S poruchou příjmu potravy se potýká více než 70 milionů lidí na světě. Nejčastěji tímto problémem trpí ženy a dívky – u nás se číslo pohybuje kolem 90 procent ze všech diagnostikovaných případů. Avšak představa, že porucha příjmu potravy je dobře rozpoznatelná, jelikož člověk, který jí trpí, je extrémně hubený a vůbec nejí, je mylná. Ve skutečnosti má totiž pouhých šest procent populace diagnostikovanou podváhu a s život ohrožujícím stavem se může potýkat i člověk, který má na první pohled zdravou váhu. „S narušeným vztahem k jídlu se dokonce v životě potká až 75 procent žen,“ říká výživová specialistka Markéta Gajdošová.

Poruchy příjmu potravy si lze podle Markéty Gajdošové, která studovala nutriční terapii na univerzitě v Massachusetts a aktuálně pokračuje na lékařské fakultě na univerzitě v Miami, představit na jednom konci pomyslného spektra stravovacích vzorců. Kromě diagnostikovatelných závažných mentálních poruch, jako je anorexie a bulimie, před nimi stojí narušené stravovací vzorce. Ty se na první pohled vůbec nemusí tvářit nebezpečně, opak je ale pravdou.

„Žijeme v dietní kultuře, která je postavená na kultu štíhlosti. Spoustu takových vzorců jsme si tak zcela normalizovali, přitom si ale neuvědomujeme, že normální nejsou. Může jít například o obsesivní monitoring kalorií, rigidní hlídání toho, co jíme, nebo třeba nutkavá potřeba toho porovnávat své stravovací návyky s ostatními lidmi. Jak se tyto vzorce sčítají, roste jejich závažnost,“ vysvětluje Gajdošová.

Stravovací návyky úzce souvisejí s naším vztahem k jídlu. Je samozřejmě důležité, kolik toho denně sníme a v jaké kvalitě, pro mentální zdraví je ale mnohem zásadnější to, jak se na jídlo na talíři díváme. Nemělo by nám způsobovat nepohodu a už vůbec ne stres. A i když si to možná mnohdy neuvědomujeme, naše stravovací návyky mohou ovlivňovat naše chování, sociální vazby a desítky dalších faktorů, které mají vliv na náš každodenní život.

Foto: Markéta Gajdošová

Podle Markéty Gajdošové je problematické, že žijeme v dietní kultuře

„Pro mě paradoxně není ani tak zásadní to, jak kvalitně poskládaný jídelníček mám, ale že mi výživa dává sílu do mnohem důležitějších oblastí života. Ať už je to sportovní výkon, pracovní nasazení nebo jen spokojenost a míra energie. Jakmile tyto priority výživa nenaplňuje, ubírá nám životní potenciál. A to je velká škoda,“ dodává Gajdošová.

Velmi rozšířenou poruchou příjmu potravy, o které se tolik nemluví, je například záchvatovité přejídání. Podle některých statistik jím trpí až tři procenta populace, číslo bude pravděpodobně ale vyšší, jelikož jde o problém, který si lidé nechávají pro sebe – je totiž spojený s velkým studem kvůli ztrátě sebekontroly. Gajdošová navíc podotýká, že v posledních letech čísla narůstají. Velmi problematická a potenciálně nejnebezpečnější je pak diabulimie, během které zejména mladé ženy trpící cukrovkou záměrně vynechávají dávky inzulínu.

Zrádná posedlost zdravou stravou a cvičením

„Někteří lidé se potýkají také s ortorexií, což je v podstatě posedlost zdravým jídelníčkem a životním stylem – člověk jí například výhradně jen to, co je organické, a obsesivně si hlídá kvalitu jídelníčku. Jednotlivé poruchy se mnohdy také různě kombinují mezi sebou, některé nejsou nijak specifikované. Rozhodně však neplatí, že by lidé trpící poruchou příjmu potravy měli jednotný vzhled. To je právě největší problém těchto poruch, že mnohdy nejsou vidět,“ říká výživová terapeutka.

Člověk tak může mít „zdravou váhu“, což znamená, že má optimální BMI (Body Mass Index), pokud se ale například nekontrolovatelně přejídá nebo podjídá, v jeho organismu se dějí stejně nebezpečné věci, k nimž dochází v případě podváhy či nadváhy. Zvyšuje se u něj riziko vzniku infekčních onemocnění, po nemoci se déle zotavuje, trpí problémy se soustředěním a pamětí, u žen pak může dojít ke ztrátě menstruace v souvislosti se špatně fungujícím endokrinním systémem.

