Těžkou meningitidu jí doktoři diagnostikovali, když jí bylo pouhých patnáct měsíců. Jejím rodičům řekli, že nepřežije, poté jí museli amputovat obě ruce. Dnes je však Tilly Lockey zdravá šestnáctiletá dívka s tak trochu netypickým vylepšením svého těla – obě její ruce jsou bionické protézy. Nedávno vystoupila v rámci konference Future Port Youth, kterou organizuje tým českého podnikatele Martina Holečka, aby inspirovala generaci školáků.

„Na tom, co se mi stalo, bych nic neměnila,“ říká mladá Angličanka sebevědomě v rozhovoru pro CzechCrunch. Její ruce jsou výrazným odlišením i módním doplňkem, a co je nejdůležitější, skutečně fungují jako opravdové ruce. Mladá influencerka a modelka se navíc veřejně zasazuje o lidi, jako je ona sama. „Je to tak: roboti ovládnou svět,“ píše na Instagramu.

Nicméně to tak nebylo vždy. Tilly dostala své první protézy, když jí byly dva roky. Měly ale jen málo společného s něčím, co by člověk rukama vůbec nazval. „Byla to doslova trubice, z jejíhož vrcholu trčely tři výstupky a jeden byl „palec“. Fungovala s velkými pásy a provázky, které se točily přes mé drobounké, dvouleté tělíčko. Sotva jsem tu věc mohla ovládat,“ popisuje Tilly. I když si ze svého raného dětství moc nepamatuje, říká, že tehdejší protézy ani nevnímala jako ruce.

Technologie od té doby výrazně pokročila. Ovšem možná až příliš rychle. Jak Tilly rostla, rostly i její protézy a dostala takové, které vypadaly téměř jako skutečné lidské ruce – vytvořené podle paží její sestry. Překvapivě ale zjistila, že to není úplně ta správná cesta. „Lidé na mě zírali ještě více než normálně, což mi nedělalo dobře. Pořád se snažili přijít na to, jestli jsou pravé, nebo ne,“ vysvětluje Tilly. Říká, že nikdo z jejích známých, který je také po amputaci, by takové ruce nechtěl.

Dříve přitom jak jí, tak mnoha dalším s amputovanými končetinami lékaři nabízeli pouze lidsky vypadající a tak trochu strašidelné protézy. Někteří lékaři se podle Tilly příliš nevyptávají, jaké protézy lidé chtějí, a tlačí je, aby svou odlišnost skrývali, místo aby ji přijali a udělali z ní svou přednost: „Myslím si, že takový přístup má negativní vliv na duševní zdraví člověka, protože mu říkají, že odlišnost se nesmí projevovat.“

Kombinace neuspokojivé technické vyspělosti protetických rukou, jejich děsivých, napůl lidsky vypadajících designů a přístupu některých lékařů podle Tilly vede i k tomu, že se mnoho lidí po amputaci rozhodne žít bez jakékoli protézy. „Prostě si najdou způsob, jak žít bez nich. Většina lidí si myslí, že nejsme schopni bez protéz fungovat. Faktem ale je, že většinu každodenních úkonů zvládnu i bez rukou. Například při práci do školy protézu vůbec nenosím a naučila jsem se psát i bez nich.“

Ačkoli to tak dnes tak nevypadá, Tilly bývala podle svých slov velmi plachá a tichá dívka a nedotažená technologie protéz tomu pochopitelně nepřidala. Skutečně zlomový okamžik, a to jak z hlediska technického zlepšení, tak z hlediska Tillyina sebevědomí, přišel poté, co se rodina spojila se startupem Open Bionics a Tilly dostala jeho protézy. Tým pod vedením Joela Gibbarda sídlí v anglickém Bristolu a od roku 2014 se snaží proměnit odvětví protetik, na což už získal téměř šest milionů dolarů (130 milionů korun) od investorů.

Hlavní vizí Open Bionics je „proměnit postižení v superschopnost“ a podle Tilly tomuto heslu firma skutečně dostává. První, co od ní zájemce o protézu dostane, je dotazník, kde má nakreslit, jak si představuje svou ruku. Spousta dětí i dospělých nakreslí jakési futuristické, bionické paže a nikoliv náhrady, které se podobají lidským. Firma je tak skutečně začala vyrábět.

„Vždycky jsem měla ráda sci-fi a konečně jsem narazila na společnost, která měla podobnou vizi jako já. Proč bychom měli splývat? Zatím to evidentně nefungovalo, tak proč to nezkusit opačně a raději z protéz udělat něco neobvyklého?“ ptá se řečnicky Tilly.

Její ruce jsou dnes nejen částí jejího těla, ale i osobní identity. Za jednu její rodina zaplatila v přepočtu asi 300 tisíc korun. Částka je to stále vysoká, ale pořád třetinová oproti předchozím, mnohem méně technicky propracovaným protézám. Tilly doufá, že s pomocí svých veřejných vystoupení by mohla pomoci protézy začlenit i do britského systému veřejného zdravotnictví.

