Před tréninkem ho kouč často nacházel spát na zadní sedačce jeho auta před halou. Ne proto, že by dospával bujarou noc plnou alkoholu, ale proto, že si už v brzkých ranních hodinách své odtrénoval a dával si šlofíka, aby načerpal sílu i na hlavní trénink se svými spoluhráči. „Dělal to tak posledních deset let. Byla to jeho naprosto charakteristická vlastnost,“ vzpomíná Phil Jackson, trenér basketbalového družstva Los Angeles Lakers, za které Kobe Bryant hrával.

Kobe Bryant se od ostatních hráčů NBA dost lišil, někdy to dokonce vypadalo, že není týmovým hráčem a myslí jen sám na sebe. Bylo to znát během tréninků, ale i během zápasů, kdy si rád procházel mezi protivníky a svou sólovost odčiňoval perfektními střelami. Nebyl to ale sobec. Naopak chtěl ze spoluhráčů vytáhnout maximum tím, že jim naznačí, jak se na jeho úroveň dostat.

Dnes to jsou přesně tři roky od momentu, kdy jeden z nejznámějších basketbalistů tragicky zahynul při pádu helikoptéry, který stál život i jeho čtrnáctiletou dceru Giannu a dalších sedm lidí na palubě. Celému sportovnímu světu se rázem zastavil tep. Lusknutím prstů zemřela ikona NBA, pětinásobný vítěz ligy, držitel dvou olympijských zlatých medailí a člověk, k němuž se vzhlíželo.

„Zlomilo mě to. Zlomilo mě, že jsem s ním nemohl ani promluvit. Napsali jsme spolu historii a já měl být ten, kdo mu jednou za týden, měsíc nebo rok zavolá, popřeje třeba k narozeninám a zeptá se, jak se mají děti. V ten den jsem ztratil spoluhráče a rodinného přítele. Přes to se nikdy nepřenesu,“ vzpomíná na Bryanta neméně slavný Shaquille O’Neal.

Odkaz tehdejšího tahouna losnagelských Lakers ale bude žít navždy a nespočet úspěšných sportovců, ale i podnikatelů nebo obyčejných lidí čerpá z jeho rad a mindsetu, díky kterému se dostal tak vysoko. Ve své kariéře uplatňoval jednoduché poučky, ale na rozdíl od ostatních je dotahoval do konce, aby z nich získal i tu poslední kapku, která byla pro úspěch nebo neúspěch rozhodující. Prostě mentalita Černé mamby, jak se Bryant přezdíval.

Být příkladem a být napřed

Když byl Kobe Bryant v roce 1996 vyměněn z Charlotte Hornets do Los Angeles Lakers, nebyl automaticky hvězdou. Světu teprve musel ukázat, co v něm je. A byť byl velmi talentovaný a jeho ambice byly rozhodně vrcholové, bez pořádného drilu to nešlo. Trénoval víc, než musel, a studoval hru v momentech, kdy zbytek týmu odpočíval. Ať už pomocí záznamů jeho zápasů, nebo v knihách či televizi.

Udělal všechno proto, aby byl napřed. A nebylo to nutně kvůli tomu, aby vyhrával trofeje a vydělával miliony dolarů, ale zkrátka proto, že basketbal miloval. „Když jako dítě dostal svůj první míč, ani si s ním nechtěl hrát, aby ho nepoškodil. Obdivoval jeho rýhy. Pak si oblíbil jeho odskok s typickým dunivým zvukem. Bylo to vše o drobných detailech. O tom, že tu hru zbožňoval.“

I uvedená citace, vycházející z jeho biografie Mentalita mamby z roku 2018, je jasným důkazem toho, že Bryant vždy hleděl na detaily. Když něco mohl na své hře vylepšit, snažil se o to. Jeho mindset byl nastavený k dosažení dokonalosti – právě proto občas hraničil se sobectvím a sebezahleděností. Nakonec se ale ukázalo, že ohledy na ostatní brát umí. A dokonce je vyžaduje.

Typickým příkladem toho, jak motivoval své spoluhráče, bylo jeho brzké vstávání a trénování v časech, kdy ostatní ještě spali. V produktivních dnech býval na nohou okolo čtvrté ráno, půlhodinu na to už dribloval s míčem v hale a piloval to, co neuměl tak dobře. Nespoléhal se jen na trénink od svého kouče, naopak si v dobách, kdy to trenérskému týmu bylo jedno, jel to své.

