Když se v roce 2010 vydal na cestu do Gabonu, Kamerunu a Středoafrické republiky, netušil, že se s Afrikou spojí i jeho budoucí život. Byť věděl, že ochranou přírody se bude chtít ve svém profesním životě zabývat, netušil, že jeho osudem se stanou sloni. „Najednou jsem měl možnost být v terénu a přidat se k různým lidem. Nebylo už o čem přemýšlet,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch Arthur Sniegon.

Dnes se zvířatům věnuje se svou organizací Save Elephants, se kterou se snaží odhalovat pytláky, ale i upozorňovat na to, jaké dopady má na slony to, co mnozí považují za normální. Jejich využití v turismu, kdy se lidé vozí na hřbetě zvířete. „Může docházet k násilí, při tréninku malých slonů se používá takřka vždy. Turista tohle všechno v danou chvíli ani nemusí vidět, protože to, že slon chodí po pláži v Thajsku, vypadá jako ráj. Pro slona to ale takový ráj není, byl by raději ve stínu s jinými slony a koupal se v blátě,“ vypráví.

O slonech, respektive o práci, kterou v Africe odvádí, vznikl o Sniegonovi také dokument. Jmenuje se The Elephangelist s podtitulem Příběh Čecha, který mění osudy zvířat v Africe. Film je možné zhlédnout na webu nebo na veřejném promítání ve čtvrtek večer (tedy dnes) v pražském Kině Dlabačov. Film má mimo jiné ukázat na to, že schopnost pomáhat, třeba i slonům, má každý z nás. Třeba jen tím, že přispěje do veřejné sbírky.

Svezl jste se někdy na hřbetu slona?
To jste píchla rovnou do vosího hnízda.

Já vím. Svezl?
V Africe moc takových příležitostí není. Naštěstí. Pokusy o domestikaci slonů tam probíhaly od starověku, ostatně Hannibal měl ve své armádě kompletně nebo většinově slony africké, byť severoafrický poddruh, který už je vyhubený. Belgičané se o to v tehdejším belgickém Kongu také pokoušeli. Poměrně úspěšně. Ale situace není stejná jako v Asii, kde slony domestikovali a kde jsou využíváni v průmyslu či turismu, což je velkou měrou důvodem špatného života zvířat v zajetí. A má to i vliv na odchyt mláďat z volné přírody. V Africe mají sloni úplně jiné problémy. Na jednom slonovi jsem ale i tak byl, jednou.

Při jaké příležitosti?
Mapoval jsem, jak se s nimi zachází. Byl jsem na návštěvě jižní Indie a monitoroval jsem turismus v přírodních rezervacích a národních parcích, kde se dají sloni sledovat ve volné přírodě. Chodil jsem i po různých centrech, kde jsou sloni drženi v nehumánních, nebo spíš nezvířecích podmínkách. Třeba v klášterech jsou sloni nástrojem různých hinduistických obřadů. Někde jsou sloni v polodivokých podmínkách, i tak jsou pořád připoutáni a žijí pod kontrolou lidí, často za účelem turismu. Potřeboval jsem posoudit, jak se ke zvířatům chovají na jednom stanovišti, takže jsem si objednal nejkratší možnou túru a v polovině jsem řekl, že mi není dobře a slezl jsem.

Ptám se samozřejmě proto, že Češi, ale i další, jezdí na dovolené do exotických zemí a projíždějí se tam na slonech. Ochránci ale bijí na poplach, že to pro slony rozhodně není to nejlepší. Co to přesně obnáší?
Jde hlavně o konkrétní podmínky slonů. Často chodí po nevhodném povrchu, mají nekonečné pracovní hodiny, jsou omezeni v kontaktu s jinými slony, což je pro tak sociálně žijící a založené zvíře velká deprivace. Může docházet k násilí, při tréninku malých slonů se používá takřka vždy. Turista tohle všechno v danou chvíli ani nemusí vidět, protože to, že slon chodí po pláži v Thajsku, vypadá jako ráj. Pro slona to ale takový ráj není, byl by raději ve stínu s jinými slony a koupal se v blátě.

Chcete dělat osvětu i v tomto ohledu?
Začali jsem se tím zabývat v iniciativě No Riding Elephants. Do větších plánů ale zasáhl covid. Asie je stále omezená v turistickém ruchu. Bude záležet regionálně, jak k tomu přistoupí jednotlivé vlády a organizace, protože když přestanou z turismu plynout finance, mohou se mít sloni ještě hůř. Nebudou prostředky na krmivo a péči.

