Škola by už dnes neměla být jen o biflování, kdy se děti zavřou s učebnicí, naučí se nazpaměť několik stránek informací, aby prošly testem, načež mnoho z toho hned zapomenou. Vzdělávání by mělo u dětí rozvíjet i dovednosti a postoje a připravit je na život plný neustálých změn. Tak vidí budoucnost školství Dana Brandenburg, která se o ni zasazuje z pozice předsedkyně správní rady Nadace České spořitelny.

Děti by se měly ve školách učit kriticky myslet, efektivně spolupracovat, budovat si zdravé sebevědomí nebo prokázat odolnost v nesnázích či stresových situacích. V Nadaci České spořitelny kromě jiného právě rozvoj klíčových kompetencí podporují a tvoří pro něj řadu projektů a iniciativ. „Zaměřujeme se na rozvoj kompetencí dětí a mladých lidí, které potřebují pro život ve 21. století,“ vysvětluje v rozhovoru Dana Brandenburg.

Společným cílem všech zapojených projektů je, aby se český vzdělávací systém zásadním způsobem posunul a zmodernizoval, protože v mnoha aspektech neodpovídá současným či budoucím potřebám dětí a studentů. „Chybí nám vize i určitá jednoduchost v jednotlivých debatách. Pluralita názorů je důležitá, ale když už dojdeme ke kompromisu, tak ten kompromis bohužel často sklouzne k průměrnosti a nepřinese kýženou odvážnější změnu, která by nás skokem posunula dál,“ říká šéfka Nadace České spořitelny.

V Česku se o tom, že je vzdělávání potřeba změnit a posunout, debatuje dlouho a víceméně panuje shoda, že je to třeba. Jaká je ale realita?
Je to opravdu hodně různorodé, což odpovídá tomu, jak decentralizované je naše školství. Autonomie škol je velká a někdy to může působit problémy. Navíc úplně nesouhlasím s tím, že by u nás panovala jasná shoda, jakým způsobem by se měly věci měnit. Sice je to napsané v řadě strategických dokumentů, ale nejsem si jistá, že opravdu všichni učitelé a všichni rodiče věří, že to tak má být. I proto se prostřednictvím našich projektů pořád snažíme vysvětlovat, proč to potřeba je.

Přitom už v rámci současného nastavení si školy mohou své vzdělávací programy významně uzpůsobit tak, aby potřebné kompetence žáků naplňovaly. Hodně záleží na dané škole, daném řediteli a učitelích, jak daleko jsou schopní a ochotní jít. Bohužel nám chybí funkční komplexní podpora, aby se do všech škol dostaly všechny potřebné informace a metodická podpora. Naším cílem je, abychom nerovnosti pokud možno stírali, aby všechny děti měly rovné šance a možnost získat přístup ke kvalitnímu vzdělávání, které jim umožní maximálně rozvinout jejich potenciál. To v dnešní době chybí.

Lze určit nějakého hlavního viníka této situace? Je to stát, respektive ministerstvo školství jako centrální orgán, nebo třeba přístup jednotlivých škol?
Potřebné změny nelze nechat jen na aktivitě a posouzení jednotlivých škol, protože vidíme, že pak dochází k obrovským rozdílům, třeba jen v rámci jedné obce. V ní může fungovat škola, která je progresivní, přitahuje děti ze širokého okolí a funguje v ní takzvaná zápisová turistika, zatímco druhá škola na druhé straně obce nemá tak dobré jméno, rodiče tam své děti dávat nechtějí a koncentrují se tam spíše děti z nižších sociálních vrstev, třeba i proto, že se jejich rodiče o vzdělávání tolik nezajímají. A to rozhodně není ideální stav.

