Přemýšlel, co s ožvýkanými zubními kartáčky. Nápad poslal šéfovi Curaproxu a ten obratem kývnul

Michal Klaška se rozhodl přetvářet kartáčky od Curaproxu na psací pera. V hlavě navíc nosí spoustu nápadů, co dalšího by šlo upcyklovat podobným způsobem.

kayu-cura4Story

Foto: Kayu Writing

Michal Klaška se svým perem z kartáčku Curaprox

0Zobrazit komentáře

Vystudoval psychologii a dlouhé roky dělal marketing pro cestovní kancelář. Svrbění prstů z touhy něco vyrábět však bylo silnější, a tak se Michal Klaška pustil pod značkou Kayu Writing do výroby prémiových plnicích per. Před třemi lety sebral odvahu a napsal přímo generálnímu řediteli švýcarského výrobce zubních kartáčků Curaprox s nápadem, že by se taková pera dala vyrábět i z jejich produktů. Odpověď přišla obratem a byla plná nadšení. K samotnému peru však vedla dlouhá cesta.

Přesně pět let dokázal Michal Klaška sedět na židli v kanceláři a bojovat se svou touhou začít něco vyrábět. „Psát moc hezky neumíš, v Česku nikdo plnicí pera nevyrábí, pojď to zkusit proti proudu propisek s logem,“ řekl jsem si tehdy, vzpomíná Klaška na hybný moment, kdy se pustil do zkoumání tajů výroby plnicích per.

Jak sám říká, jeho touhou bylo vnést svěží vítr do tehdy dost zatuchlého byznysu opulentních per pro horních 10 tisíc. Tehdy však netušil, že spolu se svěžím větrem do něj vnese i část z byznysu se svěžím dechem.

Tři roky se po večerech učil, jak pracovat se soustruhem. První model svého pera představil v roce 2015. Tehdy se ještě jednalo o klasiku ze dřeva a kovu, už v té době si však v hlavě pohrával s myšlenkou, že by mimo klasických materiálů začal pro výrobu svých per používat i zubní kartáčky. Ty jsou po opotřebení štětinek na hlavičce již k ničemu, přitom zbytek kartáčku je stále funkční. „Každý z nás ročně vyhodí do plastu pět až deset zubních kartáčků. Ročně se jich na světě vyrobí 23 miliard. Co kdyby se povedlo prodloužit lifespan produktu desetinásobně nebo stonásobně,“ ptá se Klaška.

Nadčasový Curaprox

Už pro své první experimenty si vybral kartáček značky Curaprox, kterou považuje za lovebrand. „Jsou pro mě určitým etalonem, jak může něco tak každodenního a obyčejného vypadat absolutně fresh a prémiově,“ vysvětluje Klaška s tím, že rukojeť kartáčků je vymyšlena pro „špetkový úchop“, který je typický právě pro držení per a tužek.

První prototyp měl vyrobený hned další ráno po tom, co nápad dostal. Pero nafotil a fotky poslal do Curaproxu. Chtěl totiž zjistit, zda by pro ně bylo zajímavé. Navíc mu bylo jasné, že pokud ho staví na chráněném designu kartáčku, je nutné se s Curaproxem nějak domluvit. Že by mohl coby neznámý designér malinkaté značky uspět u firmy s pokrytím v 90 zemích světa, však příliš nedoufal.

kayu-cura3

Foto: Kayu Writing

Michal Klaška si vybral kartáčky Curaprox pro jejich design

Klaška se ale nebál a zamířil rovnou nejvýš. E-mail poslal přímo CEO značky Ueli Breitschmidovi, přestože na něj původně vůbec neměl kontakt. „Prostě jsem si drze odvodil, jak asi vypadá korporátní tvar emailové adresy, vyhledal jméno CEO společnosti a zkusil štěstí,“ říká s úsměvem.

Ani ne dvě hodiny poté, co e-mail odeslal, mu Breitschmid odpověděl s tím, že se mu nápad líbí. „Zřejmě mi hrály do karet dvě věci. Jednak se povedl samotný nápad, který byl vizuálně atraktivní. A také je zřejmě ve Švýcarsku trochu jiná firemní kultura. Když napíšete CEO, on vám skutečně odpoví,“ myslí si Klaška. „V Česku takovouto zkušenost spíš nemám. Tu a tam se snažím zkontaktovat s někým na manažerské pozici, ale odpověď přijde málokdy,“ dodává.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Přímo s Breitschmidem také následně řešil podobu pera. Jeho dnešní verze se od prvního prototypu výrazně liší. Jedním z Breitschmidových požadavků byla například přítomnost spony na peru. Její výrobu Klaška označuje za jednu z největších výzev v projektu. Je vyráběna na míru hned čtyřmi subjekty, a u každého se vždy musely řešit určité komplikace spojené i s tím, že se nejedná o velkovýrobu.

