Narodila se na severu Japonska na ostrově Hokkaidó, dnes umělkyně Moemi Yamamoto působí v Praze. Čerstvá absolventka Akademie výtvarných umění má za sebou úspěšnou výstavu Yume v galerii Bold, během které se podařilo až na tři výjimky prodat všechny její obrazy. Zdá se tak, že by si zvláštní snová atmosféra jejích děl, v nichž spojuje vlivy tradičního japonského umění s českou gotickou tvorbou, mohla na domácí umělecké scéně začít rychle budovat pevnou pozici.

S Moemi Yamamoto se setkáváme v galerii Bold v momentě, kdy zde právě instalují novou výstavu Jana Uranta. V kanceláři zdejšího týmu visí na stěně jeden z jejích obrazů, vlak uhánějící temným lesem, další tři se opírají o knihovnu a nábytek. Yamamoto hned na úvod zmiňuje, že ji během klauzur na AVU oslovili současně a nezávisle na sobě kurátor Radek Wohlmuth i majitel zmíněné galerie Oldřich Hejtmánek.

„Něco takového jsem vůbec nečekala. Netušila jsem, že budu moci pokračovat v kariéře jako malířka. Během studií na AVU pro mě totiž bylo těžké dostat nabídku vystavovat svá díla,“ říká umělkyně obdivuhodně dobrou češtinou. Celé dětství, dospívání a dosavadní dospělá léta totiž strávila v Japonsku. A když začala před pěti lety studovat v Česku, byly její znalosti jazyka na začátečnické úrovni.

V Japonsku absolvovala Akademii výtvarných umění na univerzitě Tóhoku, která se nachází v Jamagatě na severu země. Po studiích začala pracovat jako malířka ve společnosti, která se zaměřuje na půjčování obrazů pro firmy i soukromé osoby. Po sedmi letech se ale rozhodla, že dá výpověď. A namísto toho, aby si hledala jinou práci v Japonsku, se rozhodla odstěhovat do zahraničí.

„Nejprve jsem cestovala po Evropě. Na seznamu jsem měla i Česko, a když jsem navštívila Prahu, řekla jsem si, že to je město, ve kterém chci zůstat. Později jsem si našla českého přítele. A právě ten mi řekl, že bych měla zkusit přijímací zkoušky na AVU. A na školu jsem se nakonec dostala,“ usmívá se Yamamoto.

Z jejího vyprávění by mohl jeden nabýt dojmu, že byl celý proces vystěhování z rodné země, zakotvení v Praze a následné přijetí na přední uměleckou školu vlastně jednoduchý. Yamamoto ale vzpomíná, jak těžké pro ni začátky byly. Především kvůli jazykové bariéře. Přesto na studijní dráhu v Česku naskočit chtěla, jelikož cítila, že je to pro její budoucí umělecké směřování důležité.

Rozšiřování uměleckých obzorů

„Na univerzitě v Japonsku nás profesoři učili jen umělecké styly, a to velmi zevrubně. Nevysvětlovali kontext, ze kterého vzešly, navíc kladli důraz hlavně na asijské umění a to evropské učili velmi povrchně. Neznala jsem tak důležité události, které měly vliv na moderní a postmoderní umění. Chybělo mi pochopení toho, proč nynější umělecký svět vypadá tak, jak vypadá,“ vysvětluje Yamamoto.

Důležitý pro ni byl také kontakt s českou uměleckou obcí. Potřebovala se spojit s galeriemi, kurátory a jinými současnými výtvarníky. Na začátku studií se však potřebovala zorientovat především v jazyce a historickém kontextu současných uměleckých směrů. „Na začátku jsem měla problém i rozumět. Nahrávala jsem si každou přednášku, doma si ji přepisovala a pořád dokola pak poslouchala. Nejtěžší ale byly státnice. První pokus se mi nepodařil a říkala jsem si, že se školou skončím,“ vzpomíná Yamamoto.

Nakonec se ale odhodlala ke druhé zkoušce, kterou se jí již podařilo absolvovat. A sama říká, že díky hlubšímu vhledu do dějin umění si udělala jasno v tom, proč vlastně tvoří tak, jak tvoří. Její přístup k malování se totiž v průběhu let měnil a styl se jí podařilo vycizelovat pod vedením malířského ateliéru Josefa Bolfa a Jakuba Hoška.

„Malovat jsem začala v patnácti. Pamatuji si na jeden klíčový moment v mém dospívání, kdy jsem se začala potýkat s jakousi duševní krizí. Svět mi připadal šedivý a fádní a cítila jsem, že s ním ztrácím spojení. Tehdy mě zachránily obrazy Giorgioho de Chirica. Zdálo se mi, že jsou naplněné zvláštní, intimní atmosférou. A došlo mi, že malování je médium, které tohle umožňuje,“ vypráví umělkyně.

