Začátky devadesátých let byly v Československu rámovány podnikatelským Divokým západem, který už znovu neměl obdoby. Právě tehdy se rodily dnešní největší podnikatelské špičky, ale i ti největší gauneři. A pak lidé, jejichž příběhy jsou ztělesněním životů na tenké hraně mezi vězením, chudobou a naopak nezměrným bohatstvím. Jedním z takových lidí je i Zdeněk Kubík, známý doménový král a živoucí předloha pro film Czech Made Man. I když z něho je prý pravda asi jen 50 procent.

I ta druhá – skutečná půlka – by však vydala na román, detektivku a tragikomedii v jednom. Živnostenský list si založil krátce po pádu komunismu, jakmile to šlo. A poté od prvních okamžiků prokazoval svého podnikavého ducha všemožnými způsoby. O svém příběhu hovořil v podcastu Vojty Žižky, který si můžete pustit v přehrávači níže.

„Byla tu firma, co za hubičku skupovala neprodané západoněmecké časopisy. Vozila je do Česka a tady je prodávala za plnou cenu. A mně z toho dávali třeba deset procent. Na hlaváku jsem pak klidně za den prodal časáky za deset tisíc a měl z toho tisícovku, což by bylo dneska pět tisíc,“ popisuje jeden ze svých prvních kšeftů. Práci na pražském hlavním nádraží mu pak sebrali, ještě předtím se tam však stihl dostat do kontaktu s Němcem, který mu nabízel výdělek právě v Německu. A tak tam po ztrátě této pozice skutečně odjel a stal se profesionálním společníkem.

Do země odjel vlakem s tím, že neuměl německy a neměl kde bydlet. Prvních několik dní přespával na nádraží. Jako prodavač podomní reklamy a také společník si, ačkoli není homosexuál, následně vydělal klidně sto marek za den, což byla v té době podle Kubíka zhruba polovina měsíční výplaty.

Tvrdí, že žádné větší psychické stopy to na něm nezanechalo, ostatně ke všemu ve svém životě přistupuje s tvrdým pragmatismem. „Jako teenager jsem strašně chtěl být homosexuál, ale to samozřejmě nešlo. Tak jsem alespoň mezi homosexuály a umělce chodil,“ vysvětluje.

Od svého útlého mládí chtěl být bohatý, možná proto, že jeho rodina nikdy neměla financí nazbyt. Německé eskapády ale prováděl pro peníze jen částečně – v klidu by se již v té době uživil i v Praze, avšak podle svých slov zkrátka nechtěl žít od výplaty k výplatě. Poté, co se vrátil zpět do vlasti, mu ale peníze na chvíli byly k ničemu – nejdřív se ocitl na psychiatrii a později, když řídil v opilosti, zabil svého spolujezdce – do té doby nejúspěšnějšího českého žokeje Vlastimila Smolíka.

Měl si odsedět rok ve vězení, což také nakonec udělal, ale ještě předtím se snažil nástupu do výkonu trestu co nejdéle vyhýbat, aby vydělával na obchodu s knihami – přišel si tak i na sto tisíc korun měsíčně, což byly tehdy, v roce 1994, obrovské peníze. Trest si podle svých slov odpykal „v docela dobrých vězeních,“ ale neskromně říká, že nejhorší pro něj byl fakt, že strávil čas převážně s hloupými lidmi. Pro něj, jako člověka, jemuž Mensa změřila IQ 148, to bylo svým způsobem utrpení. „Ale na spoustu věcí jsem úplně blbej, to by potvrdila moje manželka,“ směje se.

Poté, co ho z vězení propustili, ho čekaly další kšefty, jak jinak než na hranici zákona. Jízdenka na pražskou hromadnou dopravu tehdy stála čtyři koruny, ovšem dala se podle slov skutečného Czech Made Mana jednoduše zfalšovat. Přeprodával tak falešné jízdní doklady, a to za polovinu oproti skutečným. Za víkend jich na Můstku prý prodal klidně čtyři tisíce. Už dříve ale přišel na další způsob, jak si „přivydělat“ za pomoci peněz z veřejných rozpočtů.

V té době se totiž v Česku začala platit daň z přidané hodnoty. Kubík přitom zjistil, že když úřadu dal vědět, že má přeplatek na DPH 300 tisíc, úřad mu je skutečně poslal, ačkoliv to nebyla pravda. „To je dneska už dávno promlčené, ale byl jsem čučkař. To někteří si tam psali třeba deset milionů, na to jsem se už bál,“ popisuje Kubík atmosféru poloviny devadesátých let. Reálně existoval i plán – avšak nikdy nerealizovaný – přes který by šlo „z berňáku dojit deset milionů měsíčně.“

Už ve druhé polovině devadesátých let by jeho život vydal minimálně na polovinu příběhu takového českého Forresta Gumpa. Jenže to největší dobrodružství ho teprve čekalo – opět díky svým známým a vlivným kontaktům se dostal do Číny, kde byl nejdřív bílým koněm a zkoušel prodávat a kšeftovat se vším možným – třeba sklem. Prodal i dva lustry po padesáti tisících dolarech a snažil se najít v Česku firmy, kterým by v Číně dělal zastoupení. Nikoho ale nesehnal.

Zatímco stále přebýval v Číně a točil peníze, jak se dalo, začal se postupně dostávat do vod internetového byznysu, na němž následně nejvíce vydělal. V roce 2004 byl součástí první vlny podnikatelů, kteří začali ve velkém využívat reklamního systému od Googlu. A na svých doménách, jež postupně skupoval, začal vydělávat tisíce dolarů v rozmezí několika dnů. Dnes už samozřejmě bannerová reklama od největšího vyhledávače světa ani zdaleka tak nevynáší. Mimo jiné se v mezičase díky tomuto byznysu a webům, které by možná dnes nikdo nenavštívil, dostal do dalších problémů s porušováním autorských práv.

Multimilionář se z něj stal ale zejména díky tomu, že podobně jako třeba Jan Barta z investiční skupiny Pale Fire Capital kšeftoval s překlepovými doménami. Jak před lety prozradil pro iDnes, například koupil adresu twiter.com. Pořídil ji za patnáct tisíc dolarů a následně prodal za 250 tisíc. Do vyhledávače tuto chybnou adresu totiž každý měsíc napíše půl milionu lidí.