Postupem času si toho začali všímat i jeho spoluhráči. „Když Kobe trénuje od půl páté ráno, proč ne my?“ ptali se. V tréninkovém centru se tak v brzkých hodinách začalo scházet čím dál více lidí. A Bryant moc dobře věděl, co dokázal – své druhé rodině ukázal cestu, jak se zdokonalovat. A on byl lídrem. Těšily ho oba aspekty. A vzhledem k velkolepé jízdě Lakers to stálo za to.

Z toho se dá vzít velmi dobré ponaučení. Je v pořádku žít život podle systémových pravidel, ale když se do jakékoliv činnosti dá o něco víc, než je zvykem, mentalitu člověka to výrazně ovlivní a posune. Být příkladem a být napřed je kombinace, která se dá uplatnit také v byznysu. Sledovat ostatní, motivovat zaměstnance k lepší práci, přidávat něco, co nikdo jiný nemá. Bryant to dělal – a uspěl.

Překonat konkurenci a ptát se

Kobe Bryant často z povzdálí nahlížel do jiných týmů a snažil se vytipovávat hráče, kteří by mohli být pro něj a jeho tým náročnou výzvou do další sezóny. Neměl v povaze se spokojit s tím, že by na protější stranu hřiště přišel někdo nový a byl ihned násobně lepší než jeho parta. A pokud vycítil, že je u soupeře nový, obří talent, tak se do svého dalšího tréninku ještě více opřel.

„Zjistím si, zda vaše cíle pro nadcházející sezónu ohrožují to, kde chci být já za dvacet let.“ Právě tímto mottem se Bryant často řídil a byl ochoten mu obětovat vše. Věděl, že konkurence je zdravá, ale nikdy by neměla být faktorem, který ovlivní výkony na hřišti. Ať tam někde pobíhá, ale nikdy nesměla narušit to, co Bryant budoval. Problém nastal, když se konkurence objevila rovnou v šatně.

On this day in #Lakers history, Shaquille O’Neal and Kobe Bryant dominated the Pacers in a Finals rematch.https://t.co/phjyqgRTk8 pic.twitter.com/aJxH1xGdQY

— Lakers Nation (@LakersNation) November 29, 2022

V letech 2000 až 2004 byli Los Angeles Lakers rozjetou mašinou, která vyhrávala jeden titul za druhým. Nebyl to ovšem jen Bryant, který měl na úspěších týmu obrovské zásluhy. Vedle něj se totiž pohyboval i Shaquille O’Neal, jenž byl se svými 216 centimetry a skoro 150 kilogramy prakticky nepřemožitelný pod košem. Na hřišti jim to fungovalo skvěle, v zákulisí ale moc ne.

Ti dva se skoro nenáviděli, uráželi se, ovlivňovali fungování týmu a ani slavný trenér Phil Jackson, pod kterým Lakers vyhrávali, je nedokázal uklidnit. Jedním z faktorů, proč to mezi nimi vřelo, byly nevídané schopnosti obou hráčů. Zkrátka se ani jeden nedokázal přenést přes to, že je někdo lepší než ten druhý. Rivalita mezi Bryantem a O’Nealem se stala veřejnou záležitostí, po ukončení kariéry se ale jejich vztah srovnal.

„Byl jsem ochoten udělat mnohem víc než kdokoliv jiný. To mě bavilo,“ řekl kdysi Bryant. A aby konkurenci překonal, rád se o tom bavil s legendami svého sportu, které považoval za kamarády a od kterých čerpal cenné rady. Ať už šlo o slavného Michaela Jordana, Magica Johnsona, nebo Billa Russella, Bryant se jich vyptával na cokoliv, co by mu pomohlo být lepší. Dělal to tak pravidelně a nikdy se tím netajil.

Ostatně inspirace od ostatních, zkušenějších lidí je důležitá také v běžném životě. Téměř vždy je lepší se ptát než mlčet, protože kdo se neptá, nic se nedozví. A přímá informace od někoho, kdo si konkrétním procesem prošel, je nejužitečnější. „Oceňovali, že jsem se neptal jen proto, abych se zeptal, ale že jsem skutečně toužil slyšet jejich odpovědi a získat nové informace… Můj přístup byl vždy takový, že raději budu riskovat ztrapnění teď, než abych se ztrapnil později, až budu mít nula titulů,“ uvedl Bryant.

