Podmanivé hlubiny vesmíru. Evropská kosmická agentura zveřejnila první snímky z mise Euclid

Mlhovinu Koňská hlava a vzdálené galaxie i hvězdokupy máme nyní jako na dlani. Vděčíme za to teleskopu Euclid, který skládá podrobnou 3D mapu vesmíru.

euclid-nahled

Foto: ESA/Euclid/Euclid Consortium/NASA, image processing by J.-C. Cuillandre (CEA Paris-Saclay), G. Anselmi, CC BY-SA 3.0 IGO

Evropská kosmická agentura (ESA) zveřejnila první barevné snímky vesmíru z mise Euclid

0Zobrazit komentáře

Evropská kosmická agentura (ESA) ukázala v úterý první barevné snímky ze sondy Euclid, kterou označuje za detektiva pátrajícího v temném vesmíru. Má před sebou jasnou misi: prozkoumat, jaký podíl má temná hmota a temná energie na tom, že dnešní vesmír vypadá tak, jak vypadá. Zároveň jde o teleskop, který je schopný vytvářet velmi ostré astronomické snímky velkých částí oblohy. Euclid tak dokáže poskládat dosud nejrozsáhlejší 3D mapu kosmu a odhalit nám, jaká tajemství ukrývá.

Poslání Euclidu je pevně dané. V příštích šesti letech bude pozorovat tvary, vzdálenosti a pohyby miliard galaxií do vzdálenosti až deseti miliard světelných let. Na základě snímání pak vytvoří největší vesmírnou 3D mapu v historii objevování kosmu.

Pokročilé schopnosti teleskopu potvrzují snímky, které ESA dnes zveřejnila. Euclid totiž dokáže pozorovat celou škálu objektů – od jasných hvězd až po nepatrné galaxie. A tyto nebeské objekty zachycuje v jednom celku v maximální ostrosti, a to i při přiblížení velmi vzdálených galaxií. Na výsledek se můžete podívat sami.

euclid-1

Foto: ESA/Euclid/Euclid Consortium/NASA, image processing by J.-C. Cuillandre (CEA Paris-Saclay), G. Anselmi, CC BY-SA 3.0 IGO

Galaktická kupa v souhvězdí Persea

ESA zveřejnila pětici snímků. Na prvním je zachycená galaktická kupa v souhvězdí Persea a ESA ho označuje jako „převratný pro astronomii“. Zobrazuje přibližně tisíc galaxií patřících do kupy v Perseovi a více než 100 tisíc dalších galaxií na vzdáleném pozadí. Mnohé z nich přitom nebyly dosud pozorovány.

Na dalším snímku je spirální galaxie IC 342, které se přezdívá „Skrytá galaxie“. Díky infračervenému zobrazení Euclid odhalil klíčové informace o hvězdách v této galaxii, která se podobá naší Mléčné dráze. Výrazně fialovo-červený snímek je divácky nejpřitažlivější, jelikož je na něm mlhovina připomínající koňskou hlavu. Nachází se v souhvězdí Orion.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Díky dvěma posledním snímkům se mohou diváci ponořit do hlubin nepravidelné galaxie s označením NGC 6822 a do kulové hvězdokupy NGC 6397. V případě prvního zmíněného jevu jde o první nepravidelnou trpasličí galaxii pozorovanou Euclidem. Nachází se pouhých 1,6 milionu světelných let od Země. Třpytivý snímek pak zaznamenává druhou nejbližší kulovou hvězdokupu, která se nachází ve vzdálenosti přibližně 7 800 světelných let od Země.

„Astronomické snímky, které by obsahovaly takové množství detailů, jsme dosud ještě nikdy neměli k dispozici. Jsou mnohem krásnější a ostřejší, než jsme doufali, a odhalují velké množství dříve netušených detailů i v důvěrně známých oblastech blízkého vesmíru. Nyní dokážeme pozorovat miliardy galaxií a studovat jejich vývoj v průběhu kosmického času,“ říká René Laureijs, vědecký pracovník projektu Euclid v agentuře ESA.

euclid-2

Foto: ESA/Euclid/Euclid Consortium/NASA, image processing by J.-C. Cuillandre (CEA Paris-Saclay), G. Anselmi, CC BY-SA 3.0 IGO

Spirální galaxie IC 342

Euclid do kosmu vynesla 1. července raketa Falcon 9 společnosti SpaceX miliardáře Elona Muska. Součástí mise jsou i přístroje určené k měření intenzity a spektra infračerveného světla z daných galaxií způsobem, který dokáže určit jejich vzdálenosti. Euclid tak bude možné využívat ke studiu rozložení hmoty ve vesmíru a jeho vývoje v dosud největším měřítku. Umožní odhalit temné a skryté části vesmíru.

Snímky ale vědce zavedou až za hranice temné hmoty a energie a rovněž názorně předvedou, jakým způsobem se projekt Euclid postupně stane pokladnicí nových informací o fyzice jednotlivých hvězd a galaxií. V průběhu následujících šesti let má totiž Euclid prozkoumat jednu třetinu oblohy.