Kdy vás začali fascinovat sloni?
Slon z podstaty svého vzezření a velikosti fascinuje asi skoro každého. Já jsem měl to štěstí, že jsem se se slony začal potkávat v přírodních podmínkách – ve střední Africe od roku 2010. A to jak se slony pralesními, kteří jsou vzácnější, kriticky ohrožený druh, ale i se slony savanovými. Dost často to byla velmi blízká setkání spojená s obrovskou mírou dobrodružství a adrenalinu. To mě přivedlo k tomu, že jsem se začal ve svých ochranářských aktivitách soustředit právě na slony. To, co děláme v rámci Save Elephants, ale zahrnuje daleko širší oblast.

Začal jste jako turista, pak jste se staral o různé živočichy jako dobrovolník v Kanadě, dnes jste zakladatelem právě organizace Save Elephants, která monitoruje africkou divočinu, snaží se o osvětu v ochraně zvířat a pokouší se potírat pytláctví. Jaký byl přerod z turisty do ochránce zvířat?
Můj zájem o ochranu přírody byl ještě starší než touha cestovat. Odmalička jsem chtěl někde něco chránit. Nejdřív za humny. Jakmile ale byla možnost začít cestovat a poznávat jiné kraje, začal jsem plánovat, kam upínat svou pozornost. Ve škole jsem se ještě na nic nespecializoval, říkal jsem si, že se rozhodnu, až budu velký. Ale první cesta v roce 2010 do Gabonu, Kamerunu a Středoafrické republiky to tak trochu akcelerovala. Najednou jsem měl možnost být v terénu a přidat se k různým lidem. Nebylo už o čem přemýšlet.

Byla to těžká cesta?
Založit spolek těžké není. Se vším mi pomáhají dvě kamarádky, Petra a Petra. Jedna Kubáňová, druhá Jiráková. Jsou mým pravým a levým klem. Druhá věc je naplánovat projekty, sehnat peníze, uskutečnit je v africkém terénu. To je daleko ožehavější. A leckdy to ani nemusí vyjít. Proto jsme začínali s menšími sousty i menšími financemi. Uvědomovali jsme si, že jsme zelenáči, mladí, navíc Češi. Byli jsme střídmí. Při prvotním cestování jsem se spřáhl s několika organizacemi i lidmi a rychle jsme dali dohromady, s čím můžeme pomoci, na co sami nestačí. Od samého začátku tak byla moje přítomnost v Africe vítaná. Například při některých investigacích černého obchodu, protože se při tom vždy hodí nová tvář. Je to nekončící problém i po dvanácti letech. Takže se stále hodí nové tváře, i nám.

Vás už znají?
Někde ano a nejsem rád.

Koho přesně sháníte?
Hodila by se nám třeba nová tvář na rozkrývání překupníků. Může jít o lidi, kteří nám pomohou třeba  jen jednou.

Jak to vlastně přesně děláte?
Různě. Využili jsme třeba toho, že v Česku máme dlouhou tradici výcviku služebních psů. S pomocí české kynoložky jsme velmi rychle dali dohromady finance i vybavení a podpořili jsme v Kongu vznikající psí projekt. Umějí vyčenichat slonovinu, munici nebo bushmeat (obvykle uzené maso afrických divoce žijících zvířat – pozn. red.). Projekt se nám podařilo úspěšně vložit do rukou místních struktur a teď už si žije vlastním životem.

Co dalšího děláte?
V Čadu jsme zase byli platní při terénním monitoringu méně známých populací slonů, takže jsme jezdili s GPS a foťákem v terénu, což patří k nebezpečným a riskantním pracím zvlášť v pohraničí. Komunikujeme s místními. A využili jsme také další české tradice, včelaření. Včely pomáhají v mírumilovném řešení konfliktu mezi slony a rolníky. Sloni totiž včely znají a vyhýbají se jim. Rolníci mají zase problémy se slony, kteří jim projdou po poli a úrodu zničí. Udělali jsme tedy kolem polí bariéru ze včelích úlů, která dokáže tlak slonů na pole odstínit. To všechno může hrát roli v pochopení ze strany vesničanů a pomoci k menšímu riziku pytláctví. Rádi bychom sehnali někoho, koho něco takového baví, a včelí projekty rozšířily dál. Jsme schopní ho vybavit, připravit, a vše domluvit, aby to byla mise co nejúspěšnější. Včelí projekty by si to zasloužily.

