Kurtovo bezvládné tělo leželo v jeho prázdném domě tři dny, než ho objevil náhodný elektrikář přicházející nainstalovat bezpečnostní systém. Ačkoliv měli nejvýraznější hudební personu 90. let na mysli miliony lidí, on sám se chtěl před pozorností schovat – sužovala ho psychická i fyzická únava, strach o živobytí, neustálé rozbroje se ženou, drogová závislost, hluboká hanba. Dokonce ani poslech a tvorba hudby, dříve jeho jediná spolehlivá útěcha, ho nenaplňovaly a dopis na rozloučenou adresoval svému imaginárnímu příteli. Zemřel s pocitem osamělosti. Bezpočtu dalších ale ukázal, že sami nejsou.

Tento pátek je to přesně třicet let ode dne, co si Kurt Cobain, zakladatel a hlavní člen kapely Nirvana, vzal život. Bylo mu pouhých 27 let, za tak krátkou dobu ale zažil více vrcholů a pádů než mnoho lidí za desítky a desítky let. Sám takový tlak nakonec nezvládl a rozhodl se odejít. Utekl z odvykacího programu, kam nastoupil jen o několik dnů dříve, a vydal se domů.

Jak v Cobainově biografii Heavier Than Heaven popisuje Charles R. Cross, posledním blízkým člověkem, se kterým byl v přímém kontaktu, byla jeho dvacetiměsíční dcera Frances, se kterou si hrál v pokoji na odvykačce. Když ji ošetřovatelka odnášela, podíval se jí do očí a rozloučil se. „Sbohem,“ řekl. Toho večera se ještě po telefonu krátce bavil s manželkou Courtney Love, jíž pověděl: „Pamatuj, ať se stane cokoliv, miluju tě.“ Pak zavěsil. Nedlouho nato opustil zařízení v Los Angeles, kde se měl léčit ze závislosti, a nasedl na letadlo do Seattlu, kde byl jeho dům.

Reprofoto: Collider Extras/YouTube

Dokument Kurt Cobain: Montage of Heck

Strávil tam několik dnů. Vyhýbal se několika přátelům, co zde přebývali, zatímco Courtney se ho snažila na dálku najít, obvolávala známé, policii a soukromé vyšetřovatele. Dokonce opakovaně volala do domu, kde Kurt byl – a on několikrát volal jí do hotelu – ale z různých důvodů se jim nikdy nepodařilo se spojit. Nakonec se 27letý muž, unavený životem a neustálou bolestí, v brzkých ranních hodinách vykradl z domu do skleníku, nadopoval se heroinem a zastřelil se brokovnicí. Nechal za sebou zmíněný dopis na rozloučenou plus další dva osobní, pro Courtney a Frances.

Před Nirvanou

Že Kurt bude jiný, bylo jasné už v jeho raném dětství. V dokumentárním snímku Kurt Cobain: Montage of Heck ho coby dvouleté dítě popisuje matka Wendy O’Connor takto: „Byl tak hodný a strachoval se o ostatní – jestli jsou v pořádku, jestli se jim něco nestalo. K tomu začal zpívat a hrát na kytaru, a jakmile dokázal kreslit, kreslil pořád.“ Neustále byl plný energie a měl něco na práci. Ve čtyřech letech se učil hrát na klavír a psal svoji první píseň, o výletu do parku.

Zejména jeho otec Donald ale nevěděl, jak se s tak energickým dítětem vypořádat, takže si z něj často utahoval a urážel ho, což v malém Kurtovi vyvolávalo pocity studu. Ty výrazně zintenzivněly, když se rodiče v jeho devíti letech rozvedli. Strašlivě si přál, aby měl stabilní rodinu, v její bolestivé absenci se ale za rozvod sám vinil, stal se rezignovaný a výrazně se proměnila jeho osobnost – jako malé dítě byl akční a asertivní, postupně se ale stal tichým a opatrným. Neměl rád pozornost.

Přestože byl v deseti letech díky svým blond vlasům a zářivě modrým očím populární ve škole a začal se více otevírat, v jeho nitru probíhala emoční bouře. Nevěděl, kam patří, svou novou rodinu z otcovy strany i přes jisté sympatie vnímal jako falešnou. Matku s násilnickým přítelem litoval a nesnášel zároveň. Z neustálé frustrace se u něj probudila rebelie. Rodina jeho výpady nedokázala zvládat, a tak Kurt bydlel každou chvíli u někoho jiného – u otce, matky, strýce, prarodičů a tak dále. Cítil se zcela odmítnutý svými nejbližšími.