Tilly má bionických paží více a jak říká, staly se už součástí její ranní rutiny. „Prostě jdu do šatníku a podívám se, jakou barvu paže bych mohla dneska vzít na sebe.“ říká s tím, že jich nasbírala už desítky variant.

Bionické paže jsou přizpůsobené i po technické stránce. Tilly by si nemohla jednoduše půjčit ruku patřící někomu jinému, protože by jí zkrátka neseděla. Každá paže má uvnitř komoru tvarovanou 3D tiskem, která dokonale sedí jednotlivému amputovanému. Umožňuje mu také ruku kdykoli sundat a nasadit s překvapující lehkostí.

Tilly může také téměř okamžitě a s vysokou přesností pohybovat svými bionickými prsty. „Nedělá mi problém se třeba nalíčit, a dokonce ani tvořit složitější vzory na obličeji třeba na Halloween,“ směje se a říká, že sami její fanoušci někdy nevěří, že je schopna se svými pažemi i takto komplexních pohybů.

Je to možné jen díky senzorům uvnitř bionické ruky. Ty snímají svaly na Tillyině předloktích, které má plně funkční, a tak i když nemá prsty, svaly, které jimi na předloktí pohybují, jsou na svém místě.

V současné době se na fungování futuristických paží nepodílí žádná umělá inteligence nebo složitější mechanismus. Když chce Tilly provést jiný pohyb, než je základní otevření a zavření pěsti, musí si ho vybrat z menu, do kterého vstoupí stisknutím tlačítka na hřbetu dlaně. Asi ne náhodou se podobá tomu, co má na ruce filmový Iron Man.

Technologie bionických paží má ale i určitá omezení. „Jedním úskalím je, že opravdu v rukou nic necítíte. Takže třeba nikdy nevíte, jak velký stisk máte, a posuzujete to jen podle toho, co vidí oči. S trochou cviku se na to dá přijít, ale i tak se občas stane, že mi z rukou něco vyklouzne a rozbije se,“ vysvětluje Tilly. Na druhou stranu si ale může například vzít horké jídlo z mikrovlnky bez obav, že by se popálila.

Haptická zpětná vazba, jinými slovy schopnost cítit dotek, je proto technologie, na níž se velmi těší a říká, že vývojáři na ní pracují zhruba posledních šest let. Úplné zrušení ovládacího panelu a jeho nahrazení umělou inteligencí je však změna, která by si vyžádala mnohem větší úsilí. Pravděpodobně by lidé s amputacemi museli mít přímý implantát v mozku, tedy něco na způsob Neuralinku vyvinutého Elonem Muskem. I ten je ale zatím hudbou budoucnosti.

Hrát na klavír stisknutím jednoho tlačítka

Alespoň do té doby, než budou mozkové implantáty běžné, tak Open Bionics pracuje na zástupném řešení – pomocí připojení bluetooth a mobilní aplikace by lidé mohli používat své ruce pro základní pohyby nebo celé sekvence. Tilly tak má nyní k dispozici protézu, kterou si sama vyrobila pro hru na klavír.

Tato protéza má „prsty“ v určitých vzdálenostech od sebe, aby bylo možné hrát akordy. „Myšlenka je taková, že s integrovanou bluetooth technologií bych si jednoduše stáhla předvolbu hudby přes aplikaci, stiskla tlačítko a ruka by už jen hrála. Takový malý podvod,“ směje se Tilly.

S tím, jak se technologie stává doslova součástí lidského těla, jsou na místě i etické obavy. V předchozím příkladu s klavírem by bylo nejhorším scénářem, že amputovaný bude stejně dobrý jako profesionální hráč na hudební nástroje, nicméně to je jen zábavná špička ledovce. Vzhledem k tomu, jak velký pokrok technologie protetiky za posledních deset let udělala, si lze jen stěží představit, jak bude vypadat v příštím desetiletí.

Mezitím nadšení z toho, že robotické ruce existují a fungují, pomalu proniká dál do široké společnosti. „Některé výroky zdravých lidí trochu nahání hrůzu. Ptají se třeba, kde by si mohli nechat useknout ruce. Myslím, že nakonec budou protézy rukou dostupné všem, ale nejdříve bychom se měli zaměřit na lidi, kteří bionické končetiny skutečně potřebují. Nakonec je to přece jen zdravotnická pomůcka, která lidem změní život,“ říká.

I když už je skoro dospělá, Tilly Lockey musí stále bojovat s předsudky široké veřejnosti: „Když máte bionické ruce, lidé od vás očekávají tak strašně málo. Vždycky si myslí, jak musíte být smutní. Já nejsem a nechci být. Moc ráda bych tuto představu změnila a ukázala, že můžeme být stejně silní a šťastní jako kdokoliv jiný.“