„V naší společnosti navíc existují nezdravé vzorce a návyky, které jsou glorifikované. Tento problém se pojí s kulturou fitness – lidé, zejména tedy muži, chtějí mít například co největší svaly. Pojí se s tím tvrdá disciplína, těžká práce, pro kterou mají lidé velký obdiv,“ popisuje Gajdošová.

A pokračuje: „Jenže v jistém měřítku to potenciálně přestává být zdravé a normální. Jde například o poruchu zvanou bigorexie. Důraz na extrémní výkon a přísnou sportovní výživu se objevuje také ve vrcholovém sportu. K disciplíně ve sportu zachovávám jako výživář velký respekt, ale vím, že ho jde provozovat i šetrně vůči tělu.“ 

Právě potřeba kontroly je něco, co poruchy příjmu potravy spojuje. Lidé mohou mít tendence k perfekcionismu, mohou pociťovat snahu zavděčit se sami sobě a také svému okolí, nebo chtějí, mnohdy na nevědomé úrovni, získat pozornost. Z jídla se pak stává prostředek, kterým tyto aspekty v životě ovládají. Současná dietní kultura pak přispívá k tomu, že člověk sám sebe hodnotí na základě toho, jak vypadá. A porucha příjmu potravy je projekce kultu štíhlosti, který naše společnost buduje.

Odbornou pomoc vyhledá jen 25 procent lidí

K rozvoji mentální poruchy spojené se stravováním přitom vždy přispívá vícero faktorů, i když lidé, kteří se s ní vypořádávají, mají mnohdy pocit, že se v životě setkali s jedním zásadním spouštěčem. Například jim v pubertě někdo řekl, že přibrali. Nebo že v porovnání se sourozencem nějak moc jedí. Jenže faktorů je mnohem více. Podle Gajdošové v posledních letech negativně přispěla i pandemie covidu, se kterou přišla náročná izolace, rozvrat sociálního života, omezení fyzické aktivity a větší konzumace obsahu na sociálních sítích, kde na nás kultura vypracovaných těl promlouvá nejvýrazněji.

Foto: Victor Freitas / Unsplash

Posedlost velkými svaly může být diagnostikována jako bigorexie

„Poruchy příjmu potravy jsou zároveň geneticky podmíněné onemocnění. Může v nás být, nemusí se nikdy projevit, ale můžeme k němu mít předpoklady. Prostředí pak může posloužit jako spouštěč – v tomto případě je zásadní například i to, jaký vztah k jídlu má naše máma, jelikož jde často o hlavní vzor, který nám spoustu mechanismů předává už v brzkém věku,“ říká Gajdošová.

Každé takové poruchy se přitom dá zbavit, ale je důležité včas ji identifikovat a pojmenovat jednotlivé problémy. Což může být těžké, když ve zdánlivém nastavení normality člověk žije mnoho let – v takovém případě tak může pomoci zejména psychoterapeut v součinnosti s nutričním expertem s klinickým přesahem a odborným vzdělání ve výživě a nutriční terapii. Odbornou pomoc přitom podle statistik vyhledá jen asi 25 procent lidí, kteří poruchou příjmu potravy trpí.

Když si ale člověk začne uvědomovat, že mu jídlo v nějakém ohledu přerůstá přes hlavu, a není spokojený se způsobem, s jakým s ním nakládá, může to být na začátek dobrý odrazový můstek. Do momentu, kdy však ve stravovacích návycích zůstávají nezdravé vzorce spojené s nutkavou kontrolou, o úplném vyléčení se mluvit nedá.

„Pokud mi jídlo nezabírá větší mentální kapacitu a slouží mi ryze jako pozitivní nástroj do života, dalo by se říci, že jsem po této stránce v pořádku. Zdravý vzorec je pro každého ale úplně jiný. Jak ale poznat, že mám zdravý vztah k jídlu? Mimo jiné i tak, že si už vůbec nepokládám tuhle otázku. Ve chvíli, kdy fyzicky, psychicky, mentálně, hormonálně i metabolicky vše funguje, žijeme s jídlem v symbióze. Máme jistotu, že jsme na správné cestě,“ uzavírá Gajdošová.