Mělo to být celkově třetí přistání na Měsíci, ale místo toho se mise Apollo 13 změnila v zápas o život trojčlenné posádky. V sobotu to bylo přesně 50 let od startu vesmírné mise, která ukázala vynalézavost inženýrů NASA a připravila scénář, na který na Zemi nikdo netrénoval.

Sotva se svět vzpamatoval z prvního přistání člověka na Měsíci v červenci 1969, následovala v listopadu mise Apollo 12 se stejným cílem. Uspěla, a tak NASA neměla důvod k obavám, když v dubnu 1970 startovala další mise. Raketa Saturn V se odlepila z floridského mysu Canaveral 11. dubna v 19.13 UTC a mise s označením Apollo 13 začala odpočítávat první vteřiny.

V té době ještě nikdo neměl tušení, co se stane. Posádka prováděla úkony přesně, jak měla. Astronauti Jim Lovell a Fred Haise se mezitím pomalu připravovali na sestup na Měsíc v lunárním modulu zvaném Aquarius. Třetím astronautem, který měl zůstat mezitím ve velitelském modulu Odyssey, byl John Swigert.

Více než dva dny mise běžela jako hodinky a vše vypadalo podle představ. Po téměř 56 hodinách letu se posádka akorát chystala na spánek. Ještě předtím se měla zapnout promíchávání obsahu kyslíkové nádrže, kde se přirozenou fyzikální reakcí odděloval kyslík od vodíku.

Za 95 sekund však posádka uslyšela výbuch a celá loď se otřásla. Středisko v Houstonu na dvě sekundy ztratilo s lodí kontakt, než se všechny elektrické systémy v Odyssey z výbuchu oklepaly. Pár sekund nato se z vysílačky ozvalo slavné „Houston, we’ve had a problem“. V přesném překladu tak šlo o hlášku „Houstone, měli jsme problém“, ovšem slavnější se nakonec stalo „Houstone, máme problém“, což byla upravená verze, kterou pronesl až Tom Hanks ve filmu Apollo 13 z roku 1995.

Několik minut se posádka i středisko snažili zjistit, co se vlastně stalo. Postupně vyloučili závadu senzorů, když se Jim Lovell podíval z okna a zjistil, že z lodi uniká nějaký plyn. Konečnou diagnózou byla úplná ztráta tlaku v kyslíkové nádrži č. 1 a částečná v nádrži č. 2. Ty se nacházely v servisním modulu, několik metrů od astronautů, ale byly klíčové pro fungování velitelského modulu Odyssey.

Mise zrušena

Co víc, začalo docházet ke ztrátě napětí a bylo jasné, že v modulu vypadnou rozvody. Prvním úkolem tak bylo nastartovat oddělené systémy v lunárním modulu Aquarius, který měl vlastní kyslíkové nádoby, nabité akumulátory i zásobu vody. Houston tak rozhodl, že astronauti ho použijí jako jakýsi záchranný člun.

V tu chvíli bylo zřejmé, že cíl mise je zrušený. Inženýři v Houstonu v čele s vedoucím letu Genem Kranzem začali sestavovat scénáře, jak posádku dostat v pořádku zpátky na Zemi. Apollo 13 už bylo v tu chvíli více než 330 tisíc kilometrů od naší planety.

V úvahu připadalo nastartovat motory a rychle, ale s velkou energetickou náročností obrátit kurz přímo k Zemi. Nikdo ale nevěděl, jaký je rozsah poškození, a tak byl tento scénář velmi riskantní. Nakonec byl zvolen jiný, kdy mělo Apollo obkroužit Měsíc a až poté se vrátit zpět.

To ovšem nebylo jen tak. Modul byl v té chvíli stále na trajektorii, kdy mířil k přistávací lokalitě na Měsíci. Bylo tak potřeba provést zážeh, aby modul skutečně Měsíc obkroužil. Ten se naštěstí povedl, ale ještě zdaleka posádka neměla vyhráno.

Problém v podobě vlastního dechu a velké zimy

V lunárním modulu určeném pro dva lidi trávili tři astronauti ještě další tři dny. Ačkoliv měl Aquarius vlastní napájení, z důvodu úspory byly vypnuty všechny systémy, vyjma těch životně důležitých. Mezi ně ale nepatřilo topení, a tak v lunárním modulu postupně začala klesat teplota. O pár dní později už posádka doslova mrzla ve 3 °C.