Už jste se zmínil o pytláctví. Na jaké hraně bezpečnosti se s tím, co děláte, pohybujete?
Nejde tak o samotnou činnost, jako spíš o region, kde ji děláte. Pytlák je z podstaty věci samozřejmě ozbrojený, na druhou stranu neplatí, že ozbrojený člověk rovná se vrah. Pytlák ve většině případů nemá motivaci, aby jednotlivce ohrožoval, pokud není ohrožen on sám. Míra nebezpečí se tak dá poměřovat regionální působností. Mnoho z našich projektů v Kongu je v oblastech, které nejsou nijak násilné, občasná setkávání s pytláky se obejdou bez velké agrese. Projekty v Čadu jsou harmonické, velmi pacifistické, třeba právě ty zmíněné včely.
Často ale operujeme i v oblastech, které nejsou stabilní. Tam nějaké riziko je, ale to i v případě, že jste jen na ulici a povídáte si. Najednou se může objevit nějaký bandita nebo únosce. Také se to mění a tam, kde to bezpečné bylo, dnes není. Naštěstí míra brutality nemíří cíleně na nás. A když se do nějaké situace, jako je zatýkání překupníků či pytláků, dostaneme, jsme podporováni ozbrojenými složkami státu či chráněného parku. Ale už jsem byl i svědkem toho, že úplně připraveny nebyly. Naštěstí se ale na nás v tu chvíli nestřílelo.

Jsou důvodem pytláctví především sloní kly?
Je to téměř jediná komodita ze slonů, která má dnes nějaký ekonomický smysl. Jejich cena je stále vysoká. I přesto, že v posledních letech stagnovala nebo dokonce klesala. Pořád je ale neskutečně vysoká. To znamená, že jsou kly pořád také velké lákadlo pro pytláky. Maso jako takové zužitkováno být může, pokud se k němu lidé dostanou včas a je v dosahu. Ale to není věc pro pytláka. Kromě cíleného lovu kvůli slonovině může být také motivem pytláctví pomsta, třeba ze strany zemědělců. Ve východní Africe nebo v jižních částech, kde je slonů lokálně hodně, k problémům dochází a lidé kromě zbraní používají různá udělátka, ať už jde o pasti, drátěná oka, prkna s hřebíky, kterými se snaží problém řešit, aby se zbavili škůdců.

Co trofeje?
Z hlediska sloních populací má dnes trofejový lov v některých zemích, kde to je ještě dovoleno, úplně zanedbatelný podíl. S výjimkou Kamerunu se to navíc děje v zemích, kde jsou zdravé populační hustoty. Kamerun je nešťastnou výjimkou, protože je tam dovoleno lovit jak slony savanové, tak i pralesní, což je nový druh, který byl teprve loni vyhlášen jako samostatný a kriticky ohrožený.

Kdo je klientela?
Největším odbytištěm slonoviny je stále východní Asie, a to včetně vyspělých států. Stále tam tak figuruje třeba Japonsko. Slonovinu zde využívají zejména pro výrobu tradičních pečetidel nebo razítek, takzvaných hankó, která jsou vnímána jako společenská nutnost významných rodin či firem. Dále přetrvává role Číny, i když s ní už se daří podnikat administrativní kroky a je to úplně zakázáno. Problém je ve Vietnamu i na Tchaj-wanu. Slonovina je používána výhradně pro účely dekorativních předmětů. Slonovinové sošky se líbí a ještě návštěva vidí, že na to máte.

Plánujete svoje aktivity přesunout i mimo Afriku?
V současné chvíli se soustředíme hlavně na několik regionů ve vybraných zemích, ať už v Kongu nebo Čadu, někdy i v Kamerunu. Tam se budeme angažovat asi i nadále, protože tomu regionu rozumíme a máme tam kontakty. V tuhle chvíli je naší prioritní oblastí Kongo, kde na problému pracujeme v širší koalici organizací, kam spadá například i Česká zemědělská univerzita, Přírodovědecká fakulta UK, liberecká zoo nebo zoo ve Dvoře Králové, Ostravě či Ústí nad Labem.