Pokoušet limity a být soustředěný

Kobe Bryant si často studoval příručku rozhodčích, aby pochopil, jak se na hřišti chovají. Následně tyto znalosti implementoval do své hry. Proč? Aby zjistil, v jakých částech palubovky může být agresivnější, pokud jde o pravidla. Každý rozhodčí má totiž na hřišti určený slot, kde se pohybovat. Když se tím řídí, vytváří se takzvané mrtvé zóny, odkud některé zákroky nemusí být vůbec vidět.

„Naučil jsem se, kde tyto zóny jsou, a využil jsem je. Procházely mi chvaty, kroky a nejrůznější drobné přestupky jen proto, že jsem věnoval čas tomu, abych pochopil omezení rozhodčích,“ uvedl Bryant v knize Mentalita mamby. Byl mistr v tom, aby využíval nejrůznějších skulinek ve svůj prospěch, ačkoliv to už bylo lehce za hranou pravidel.

Opět se tak u něj projevovala jeho posedlost detaily, které nikdo z hráčů nevnímal. Podobně to měl i během tréninků – když zjistil, že mu daná basketbalová disciplína nejde, nedal od ní ruce pryč a nenechal ji na těch, kteří ji zvládají. Naopak si naordinoval tréninkové přesčasy, a byť byl vyčerpaný, hodiny se snažil přijít na způsob, jak například v otočkách, doskocích nebo vypichování být lepší.

Jakmile se ale blížil zápas, přepnul se z hyperaktivně laděného člověka do módu, kdy se maximálně soustředil a nepřipouštěl si žádné rozptylování. Zatímco jeho spoluhráčům poslední minuty v šatně hrála ve sluchátkách hudba, která je měla vyhecovat k nejlepším výkonům, Bryant neposlouchal nic. Míval sluchátka, ale pouze k tomu, aby mu tlumila okolní ruch.

Rád se dostával do fáze, kdy byl sám se sebou a snažil se po psychické stránce připravit, jak nejlépe mohl. „Snažím se vnímat energii prostředí a nechat ji, aby mnou procházela. To mě pak pohání k tomu, abych podal skvělý výkon. Dělám to už od dětství tak nějak přirozeně. Nikdy jsem nad tím příliš nepřemýšlel. Když však přišel Phil Jackson, začal jsem důležitost svého osobního meditačního procesu chápat,“ zmínil.

Využívání dostupných (legálních) výhod a důraz na klidnou mysl před klíčovou událostí jsou věci, které jsou taktéž vhodné k implementování do každodenních situací. Když člověk ví, že je dobrý, je bezpředmětné si toto nastavení mysli zkazit přílišným stresem. Nástrojů, jak nervy krotit, je několik – v případě Bryanta fungovala sluchátka a jemné naslouchání ruchu okolo. Až pak se mohl dostat do módu maximální soustředěnosti.

Nepodceňovat základy a věřit procesu

Klíčovou vlastností pro úspěch na sportovním i nesportovním poli je trpělivost, které není jednoduché dosáhnout. Dnešní společnost je nastavená tak, že chce mít všechno rychle, a opatrné vyčkávání na správné momenty se nenosí. Kobe Bryant ale věděl, že právě to musí do svého plánu zakomponovat – a šel na to přes naprosté basketbalové základy, které si opakoval tak dlouho, dokud v nich neměl jistotu.

„Spousta hráčů nerozumí hře ani důležitosti práce nohou nebo rozestupů. Došlo to tak daleko, že pokud znáte základy, máte před většinou hráčů výhodu,“ řekl Bryant v minulosti a vyjádřil tak názor, že není radno podceňovat věci, které většině lidí přijdou jako samozřejmé. I ty se totiž dají vylepšovat. Je však potřeba mít odhodlaní a trpělivost, aby to přineslo kýžené výsledky.

A vlastně samotný proces, jak toho dosáhnout, je to, co se v případě Bryanta stalo naprosto zásadní. A porozumět by tomu měl úplně každý. Takzvaná mentalita mamby totiž není o výsledku, výhře šampionátu nebo rozhodující střele na koš. Mentalita mamby je o každodenním odříkání a směřování k cílům, a to menšími či většími kroky. Udržovat onen proces, ne se hned hnát na špici.

„Není to o hledání výsledku, ale spíše o procesu, jak se k němu dostat. Jde o cestu a přístup. Je to způsob života. Myslím si, že je důležité mít toto smýšlení ve všech činnostech,“ řekla jedna z největších legend NBA a člen basketbalové Síně slávy.