Aby toho nebylo málo, tak se astronauti začali potýkat i s dalším fyzikálním problémem – vlastním dechem. V kabině začala stoupat koncentrace oxidu uhličitého, protože filtry v malém lunárním modulu byly dělané jen pro dva lidi na dva dny. To naštěstí předvídali lidé v Houstonu už od okamžiku nehody, a tak vymysleli řešení, které dovolilo pomocí ponožky, lepící pásky, sáčku a plastového obalu vytvořit improvizovaný adaptér, který umožnil použít filtry z velitelského modulu.

Filtr fungoval dobře, i tak se ale po zbytek letu museli astronauti potýkat s velkou vlhkostí pocházející z jejich vlastního dechu. Mokré bylo všechno od oken až po řídící desky, a tak se astronauti obávali zkratu. Naštěstí k němu nedošlo i díky tomu, že úpravy na začátku programu Apollo udělaly z modulu de facto voděodolný stroj.

Naneštěstí se ale objevil další problém, tentokrát s navigací. Ačkoliv předchozí zážeh provedli astronauti správně, loď se odchylovala z kurzu a bylo tedy potřeba provést další zážeh, tentokrát ovšem s vypnutými navigačními systémy, které by jinak vybíjely akumulátory. Astronauti se tentokrát museli orientovat jen podle hranice dne a noci na Zemi. Pokud by se jim zážeh nepovedl přesně, buď by se jejich loď odrazila od zemské atmosféry, nebo v ní shořela.

Neplánovaný restart

Apollo 13 se postupně začalo přibližovat zpět k Zemi, a tak posádka připravovala scénáře na sestup do atmosféry. Bylo jasné, že to nepůjde jinak než ve velitelském modulu, který byl ale v tuto chvíli vypnutý.

Na tento scénář nikdo netrénoval. Velitelský modul neměl být za letu nikdy úplně vypnutý a nastartovat ho znovu byl monumentální úkol pro celou posádku. Ta to i přes vyčerpání, velkou zimu a tenčící se zásoby potravin dokázala.

Teprve před samotným vstupem do atmosféry se Odyssey oddělil od zbytku lodi. Když se servisní modul začal oddalovat od Odyssey, tak teprve vyšlo najevo, jak moc poškozený byl. Celá jedna jeho strana byla výbuchem roztržena až tak, že bylo vidět do interiéru.

Astronauti měli obavy i při vstupu do atmosféry, nebylo totiž jasné, jestli kvůli nízkým teplotám budou fungovat padáky či zda nebyl výbuchem poškozený tepelní štít Odyssey. Naštěstí se ani jedna z obav nepotvrdila, a tak 17. dubna v 18.07 UTC dosedl modul na hladinu Tichého Oceánu. I přes manuální navigaci a značně omezené možnosti to bylo druhé nejpřesnější přistání celého programu Apollo.

Vyšetřování ukázalo, že za celou nehodou stála série chyb. Jedna z nich se stala už při přípravě letu Apollo 10. Kyslíková nádrž č. 2 tehdy spadla z deseti centimetrů na zem, takže byla na desátou misi programu použita pro jistotu náhradní nádrž. Kontrola ale neshledala na kyslíkové nádrži č. 2 žádné poškození, a tak byla nainstalovaná na letu Apollo 13. Poškozená bohužel skutečně byla a další testy vadu neodhalily.

Mise Apollo 13 je dodnes považována za jeden z největších zázraků od počátků bádání vesmíru. Velitel letu Jim Lovell napsal na základě zážitku knihu nazvanou Lost Moon (Ztracený Měsíc), která se stala předlohou pro oscarový film Apollo 13 (1995), kde si Lovella v hlavní roli zahrál Tom Hanks.

NASA k 50. výročí vydala půlhodinový dokument s názvem Apollo 13: Home Safe (přiložený výše), kde klíčoví aktéři popisují nejzásadnější okamžiky celé mise. Nově se také podařilo sesynchronizovat veškeré nahrávky, videa a přepisy z mise na jednu platformu pod názvem Apollo 13 in Real Time. Lze tak v reálném čase prožívat celou misi přesně tak, jak se před padesáti lety odehrála. Stejnou simulaci dali nadšenci dohromady už v případě Apolla 11.