„Temná hmota přitahuje galaxie k sobě a urychluje jejich rotaci do míry, kterou nedokážeme vysvětlit přítomností pouze viditelné hmoty. Temná energie působí jako hnací motor zrychleného rozpínání vesmíru. Euclid je prvním teleskopem v historii, který kosmologům umožní současné studium těchto záhadných, vzájemně soupeřících temných entit,“ vysvětluje ředitelka pro vědu agentury ESA, profesorka Carole Mundellová.

Polární záře nad Českem. Znovu se může objevit v příštích dvou letech, i nadále ale zůstane vzácností

Nad Českem, Slovenskem, Rakouskem i Maďarskem se v noci na pondělí objevil nevídaný jev. Polární záře ve střední Evropě souvisí se sluneční erupcí.

Eliška NováEliška Nová

polarni-zare

Foto: Matěj Grék/ČHMÚ

Polární záře nad Českem focená u Ostravy

0Zobrazit komentáře

Z neděle na pondělí si v Česku mohli lidé připadat jako na severním pólu. Na nebi se totiž objevila naprosto nepřehlédnutelná polární záře, která nebe zbarvila do fialové či magentové barvy, někde dokonce do ruda. V Česku jde o jev výjimečný, poslední srovnatelně viditelná polární záře tu byla vidět v roce 2015.

Záře jsou typické pro polární oblasti. Slunce je ale v těchto měsících výrazně aktivní, a tak se na nebeskou podívanou mohou podívat i další. „Větší četnost slunečních erupcí probíhá přibližně v jedenáctiletém cyklu. V letech kolem tohoto maxima je Slunce nejaktivnější,“ vysvětluje pro CzechCrunch meteorolog z Českého hydrometeorologického ústavu a astronom Martin Adamovský.

Právě sluneční erupce jsou pro vznik polární záře stěžejní. Na nebi se totiž objeví ve chvíli, když se vysoce energetické částice ze Slunce sráží s atomy plynů, jako je kyslík, dusík nebo vodík, v zemské atmosféře. „Následkem toho dochází k vyzáření světla specifické vlnové délky, tedy barvy, nejčastěji zelené nebo červené. Jednoduše řečeno – dostatek nabitých částic proudí ze Slunce v podobě takzvaného slunečního větru a ovlivňuje zemské geomagnetické pole,“ dodává pracovník ČHMÚ. To, že se záře objeví ve středoevropských oblastech, je výsledkem výrazného narušení zemského magnetického pole, a to právě vlivem rázové vlny silné sluneční erupce, k čemuž dochází zřídka.

V současné době se Slunce k tomuto maximu blíží, to znamená, že je statisticky větší šance, že bude z Česka možné polární záři spatřit. Nejde přitom o pár příštích dnů, příležitost ke zhlédnutí světelného zázraku bude na českém nebi v příštích měsících až zhruba dvou letech. Kdy by se mohla objevit, ale bohužel dopředu určit nelze.

Vidět byl úkaz z celé Země, někde ale pozorování bránila vysoká oblačnost. Velmi dobře byla vidět polární záře v Rakousku, Maďarsku i na Slovensku, kde měli oblačnosti méně. I tak ale platí, že jak se polární záře vyjevila v noci z neděle na pondělí, je u nás opravdu velmi vzácné.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Letos přitom už jednou nad Českem byla, ale hůře viditelná. Poslední srovnatelný obraz se na tuzemském nebi rozehrál v roce 2015, výjimečně jasné polární záře tu ale byly i v letech po roce 2000, hlavně pak v roce 2003, kdy intenzivní zelenou barvu nešlo přehlédnout ani z center měst, které jinak trápí světelný smog.

Kdo ji spatří, neměl by se začít shánět po dalších členech rodiny, ale rychle se jít pořádně podívat. Velmi rychle totiž může zmizet. „Souvisí to s charakterem a vlastnostmi slunečního větru, tedy proudu nabitých částic ze Slunce. Jeho vlastnosti se průběžně mění, jednou z nich je i takzvaná polarita. Abychom mohli pozorovat polární záři ze severní polokoule, je nutné, aby polarita slunečního větru byla záporná, a to co nejvíce. Někdy ale dochází k rychlým, skokovým změnám v polaritě, a proto se může záře vytratit, nebo naopak rychle zesílit,“ líčí Adamovský.

Výskyt jevu vesmírného počasí souvisí s magnetickými póly. Nabité částice ze Slunce se totiž dostávají do vysoké atmosféry právě kolem nich. Ty jsou mimo jiné i v polárních oblastech. „Kolem magnetických pólů se tvoří takzvaný aurorální ovál, ve kterém je možné polární záře pozorovat velmi často. V Evropě se nachází přibližně kolem sedmdesáté rovnoběžky, což odpovídá přibližně nejsevernějším oblastem Skandinávie, proto jsou tam polární záře na našem kontinentě nejčastější,“ uvádí meteorolog a astronom.