Snažíme se proto přimět všechny, kteří rozhodují nebo mají expertizy v daných oblastech, aby spolupracovali a vymysleli systém, který bude pro Česko nejlepší. Kontext každé země je jiný. Často se díváme na severské země, na Finsko nebo na Estonsko, ale jejich realita je jiná. Ne všechno se dá jedna ku jedné vzít a přenést do českého prostředí, ale fakt je, že k nějaké změně musí dojít. A zmiňovaná roztříštěnost systému zamezuje tomu, abychom se jednak vůbec domluvili na jednotné vizi pro vzdělávání a následně ji úspěšně implementovali do všech škol.

Přijde mi, že právě vize je to, co českému školství zcela chybí.
Jednotná vize skutečně chybí, stejně jako určitá jednoduchost v jednotlivých debatách. Pluralita názorů je důležitá, ale když už dojdeme ke kompromisu, tak ten kompromis bohužel často sklouzne k průměrnosti a nepřinese kýženou odvážnější změnu, která by nás skokem posunula dál. To bychom nesmírně potřebovali.

Nechybí také odvážný ministr školství?
Samotný ministr školství na změny nestačí. Bavíme se o systémové změně ve vzdělávání, přičemž v rámci celého systému existuje celá řada organizací, které se na něm podílí. Musí nastat změna mindsetu na všech úrovních, jinak se nikam neposuneme. Musíme si dobře vydefinovat, kdo systém tvoří a jak se jeho jednotlivé části musí samy proměnit.

Foto: Nadace České spořitelny

Dana Brandenburg, předsedkyně správní rady Nadace České spořitelny

Do českého školství a sociální oblasti jste vložili už přes 860 milionů korun. To je poměrně dost peněz. Má to ale kýžený efekt?
Sice velmi pomalu, ale změny se dějí. Vzdělávání je poměrně konzervativní oblast a nic se neprojeví ze dne na den. Vnímáme pozitivní dopady našich investic, které jsme do vzdělávání udělali. Daří se profesionalizovat a vyzdvihnout celý neziskový sektor a organizace, které se vzdělávání opravdu kvalitně věnují. Jejich expertiza se dnes skutečně využívá, a to jak ve státním sektoru, tak i samotnými školami. To je pozitivní, protože to souvisí s jedním velkým problémem, který možná tolik nevnímáme.

My po školách chceme, aby se změnily, a chceme to i po ředitelích a učitelích, jenže nemáme vytvořený okruh lidí, kteří by je v tom podpořili. Když se ve firmách řeší změna strategie, je k dispozici řada koučů, kteří firmu a její zaměstnance změnou provádí. Školy nic takového nemají. Učitelé už toho teď mají hodně a do toho se ještě neustále musí adaptovat na nové změny. Přitom jakékoliv systémové změny, které se přijmou, je klíčové dobře implementovat, jinak nebudou dobře fungovat. Svými kapacitami to může podpořit i neziskový sektor.

Jaké jsou nejpalčivější problémy českého vzdělávacího systému? Zmínili jsme už decentralizaci, práci s učiteli…
Příprava učitelů je skutečně zásadní a je potřeba, aby se také výrazně změnila. Jde o komplexní problém, protože začíná už tím, kdo a z jakých důvodů se na pedagogické fakulty hlásí. Výběr studentů by měl být mnohem přísnější, měla by se testovat motivace lidí k tomu, proč se chtějí stát učiteli. Minulý rok přinesla řadu změn novela zákona o pedagogických pracovnících, zavádí se nové pozice, aby se studenti již v rámci svého studia dostali hodně do praxe. Velké téma je samozřejmě i další vzdělávání stávajících učitelů. Svět se neustále mění, učitelé se tomu musí přizpůsobit a je proto potřeba kontinuální vzdělávání i jich samotných.

A pak je velmi důležitá pozice ředitele, který u nás bohužel stále není vnímaný jako pedagogický lídr, ale spíše jako administrátor školy, který se zabývá právními, administrativními nebo provozními aspekty řízení školy. Přitom by to měl být člověk, který pedagogicky vede svůj učitelský sbor a řeší, kam školu strategicky směřovat. Právě této oblasti se věnují naše projekty Učitel naživo a Ředitel naživo. I tady je potřeba přenastavit celý systém, od výběru ředitelů přes jejich kompetence až po jejich vzdělávání.

