a ani z její závěti to nevyplývá. Její sestra už byla také po smrti, a tak její dílo mělo připadnout České Diakonii.

Do dědického řízení ale vstoupil konec války, politický převrat a mnohem později i pandemie koronaviru. Česká Diakonie byla v roce 1953 komunistickým režimem zrušena a 75 obrazů a na dvě stě grafik Heleny Emingerové přešlo do majetku Českobratrské církve evangelické. V jejím skladu přežily éru komunismu v Československu i jeho pád, po kterém se konečně ocitly tam, kde si je Helena Emingerová přála mít.

Foto: Diakonie ČCE

Návrh nemocnice, kterou chtěla Česká Diakonie postavit v Praze Krči

Marešová dodává, že se jedná o velmi neobvyklou situaci. Organizaci se ještě nestalo, že by se objevil dar z tak dávné historie. „Většinou získáváme alespoň jedno dědictví ročně a vypořádání netrvá déle než rok,“ popisuje. To, že byl dar víceméně zapomenut ve skladu církve a přišlo se na něj po tak dlouhé době, je tedy opravdu výjimka.

Od revoluce trvalo několik desítek let, než se vlastnictví daru definitivně vyřešilo. „Až před covidem jsme se na celý příběh paní Emingerové znovu podívali a určili jako nástupnickou organizaci Diakonii ČCE, která vznikla v červnu 1989. Tím přešla zodpovědnost za smysluplné využití sbírky na nás,“ říká Marešová. „Zvažovali jsme různé varianty, ale nakonec jsme se rozhodli pro prodej, aby se díla dostala k milovníkům umění a začala se zase objevovat na veřejnosti nebo někomu udělala radost v soukromé sbírce. Prodej obrazů pak zdržel ještě zákaz aukcí a společenských akcí v době pandemie.“

Diakonii ČCE se obrazy v loňském roce podařilo vydražit. Částku 410 tisíc korun, kterou za ně získala, teď použije na rekonstrukci speciální školy pro děti s postižením a autismem na Praze 4. Dá se říct, že tím i zachová původní účel, se kterým Helena Emingerová svůj majetek odkázala, a to pomáhat potřebným.