Druhou překážkou se ukázalo být samotné provrtání rukojeti kartáčku. Správné nastavení procesu trvalo podle Klašky několik týdnů. Celý vývoj navíc probíhal během období covidu a války na Ukrajině, takže se finální verze zrodila až po třech letech od výroby prvního prototypu, začátkem roku 2023.

Cenu určují Švýcaři

Pero se skládá z pěti komponentů. Základem je tělo kartáčku, které v Kayu vyrábějí z nepovedených kusů švýcarské výroby. „Curaprox nám zašle nepovedené kartáčky bez štětin. Nejprve odřízneme hlavu kartáčku, pak se upne zbylá rukojeť do speciálního přípravku a pomocí CNC frézy opracuje z obou stran do finální podoby,“ vysvětluje Klaška s tím, že se následně do pera ručně vkládá pružinka, náplň, spona a otvírací mechanika.

Zajímavostí je, že si švýcarská strana také stanovila cenu pera pojmenovaného Kayu Cura. Ta je u standardní verze se sponou 1 280 korun, u Lite verze bez spony 960 korun a Graf verze, tedy verze s grafitovým hrotem, je nabízena za 540 korun. „Curaprox je značka prémiové dentální hygieny a pero tuto niku respektuje. Navíc, když se podíváte do výloh českých designshopů, jsem přesvědčený, že cena pera se nijak nápadně neodlišuje od dalších krásných a chytrých produktů, které se tam prodávají,“ říká Klaška a dodává, že si pero svou klientelu našlo.

kayu-cura-barvy-1

Foto: Kayu Writing

Pera staví na designu a barvách Curaproxu

Kayu Cura lze momentálně najít na e-shopu mezi několika dalšími modely značky, případně je k dostání na akcích jako je Czech Design Week, Designblok či Lemarket. „Moc bych si přál, aby se do distribuce zapojil více i Curaprox, ale zatím se nám nedaří najít vhodný průnik aktivit,“ říká Klaška s tím, že současná kapacita výroby je přibližně 2 tisíce kartáčků měsíčně, ovšem objem produkce se prozatím přizpůsobuje objemu poptávky.

Aby se naplnil potenciál upcyklace, chtěl by Klaška v budoucnu začít vyrábět pera i z použitých kartáčků. Dokonce přiznává, že to byl úplně původní záměr celého projektu. Jeho cílem pro příští rok je proto umožnit zájemcům poslat do Kayu vlastní kartáček, aby jim z něj vyrobili pero na míru.

Další výzvou pro Kayu je najít využití pro uštípané hlavičky kartáčků. Ty nevyhazují, ale čekají na správný nápad, jak s nimi naložit. Jak Klaška říká, upcyklace a udržitelnost je pro značku velké téma.

Netají se ani tím, že nyní pokukuje například po českém Spokaru, který taktéž zubní kartáčky vyrábí. V hlavě navíc nosí myšlenku, že by se pera dala vyrábět i z použitých bubenických paliček, které podle něj mají velmi příhodný tvar.

„Rád bych, aby se Kayu na českém trhu stalo etablovanou značkou nejen psacích potřeb, které jsou inovativní, udržitelné a skvěle se používají,“ říká Klaška, který má v úmyslu časem do portfolia značky přidávat i další produkty jako kuličková pera, tužky, zápisníky a v budoucnu vykročit i mimo segment psacích potřeb.

„Na letošní Designblok jsme kupříkladu s mým kamarádem, architektem a designérem Petrem Kameníkem vyrobili prototyp stolu, na kterém pera prezentujeme. Design nábytku by mohla být další příležitost pro Kayu, což je mimochodem indonéský výraz pro dřevo,“ uzavírá Klaška.

CzechCrunch Jobs

CzechCrunch Weekly

V newsletteru Weekly vám každou neděli naservírujeme porci těch nejdůležitějších zpráv, které by vám neměly uniknout.

Založil čtyři firmy, do třiceti investoval. A radí, jak byznys zavřít, abyste roky neběhali po soudech

Martin Bodocký z Threshold Capital zažil nepříjemnou situaci se zakladatelem jedné z jím podpořených firem. Teď chce šířit osvětu a zkušenosti dál.

Peter BrejčákPeter Brejčák

martin-bodocky-minInsider

Foto: Threshold Capital

Martin Bodocký ze společnosti Threshold Capital

0Zobrazit komentáře

Budování byznysu se v lecčems podobá mezilidským vztahům. Důležitá je důvěra, že jedna strana splní očekávání té druhé, čehož se jen těžko dosáhne bez správné komunikace. Specifičtější jsou pak rozchody – i když velmi pravděpodobně budou bolet, můžete se buď snažit „škody“ minimalizovat, nebo třeba rozpoutat totální peklo. Stejné je to při zavírání firmy: zaměstnancům, klientům, dodavatelům i investorům můžete ukázat, že jste udělali všechno pro to, aby k němu nedošlo, a tak se obvykle rozejdete v dobrém. Anebo se budete roky vláčet po soudech.