Co debata o víceletých gymnáziích?
Je to v zásadě debata o jednoduchosti a prostupnosti vzdělávacího systému a o rovných příležitostech pro všechny děti. Náš systém je v tomto ohledu složitý. Když se podíváte na Estonsko nebo Finsko, jejich schémata vzdělávacího systému jsou velmi jednoduchá. Mají jasně nastavené cesty: děti chodí do základní školy, pak jdou na střední školu, kde si vyberou všeobecné nebo více technické zaměření, a pak mají možnost jít dál na vysokou školu. Nedochází k momentům, že by jejich vzdělávací cesta někde najednou končila, nebo byla naopak dopředu dána tím, jak se rozhodnou v patnácti letech.

U nás se bohužel děje, že nutíme děti do zásadních rozhodnutí příliš brzy a dál už systém není prostupný. Přispívá to k nerovnostem. Potenciál dětí zastavujeme někdy zbytečně brzy. Proto v našich aktivitách podporujeme růstové nastavení mysli, abychom v dětech od začátku budovali to, že mají možnost se v životě dostat tak daleko, jak budou samy chtít. V tom by je škola měla podpořit. Stejně jako je zásadní, aby se děti rády učily, protože to je něco, co budou potřebovat celý život bez ohledu na to, jak daleko ve vzdělávacím systému dojdou.

Počítám, že to se příliš neděje?
Z různých průzkumů víme, že české děti nevnímají školu pozitivně, nebaví je. Proto se snažíme, aby se role školy změnila – aby to nebylo jen o biflování znalostí jako dosud, kdy učitel je zhmotněním nějakých informací a znalostí, které předá žákům a následně je z nich zkouší. Měl by se posunout do role průvodce světem vzdělávání, protože dostupnost informací už je dnes úplně jiná. Žáci by měli školu využít také pro budování vztahů, empatie a sounáležitosti. Je důležité, aby se ve škole potkaly děti z různých vrstev a pochopily, v jaké společnosti vyrůstají.

Je světlo na konci tunelu, že k těmto změnám skutečně dojde?
Určitě ano, řada škol ukazuje, že je to skutečně možné. Vzdělávání se dá změnit, ale ještě nepadlo to, co je rovněž zcela zásadní – aby to chtěli také rodiče. Aby rodiče rozuměli tomu, proč se vzdělávání proměňuje. Aby rozuměli například tomu, proč jejich děti ve škole dostávají nebo nedostávají úkoly, nebo proč je na vysvědčení místo známky slovní hodnocení.

Jak to změnit?
Mezi rodičem a školou musí panovat důvěra. Stejně jako když jdeme k lékaři, tak nezpochybňujeme způsob, kterým nás bude léčit. Každý rodič chce, aby jeho dítě bylo úspěšné v budoucnosti. Dosud to bylo hodně vztažené na to, aby se dostalo na dobrou střední školu a následně na vysokou, ale i to se pomalu mění. K úspěšnému životu povede řada cest, které nám 21. století nabízí.

Jaké klíčové aktivity plánujete pro rok 2024?
Linka zůstává stejná. Máme dva hlavní strategické cíle. Jeden se týká rozvoje kompetencí, abychom do škol přinášeli inovativní programy, které umožní rozvoj kompetencí přímo ve školách. Druhá část se týká finančního vzdělávání. Jednak rozvíjíme zmíněný vlastní program, ale obecně chceme ve spolupráci s ostatními partnery dosáhnout změny v tom, jak se k finančnímu vzdělávání přistupuje. Školy by ho neměly vnímat jen přes finanční gramotnost, která byla dosud hodně určovaná přes znalosti, ale aby finanční témata zařadily do výuky průřezově a rozvíjely kompetence dětí a jejich návyky i postoje k financím obecně.