Prvotní inspiraci pro svou tvorbu čerpala Yamamoto z literatury, filmů, ale také z japonských komiksů. „Vlastně jsem se chtěla nejprve stát autorkou manga komiksů. Ale v Japonsku tehdy byly velké předsudky vůči subkultuře otaku (člověk zapálený do specifického tématu nebo koníčku, v tomto případě zejména do anime nebo mangy, pozn. red.), takže to mě odradilo. Nechtěla jsem, aby na mě kvůli tomu moje kamarádky zanevřely.“

Postupně začala být více ovlivněna surrealismem a styl, ke kterému se dostala v době, kdy nastoupila na AVU, popisuje právě jako tmavý a surrealistický. Chtěla se ale posunout dál, v čemž jí pomohli právě Josef Bolf a Jakub Hošek. Poradili jí, aby malovala především to, co ji baví a co s jejím nitrem nejvíce rezonuje. Také jí pomohli uvědomit si podivnost perspektivy obrazu police, kterou malovala nevědomě. Díky tomu tak začala ve svých obrazech využívat manipulaci s perspektivou.

„Všimla jsem si, že právě Giorgio de Chirico narušoval perspektivu různými způsoby. A pak mi došlo, že i naše tradiční japonské umění ukiyo-e rovněž manipuluje s tím, jak zobrazuje prostor. Stejně tak i česká gotická malba, ve které ještě zcela nevládla renesanční lineární perspektiva, mísila více úběžníků a vytvářela skutečně podivnou atmosféru. Sama jsem tak s tímto přístupem začala experimentovat a vyústěním byla moje diplomová práce,“ popisuje Yamamoto.

Podmanivý snový svět

Snová podivnost je z obrazů japonské umělkyně patrná na první pohled, možná i proto tolik přitahuje oko. Postavy, které kráčí odnikud nikam. Zvláštní stíny působící hrůzostrašným dojmem. Neuchopitelně pokřivený prostor a místnosti, ze kterých se průhledy otevírá výhled do soumračné krajiny. Masky a nahodilé předměty, které postrádají smysl. Yamamoto říká, že pro svou tvorbu čerpá inspiraci právě ze snů, které si zapisuje do diáře.

„Třeba obraz Známky stínu jsem namalovala podle scény, která se mi zdála. Odehrávala se v čase soumraku. Nejprve jsem procházela nějakou chodbou a pak jsem vešla do místnosti, kde stály jakési stínové sochy. Ta scéna mi zůstala v hlavě i po probuzení. A konkrétně v tomhle případě jsem pro vytvoření snové atmosféry začala pracovat také s koláží. Když namaluji postavu na jiném plátně a pak ji umístím do obrazu, nemůžu ji přizpůsobit jeho rozměru. Vytváří to takové zvláštní nepohodlí,“ popisuje Yamamoto.

Na jiném obraze drží kráčející žena s maskou větvičku. Ta pro Yamamoto symbolizuje právě sen. Ve snu totiž často v ruce třímáme něco, čemu přisuzujeme nesmírnou důležitost. Přitom jde ale o nesmyslný předmět, který nás často vede k nesmyslnému cíli. Postavy na jejích obrazech působí navíc tak nějak odevzdaně, jako kdyby si své nesmyslné počínání uvědomovaly a věděly, že se z něj nedokáží vymanit.

Moemi Yamamoto se naštěstí ze skutečného světa, který jí způsobil duševní krizi, vymanila. Když nad tímto nepříjemným obdobím svého života zpětně přemýšlí, říká, že nejspíš bylo dáno tím, že se stejně jako spousta dalších Japonců její generace musela vypořádat se ztrátou identity, ke které přispěl poválečný vývoj, odtržení od tradic a příklon k západnímu způsobu života.

„V 90. letech jsme vyrůstali v novoměstské krajině, kde stavby vznikaly proto, že dostaly přednost politické a ekonomické záměry. Ty však úplně ignorovaly kulturu a citlivost lidí. Uznávám, že se generace mých prarodičů a rodičů dědečka snažily rekonstruovat Japonsko po válce ze všech sil. Ale jsem si jistá, že během té snahy došlo k určité ztrátě identity nás všech.“

V Česku se však spíše než novou identitu snaží najít nový smysl. S odstupem, který jako cizinka má, totiž vnímá, že Češi svému kulturnímu dědictví přikládají velký význam, což je postoj, který sama velmi respektuje. Navíc také se smíchem dodává, že jí mnohem více vyhovuje český způsob komunikace. Do Japonska se tak nějakou dobu určitě vracet nechce.

„Když v Japonsku někdo chce, aby pro něj někdo jiný něco udělal, neřekne to přímo. Jen něco naznačí a důležité sdělení zůstává mezi řádky. Lidé kvůli tomu často padají do deprese. Češi jsou v tomhle ohledu mnohem čitelnější, cítím se tady mnohem více v pohodě,“ uzavírá umělkyně. Pro současnou českou uměleckou scénu je to, že bude Yamamoto ještě nějakou dobu tvořit právě zde, určitě dobrá zpráva.