Že se byznysu nedaří a společnost ukončí svou činnost, není výjimečná situace. Základní pravidlo říká, že prvních pár let nepřežije devět z deseti startupů, evropské statistiky pak ukazují, že páté narozeniny oslaví jen necelá polovina založených firem (nejen startupů). Důvodů, proč končí, je celá řada, často se ale opakují. Analytická společnost CB Insights jako nejčastější příčiny zmiňuje například nedostatek kapitálu a neschopnost nabrat nový, špatný product-market fit či byznys model, předběhnutí konkurencí, špatný tým i regulatorní nebo právní překážky.

Zatímco některé z těchto faktorů může podnikatel jen stěží ovlivnit, samotný proces ukončení chodu firmy má ve svých rukou. „Je diametrální rozdíl mezi tím, když zavřete byznys dobře a uvolníte energii či zdroje na další podnikání. Anebo zavřete špatně a projdete si dlouhým, emočně vysilujícím procesem dokazování, ostré výměny názorů a nekonečné právní argumentace, který vytváří pocit arogance na obou stranách,“ vypráví Martin Bodocký, jenž několik takových případů sledoval z první řady.

Bodocký – původem Slovák, který nyní žije ve Vídni – po získání magisterského titulu na Oxfordské univerzitě před osmi lety postupně spoluzaložil čtyři firmy, byl i u počátků českého venture kapitálového fondu N1. V různých štacích dohlížel na více než patnáct investic, dalších patnáct firem pak investičně podpořil už pod hlavičkou svého Threshold Capital, kde růstovým společnostem nabízí dluhové financování.

Nedávno Bodocký u jedné ze společností, které v rámci Thresholdu zainvestoval, narazil na zakladatele, který si podle jeho slov při zavírání firmy vybral spíš tu horší variantu. Redakce CzechCrunche jméno společnosti zná, kvůli aktuálně probíhajícím sporům jej ale nepublikuje. Přesto může posloužit jako příklad.

Všichni byli překvapeni, nikdo o problémech předtím nevěděl.

Popisovaná firma fungovala šest let, její obrat přesahoval deset milionů korun, od investorů měla půjčeno přes dva miliony korun. Její desetičlenný interní tým se za pomoci dalších dodavatelů staral asi o patnáctku klientů. I vzhledem k nejisté tržní situaci se ale společnosti přestalo dařit. Ztrácela klienty, ve snaze získat nové utrácela stále více peněz za obchod a marketing, ale bez náznaku na otočení byznysu správným směrem. Po několika měsících se dostala na hranici svých finančních kapacit. A zakladatel se rozhodl podnikání ukončit.

„Nikdo to nečekal. Vždy, když jsme spolu mluvili, zmiňoval nové potenciální klienty a zdálo se, že byznys běží, jak má. Navíc s oznámením o konci přišla také zpráva, že firma je formálně v úpadku, tedy že už nezaplatí žádnou mzdu ani fakturu, která na ni byla vystavena,“ popisuje Bodocký s tím, že situace ještě nebyla tak vážná, protože firma neměla žádné dluhy po splatnosti.

V tomto konkrétním případě zakladatel zprávu o ukončení byznysu nejdřív oznámil investorům, pak těsně před zavřením členům týmu, dodavatelům a klientům. „Všichni byli překvapeni, nikdo o problémech předtím nevěděl,“ říká Bodocký, podle kterého se tak zkombinovalo několik nepříznivých faktorů. Situace tak vede k soudnímu sporu, do kterého se zapojují desítky lidí a firem vymáhajících mzdy a další pohledávky. „To potrvá měsíce a možná až roky.“

Zavření projektu je zároveň těžké sousto pro všechny, kteří mu věřili nebo do něj investovali. „Komunikace problémů musí začít jako první vůči těm, kdo mají přímý dopad na výsledky firmy, tedy k členům týmu. Když už na něčem pracují a vědí, že si musí máknout, aby se nepříznivá situace zvrátila, většinou do toho jdou. Že lidé jen opouštějí potápějící se loď, je spíš výmysl, vždyť na firmě závisí i jejich osobní příjem,“ říká na základě vlastní zkušenosti.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Transparentní komunikace je tak podle něj základ. Pro zaměstnance pak není zavření firmy překvapením, vědí, na čem jsou, a dokážou se případně připravit na potenciálně těžší období. Druzí na řadě by po nich podle Bodockého měli být investoři – i oni mají zájem na tom, aby firma fungovala, a dokážou ji potenciálně podpořit dalšími prostředky. V takovém případě ale potřebují vidět plány na další směřování.