Ve třinácti letech začal pro uklidnění vlastní mysli kouřit marihuanu a pít alkohol, kradl a prováděl vandalismus. Ve čtrnácti začal bez většího vzrušení mluvit o konceptu sebevraždy a podle nahrávek objevených režisérem filmu Montage of Heck se o ni také poprvé pokusil. Ve škole se o něm rozneslo, že se pokusil mít sex s místní mentálně zaostalou dívkou, a on se kvůli obrovské hanbě jednoho večera vydal na koleje, lehl si, dal na sebe dva pytle cementu a čekal. Naštěstí vlak projel na vedlejší koleji a Kurt od myšlenky na ukončení života ustoupil.

Další intenzivní traumatické období přišlo o tři roky později, kdy se mu nedařilo ve škole a jeho vlastní matka ho vyhodila z domu. Na několik měsíců skončil na ulici a přespával u přátel, v čekárnách nemocnic nebo potajmu ve sklepě svojí matky. Opět se cítil odvržený svými nejbližšími.

Underneath the bridge, tarp has sprung a leak
And the animals I’ve trapped have all become my pets
And I’m livin’ off of grass and the drippings from the ceiling
It’s okay to eat fish ‘cause they don’t have any feelings

(Píseň Something In the Way je inspirovaná tímto obdobím. Zobrazuje zesláblého muže žijícího pod mostem, který všem jen stojí v cestě.)

Hudební revoluce a Nevermind

Téměř od doby, co začal s vyšším stupněm reflexe a introspekce vnímat sebe a svoje okolí, se Kurt cítil různými způsoby osamělý, neporozuměný, zahanbený. Alespoň nějakou úlevu a výraznější prostor pro ventilování svých problémů našel v punkové hudbě a v pár kapelách, které založil. Tou poslední byla Nirvana, jejíž první koncert se odehrál v březnu roku 1988. O několik měsíců později vyšel první singl u nezávislé seattleské nahrávací společnosti Sub Pop, kde v následujícím roce vyšlo také debutové album Bleach.

Vyznačovalo se syrovým zvukem, vlivy punk rocku a heavy metalu a jeho texty byly plné zlosti. Ačkoliv prodeje nebyly výrazně vysoké, dočkalo se poměrně dobrých recenzí a dalo se považovat za první výraznější úspěch kapely. Ve stínu toho, co mělo přijít, ale na něj většina téměř zapomněla.

V roce 1990 začalo vznikat druhé album, později pojmenované Nevermind. Znamenalo celou řadu změn, od nového člena kapely ve formě bubeníka Davea Grohla přes přechod k velkému labelu DGC Records až po popovější přístup k psaní skladeb. Nahrávání alba proběhlo mezi květnem a červnem roku 1991 a první singl, Smells Like Teen Spirit, vyšel počátkem září.

V DGC Records se původně očekávalo, že prodeje Nevermind by mohly dosáhnout slušných 250 tisíc. Ze Smells Like Teen Spirit se ale rychle stával masivní hit, neustále zněl v rádiích a jeho videoklip se velmi často točil na MTV. Na Vánoce se album prodávalo kolem 400 tisíc kusů každý týden, jen ve Spojených státech. Počátkem roku 1992 Nevermind přeskočilo novinku Dangerous od Michaela Jacksona a stanulo na vrcholu žebříčku prodejnosti Billboardu. Alba se prodalo přes 7 milionů v USA a přes 30 milionů celosvětově.

S vydáním Nevermind se kapele splnila většina toho, o čem snila, a to včetně nočních můr. Na náhlou globální slávu nemůže být nikdo připravený a každý ze členů Nirvany se s obrovským náporem zájmu, obdivu, kritiky a pitvání každého detailu jejich osobnosti vyrovnával trochu jinak. Jeden se uchýlil k alkoholu, Kurt si pomohl heroinem. Oporu pak hledal také v novém vztahu s Courney Love, zajímavou, umělecky nadanou a intelektuálně vyspělou mladou ženou, s níž chtěl vybudovat domov, který se mu v dětství rozpadl.

Cobain byl prototypem trpícího umělce, který cítil silnou empatii a zájem o svoje okolí, tížily ho problémy světa a obyčejných lidí, ale také jeho osobní život a historie. Dlouho se navíc potýkal se silnými fyzickými bolestmi kvůli nediagnostikovanému problému s břichem a bronchitidě. Ačkoliv hudba a další formy kreativního vyjádření pro něj znamenaly mnoho, často se pro úlevu uchyloval k drogám.

S marihuanou a alkoholem začal ve třinácti, později bral také LSD a čichal chemikálie. Heroin měl poprvé v roce 1986, když mu bylo devatenáct. Několik let látku užíval jen sporadicky, po vydání Nevermind a navázání vztahu s Courtney se mu ale oddával více a více.

I’m so happy ‘cause today I found my friends
They’re in my head
I’m so ugly, that’s okay, ‘cause so are you
Broke our mirrors
Sunday morning is every day for all I care
And I’m not scared
Light my candles in daze
‘Cause I’ve found God

(Píseň Lithium, jejíž název odkazuje k Marxově označení náboženství za „opium lidu“, pojednává o mladíkovi v depresi, kterého před sebevraždou uchrání nalezení Boha.)

