„Nepřeji si být snadno definován. Raději bych se vznášel nad myslí ostatních lidí jako něco docela tekutého a nepostřehnutelného; spíše jako průsvitné, paradoxně barvami hýřící stvoření než jako skutečná osoba.“ Ačkoliv toho o životě Franze Kafky, jednoho z nejvýznamnějších autorů minimálně 20. století, víme nebývale mnoho, toto přání se mu vyplnilo. I sto let od momentu, kdy podlehl tuberkulóze, zůstává jeho dílo stále otevřené interpretacím a dává čtenářům možnost najít v něm sebe samé.

Sám Kafka, autor povídky Proměna či románů Proces, Zámek a Amerika, by přitom něco takového neočekával. Svoji tvorbu nepovažoval za příliš dobrou, neustále měnil názor a odhaduje se, že 90 procent všeho, co kdy napsal, spálil. Právě jeho úzkosti, obavy a neurózy, fascinujícím způsobem promítnuté do fikce – ale také zaznamenané v dopisech a denících – dodnes mnoha lidem pomáhají hledat smysl v absurditě reality, v níž každý den žijeme.

Kafkův život nebyl sám o sobě zvlášť zajímavý. Narodil se v Praze do německy mluvící židovské rodiny, naučil se ale také česky. Jeho otec Hermann byl úspěšný obchodník s módou, matka zase pocházela z bohaté rodiny a měla lepší vzdělání než její muž. Kvůli byznysu měl jejich nejstarší syn poněkud osamělé dětství, ale později se mu dostalo dobrého vzdělání a získal doktorát z práv – zejména proto, aby potěšil otce. Většinu života pak pracoval v pojišťovně, kde posuzoval kompenzace pro dělníky s pracovními úrazy.

Měl několik vážných i méně vážných vztahů, nikdy se ale neoženil. V roce 1912, když mu bylo 29, se prostřednictvím blízkého přítele Maxe Broda seznámil s Felicií Bauerovou a následujících pět let si s ní psal hory dopisů, opakovaně se s ní sešel a dvakrát byli zasnoubení. Kafka si ale nedokázal tak docela představit, jak by se romantický vztah na papíře mohl přenést do skutečného manželství. Když mu byla v roce 1917 diagnostikována tehdy neléčitelná tuberkulóza, považoval to za konec jakékoliv prospektu si Felicii vzít za ženu.

Druhou zásadní ženou v Kafkově životě se stala novinářka a literátka Milena Jesenská, která spisovatele kontaktovala s žádostí přeložit jeho povídku. Také tento vztah proběhl z většiny prostřednictvím dopisů, byl intenzivnější, ale i výrazně kratší. Kafka ho sám ukončil jen několik měsíců po začátku, Milena totiž byla vdaná a nedokázala svazek, byť v té době spíše jen formální, přerušit. Dopisy s Felicií i Milenou později vyšly ve dvou rozsáhlých svazcích.

Právě díky nim, deníkovým záznamům a osobnímu svědectví Maxe Broda toho o Kafkově životě, přestože byl ve své době prakticky neznámý, víme velmi mnoho. „O málokterém umělci z 20. století tak do detailu víme, jak žil,“ poznamenává Otto M. Urban. Je jedním z kurátorů probíhající výstavy KAFKAesque v pražské galerii Dox, jejímž cílem je prezentovat díla současných umělců, kteří se různými způsoby inspirovali dílem Kafky, jeho osobním životem nebo průsečíky mezi nimi.

„Pokusů složitě najít klíč k tomu, jak číst Kafkovy texty prizmatem jeho života, existují desítky, možná stovky,“ říká Urban. Zamýšlí se však nad tím, zda a do jaké míry mají podobné snahy vlastně smysl. „Paradoxně by se dalo říct, že čím lépe známe život umělce – a to není jen případ Kafky – tím více se můžeme vzdalovat od přímého čtení jeho díla. To by mělo být vlastně postavené na čtenáři, na jeho intelektuálních schopnostech, znalostech a životních zkušenostech,“ vysvětluje.