„Výmluva, že už zakladatel všechno zkusil a už se nedá nic dělat, není dostatečná. Pokud dáte investorovi šanci seznámit se s problémy a společně hledáte cesty, jak přežít, nedáváte mu možnost, aby vám přestal důvěřovat,“ popisuje Bodocký, jenž doplňuje, že investor má prakticky jen velmi malé „páky“ na ovlivnění směřování firmy, pokud nemá podepsanou speciální dohodu. „I ty se ale vždy zakládají na tom, že jednatel bude spolupracovat. Když nebude, možnosti na rychlé řešení ze strany investora jsou velmi malé,“ doplňuje.

Ovšem i v byznysu nastávají situace, kdy je podnikatel například unavený a nechce v něm už pokračovat nebo třeba objeví novou a lepší příležitost. Opět je lepší si to nenechávat pro sebe. Když investor dostane dost času, může třeba hledat náhradního ředitele a původního podílníka z firmy vyplatit. „V popisovaném případě jsme ale viděli neochotu hledat řešení, jen expresní zavření firmy, aby to už měl jednatel za sebou,“ říká Bodocký.

Když dojde na nejhorší

Pokud ve firmě nastane už opravdu neřešitelná situace a je zjevné, že všechny své závazky nedokáže zaplatit v plné výši, měla by se obrátit také na dodavatele. Podle Bodockého je vhodné je informovat a nabídnout jim zaplacení alespoň části z dlužné částky s tím, že zbytek spadne do konkurzního řízení.

Sám dodavatel z této zprávy pravděpodobně nebude nadšený. „Na druhé straně mu ale ukážete, že vám na vztahu záleželo. Tím, že můžete alespoň poměrově zaplatit dnes, mu ušetříte práci do budoucna, protože i on bude muset svým majitelům vysvětlovat, že přišel o kapitál, který měl být jeho,“ říká Bodocký.

top-peter-varga_high-resolution-14-min

Přečtěte si takéZavřeli produkt, s nímž začínali. Nelze pořád doufat, že se to zlomíZavřeli produkt, se kterým začínali, aby mohli dál růst. Nemůžete pořád doufat, že se to zlomí, říká Varga

Znovu tak opakuje, že komunikace je základem: „Pokud dodavatelům o zavření řeknete na poslední chvíli, už s vámi do budoucna nebudou chtít spolupracovat. Ale vy třeba chcete znovu podnikat nebo využít své znalosti a kontakty na další obchodní činnost – i když ne jako jednatel –, a toto vám bude škodit.“

A pak přichází poslední skupina, která by se o zavření měla dozvědět: klienti. V tomto případě záleží, jakým způsobem vám platí – pokud si někdo služby předplácí předem, podle Bodockého je vhodné vyplatit mu zpátky alespoň část prostředků podobně jako u dodavatelů. Pokud platil až po dodání služby, je potřeba mu oznámit, že další část už nedostane.

Sdílení zkušeností pomáhá

Bodocký tak dává do kontrastu dvě cesty, jak lze firmu zavřít. „První je hodně chaotická, obsahuje dost emocí, frustrace a soudy. Žádný uctivý a už vůbec ne rychlý případ. Druhá je o transparentnosti a přiznání chyb. Je to hodně práce na straně jednatele, ale žádný zúčastněný se nebude cítit okraden, proces skončí za pár měsíců a každý může pokračovat ve svém byznysovém životě,“ vypráví.

Věří přitom, že popis konkrétních – i když takto anonymizovaných – případů může pomoci dalším zakladatelům, aby se vyvarovali zbytečných chyb. „Aby firmu zavřeli co nejlépe a aby mohli dál hrdě podnikat,“ doplňuje. To je ostatně taky důvodem, proč rozbíhá platformu Good Actor Manifesto, kde chce podobné zkušenosti sbírat a sdílet s ostatními podnikateli. Příběhy chce publikovat bez jmenování konkrétních firem nebo osob, aby sloužily jako obecný příklad. Zaměřit se chce na témata jako budování důvěry mezi byznysovými partnery, pochopení vzájemných pozic i odpovědnost za nápravu svých chyb.

„Chceme jít příkladem, a tak ukazujeme svou zkušenost jako první a tak, jak bychom chtěli, aby se podnikatel zachoval, když jsme jej financovali a jeho podnik zkrachoval. I když přijdeme o peníze, tak je lepší o ně přijít s respektem, protože i my musíme tuto situaci komunikovat dál našim investorům či akcionářům,“ uzavírá Bodocký.