Bolest je nesnesitelná, Cobainův odkaz neotřesitelný

Jedním ze zdrojů jeho frustrace, odmítavého postoje k nabyté slávě a snaze se otupět bylo nepochopení uměleckých záměrů Nirvany ze strany mnoha fanoušků. Přestože Cobain na první pohled působí jako rebelská, až antisociální postava, ve skutečnosti byl velmi politicky a sociálně uvědomělý. V jeho zápisnících se objevují hesla jako „vaše vláda vás nenávidí“, „ženy by měly vládnout světu“ nebo „zavražděte větší i menší ze dvou zel“. 

V poznámkách ke kompilaci Incesticide z roku 1992 pak stojí: „Pokud kdokoliv z vás jakýmkoliv způsobem nenávidí homosexuály, lidi s jinou barvou pleti nebo ženy, prosím, udělejte nám laskavost – nechte nás ku**a na pokoji! Nechoďte na naše koncerty a nekupujte si naše nahrávky.“ Nirvana hrála na benefičních akcích podporujících LGBTQ+ lidi a Cobain se ve svých denících, rozhovorech i textech skladeb jako Rape Me nebo Polly často ostře vymezoval vůči misogynii, sexismu a kultuře znásilnění.

Nirvana, a jako textař a hlavní skladatel především Kurt, svým posluchačům nabízela porozumění pro jejich traumata, která prostřednictvím mnoha osobních zkušeností a pocitů vykreslovala s nebývalou intenzitou a opovržením ke společnosti, která kapele nerozumí. Bolest a utrpení ale také přetvářela na umělecká díla, výzvy ke sjednocení, empatii a vzájemnému pomáhání si.

V roce 1992 se Courtney a Kurtovi narodila dcera Frances, která pro oba představovala zdroj obrovské radosti a lásky, ale také dalšího utrpení. Část těhotenství, kdy o něm ještě Courtney nevěděla, byla spojená s drogami. Ačkoliv okamžitě, když měla pozitivní test, brát drogy přestala a prošla kvůli tomu velmi bolestivou odvykačkou, v médiích se tato část příběhu neobjevila. Pár čelil brutální kritice a pozornosti soudů a sociálních služeb, kterým musel prokazovat svoji schopnost vychovávat dceru v bezpečném prostředí. Na krátký čas jim byla Frances dokonce odebrána.

Po několika náročných obdobích a po přestávce od koncertování a intenzivnějšího veřejného života se už Kurt cítil připraven na návrat do středu pozornosti. V září roku 1993 vyšlo třetí album Nirvany In Utero a v říjnu se kapela po dvou letech vydala na americké turné. Počátkem následujícího roku pak následovalo šestitýdenní evropské turné, které frontman velice těžce snášel. Trpěl silnou depresí a nenávistí k většině okolí, v březnu se na zastávce v Římě předávkoval Rohypnolem.

Byl to jeho druhý pokus o sebevraždu, který málem nepřežil. Courtney pro něj zorganizovala intervenci, kde se ho blízcí snažili přesvědčit, že jeho drogová závislost ho přivádí na pokraj smrti a musí podstoupit léčbu. Kurt nejdříve reagoval s agresivním zapřením, ale poté souhlasil. Vydal se na odvykací program do Los Angeles.

What else should I be?
All apologies
What else could I say?
Everyone is gay
What else could I write?
I don’t have the right
What else should I be?
All apologies

(All Apologies, závěrečná skladba alba In Utero, je věnovaná Courtney a Frances. Kurt se v ní omlouvá a vyjadřuje stud nad svým chováním a problémy, k jeho nejbližším se ale má vztahovat spíše znění písně než text.)

„Je lepší shořet než vyšumět,“ citoval Cobain ve svém dopise na rozloučenou píseň Neila Younga My My, Hey Hey (Out of the Blue). Stal se mučedníkem všech lidí prožívajících svět příliš hluboce, příliš intenzivně na to, aby se zbavili pocitu, že jeho tíhu mohou unést. „Jsem příliš citlivý,“ napsal. Vytratilo se z něj prý veškeré vzrušení z tvorby a hraní, a ačkoliv ke všem lidem cítil hluboký soucit, zároveň ke všem choval silnou nenávist.

Byl výjimečným člověkem, který za svoji výjimečnost celý život trpěl a cítil neporozumění. Ve svojí tvorbě a životě ale poskytl bezpočtu lidí blízkého přítele, který jim rozumí a umožňuje nalézt útěchu v tom, že přece jenom nejsou sami. Že nemusí ani shořet, ani vyšumět, ale najít oporu v boji proti vzdání se.