Sám to vnímal v průběhu svého života, když Kafku četl poprvé na střední škole a znovu mnohem později, pokaždé u něj našel něco jiného. „Každý má svého Kafku a řada lidí má v průběhu života různé Kafky,“ říká Urban. S touto myšlenkou operoval dlouho, zvlášť výrazně ji ale viděl právě při organizaci výstavy, kde se sešli umělci z různých zemí, sociálních sfér a kultur a každý měl trochu jinou interpretaci předlohy.

Kafka ve svém díle, a zdá se že je tím do značné míry vystižen i jeho život, obecně jakoby zachycoval ideu člověka narážejícího na ocelové stěny světa, který je ve skutečnosti mlýnkem na maso. Ačkoliv se ze všech sil snaží najít cestu ven z labyrintu mezi listy s ostřím a dokáže se v nich orientovat, nic nezmůže, vždy sklouzne zpět do středu. Ostatně jak jinak by mohla vypadat metafora pro každodenní existenci člověka, který s sebou od dětství nesl tíhu nesplnitelných očekávání svého otce i širšího okolí, neustálé nejistoty, v práci řešil průmyslové úrazy končetin ztracených v soustruzích a frézkách a po nocích svoje zkušenosti zpracovával psaním.

Proč ale například krátce po prvním setkání s Felicií napsal právě Proměnu? Slavná povídka sleduje hrdinu Řehoře Samsu, který se jednoho dne probudí a zjistí, že se proměnil „v jakýsi nestvůrný hmyz“. Nejdříve zvažuje, zda pouze nesní, jeho myšlenky se ale rychle stočí k obavám o to, jak půjde do práce nebo jak svou situaci vysvětlí rodině. Proměna velice dobře vystihuje hlavní rysy Kafkovy tvorby, ať už jde o bizarní humor, nebo napětí mezi fantastickými prvky na jedné a přísným, pragmatickým realismem na druhé straně. Nebo otázku, co se nám vlastně autor snaží sdělit.

Každý máme svého Kafku

Enigmatičnost jeho díla ovšem neznamená, že je nesrozumitelné, naopak, je zcela otevřené interpretaci a různí lidé mu tak mohou porozumět jinak. Je Proměna vlastně komedie nebo děsivý popis osobnostní krize, katatonické deprese a ztráty identity? A nemůže to být obojí zároveň, kdy z druhého vychází první, když se na svůj vlastní život začneme dívat z dálky a uvědomíme si, jak je všechno trápení v zásadě směšné?

Pro někoho je zase absurdně rigidní soudní stíhání v Procesu vyjádřením frustrace z byrokratických systémů nebo pozoruhodně přesná předpověď totalit druhé poloviny 20. století. Více existenciálně orientovaní čtenáři v něm ale mohou najít spíše metafory pro život samotný, jak jsme jím zmítání v nekonečných spirálách, jak nedává smysl, proč se některé věci dějí, a jak se zdá nemožné v nich zorientovat.

„To je na něm tolik fascinující. Známe ho tak dobře, a přesto zůstává tajemstvím,“ komentuje Daniel Kehlmann, jeden ze scenáristů nové německo-rakouské životopisné minisérie Kafka, kterou právě vysílá Česká televize. „To napětí se promítá i do jeho tvorby. Jeho styl psaní je velice přímý a zároveň tajemný. Nikdy nejste v bodě, kdy tomu zcela rozumíte, vždy je prostor pro další zkoumání. To platí pro jeho život i texty,“ dodává Kehlmann.

Minisérie, na níž pracoval, vychází z monumentálního, třísvazkového životopisu Franze Kafky z pera Reinera Stacha. Kafka často hledá spojitosti mezi událostmi ze spisovatelova života a scénami z jeho povídek a románů. V obou případech se ale jedná o přiznanou interpretaci, jen jeden ze způsobů, jak skutečnému člověku porozumět a co si od něj vzít.

Ať už ovšem Proces, Zámek, Proměnu nebo další povídky čte kdokoliv, většina si z nich odnáší zvláštně povědomý pocit absurdity – nejen ten fantazijní, ale také skutečný svět je často kafkovský. Snad každý dospělý člověk někdy musel projít procesem natolik složitým a nelogickým, až se začal vytrácet jeho význam. Neznamená to zdaleka jen moderní byrokracii a různé systémy moci, ale život v kapitalismu nebo absurdní osobní situace, do nichž se sami dostáváme.

Kafka většinu života neustále pochyboval o svém zdraví a nakonec ve 40 letech, 3. června roku 1924, podlehl tuberkulóze. Přinejmenším z hlediska jeho literárního významu je velkou tragédií, že neměl více času pohlížet na svět svojí unikátní myslí. Unikl ovšem vzestupu nacismu a hrůzám války, kterou by s nejvyšší pravděpodobností nepřežil, jeho tři sestry Gabriele, Valerie a Ottilie se staly oběťmi holokaustu. Děsivého systému, který zčásti předpověděl.

„Viděl a popsal nástrahy moderního světa dříve než kdokoliv jiný. Spojil svět našich snů se strnulým a surreálným světem byrokracie. To, co bylo kdysi jeho osobní temnou vizí, je dnes tím, v čem musíme žít všichni,“ odpovídá Kehlmann na otázku, proč je sto let mrtvý autor dodnes relevantní. „Jeho četba nám nesmírně pomáhá vyrovnat se s naší svízelnou situací. A překvapivě často je to i radostné a zábavné,“ dodává.

Kafka zemřel, aniž by se mu podařilo vypořádat se svými úzkostmi, přestože se o to celý svůj dospělý život, prostřednictvím tvorby i osobních vztahů, snažil. Jako odkaz této nenaplněné, hluboké touhy zůstaly stovky dopisů, hlavně ovšem ten, který napsal svému otci Hermannovi – a nikdy ho nepředal. „…jednou, bylo to nedávno, ses mě zeptal, proč tvrdím, že z tebe mám strach,“ uvádí Kafka dopis. „Nevěděl jsem, jako obyčejně, co Ti mám odpovědět, a to zčásti právě kvůli strachu, který z Tebe mám, a zčásti proto, že bych musel, abych tento strach odůvodnil, uvést příliš mnoho okolností,“ pokračuje.

Sám sebe označuje za neduživého, úzkostlivého, váhavého a neklidného a přiznává, že důvody pro tyto charakteristiky z velké části spojuje s osobností otce. Zároveň ovšem trvá na tom, že ani jeden z nich nenese žádnou vinu. Celou situaci si uvědomuje v její komplexní, bezvýchodné, vtipné absurditě. 

Dopis otci byl bezpochyby jedním z nejosobnějších textů, které kdy Kafka napsal, a pravděpodobně nezamýšlel ani neočekával, že si ho někdy někdo přečte. Jeho blízký přítel Max Brod ovšem neuposlechl žádosti veškeré jeho zbývající texty spálit a místo toho je začal vydávat. Kafkův dopis pro otce si tak četly nejspíš miliony lidí po celém světě, citace z něj zaplavují sociální média a mnozí v něm vidí aspekty sebe samých.

Kafka se opravdu stal něčím jiným než skutečnou osobou. Stal se podivným duchem, který se napříč desítkami let neustále vznáší nad hlavami lidí a hluboce k nim promlouvá. Pro mnohé se stal útěchou, vzorem, snad dokonce modlou a prorokem. Ale také atrakcí. Například si můžeme spolu s dalšími turisty zaplatit procházku následující jeho kroky v Praze, pronajmout si apartmán v hotelu, kde bývala jeho pracovna zaměstnance pojišťovny, nebo vyhledávat sochy, jež mu vzdávají hold.

Znamená to, že jeho odkaz se stal obětí konsumerismu, že výrazně zpovrchněl, že je jen další věcí, kterou si prohlédnout, osahat a odškrtnout ze seznamu? Ano. „V určité fázi, když se umělec nebo mýtus umělce dostane za nějakou hranu průniku do populární a masové kultury, není cesty zpět,“ poznamenává Urban. Ze stejného důvodu dnes může někdo neprávem vnímat obrazy Alfonse Muchy jako kýč a někdo jiný si zase koupí ponožky s Polibkem Gustava Klimta. Záleží ovšem na každém, jak se k věci postaví. Kafka si možná myslel, že zde není vlastně vůbec pro nikoho, může zde být ale pro všechny.