Slony je potřeba chránit především kvůli jejich klesajícímu počtu. Jak na tom populace jsou?
Může se zdát, že jich je dost. Regionálně to možná platí – třeba v Botswaně nebo Tanzánii. Naprostá většina afrických areálových zemí ale trpí dlouhodobě úbytkem slonů. A to platí pro celou západní a střední Afriku i některé oblasti východní nebo jižní Afriky. V případě savanových slonů jde o úbytek značný a dlouhodobě se o něm ví. Výjimkou byl rok 1989, kdy byl úplně zakázán obchod se slonovinou. Tehdy se pokles počtu slonů zastavil, některé populace se vzpamatovaly, ale pak šla čísla zase dolů. Podle posledních dat z roku 2016 je savanových slonů kolem čtyř set tisíc. To číslo je velmi přesné, protože savanoví sloni se dají sečíst ze vzduchu. Nyní jich bude něco přes tři sta tisíc. U pralesních slonů jsou data méně akurátní, protože žijí v často neprostupném území, nedají se počítat shora. Žijí v oblastech, které jsou nebezpečné a nefungují tam ani státy jako takové, jako je například Středoafrická republika nebo Demokratická republika Kongo. Tam jsou slonů asi desítky tisíc. Úbytek je tam ještě razantnější. Třeba mezi roky 2002 a 2011 byl úbytek 62 procent v početnosti a 30 procent v areálu jejich rozšíření. To jsou velmi špatná data.

Čím to, že zrovna v Botswaně přibývají?
Sám jsem tam nebyl, ale faktorem je například míra rozvinutosti země. Botswana je zemí bezpečnou, s regionálně bohatou populací, stabilní. Na žebříčku korupce si dokonce stojí lépe než Česko. To určitě souvisí i s tím, jak fungují státní složky. I díky těmto faktorům se tam soustředí turismus, který s sebou přináší kapitál na ochranu slonů. Zajímavé je, že Botswana hostí něco mezi třetinou a polovinou celoafrické populace savanových slonů, přičemž nadpoloviční většina země je pro slony neobyvatelná.

Podle vás může mít vyhubení slonů fatální důsledky na chod dalších přírodních ekosystémů. Jak to?
Slon má jako býložravec zásadní vliv na to, jak prostředí vypadá. Zejména v období sucha, ale i jindy, se soustředí na dřeviny, láme je, žere a vyvrací. Redukuje je, krajina je prostupnější, třeba i pro jiné druhy zvířat nebo i pro dobytek chovaný lidmi. Kdyby tam sloni nebyli, je to neprostupná zarostlá buš. Třeba šíření ohňů by tak bylo rychlejší. Sloni, zejména ti pralesní, pak žerou obrovské množství potravy a přenášejí ji na desítky, někdy i stovky kilometrů. Spolu s tím se přenášejí i semena. To má obrovský vliv na podobu lesa. Mnohé rostlinné druhy by bez slonů vyhynuly.

Usilujete, aby jedno území v Kongu, konkrétně Tsoulou, přešlo pod vaši správu. Jak je reálné, že toho dosáhnete?
O oblast přírodní rezervace Tsoulou v jižním Kongu se ucházíme u tamního ministerstva životního prostředí, které zodpovídá za jeho ochranu. Kvůli nedostatečným kapacitám a zájmu v posledních desetiletích se tam ale nic nedělo a příroda na to doplácela. Pytláctvím, ilegální výrobou dřevěného uhlí, v některých oblastech znečištěním – třeba krasových toků. Rádi bychom měli smlouvu s vládou, aby pravomoci mohly přejít pod nás a naše partnery. Indicie naznačují, že to je v Kongu velmi vítaná možnost. My jsme zároveň připraveni zmobilizovat naše kapacity.

Vy pořád bydlíte v Česku, jak se to dá dělat, když jste tisíce kilometrů daleko?
Když přišel covid, začal jsem se zase více vracet do Česka. Před tím jsem tam šest let žil permanentně, teď je to přibližně půl na půl. V oblasti Tsoulou se pohybuji velmi často, máme tam navíc místní spolupracovníky, zapojili jsme v posledních letech spoustu českých dobrovolníků, studenty i odborníky z fakult. Máme tam i místní kolegy. Pokud bychom Tsoulou převzali, pak tam permanentně budeme mít ředitelství.

Vaše jméno není typicky české, můžete vysvětlit, jak jste k němu přišel?
To je třinecké jméno. Respektive je to kombinace. Jde o tradiční jméno v našem regionu – Sniegon je údajně ze slova snieg, tedy sníh, které se v naší rodině píše už po generace bez diakritiky. A jméno Arthur je asi dost univerzální, akorát v Česku není tak obvyklé. Rodiče ho chtěli mít v tradičnější anglosaské podobě, komunisté si mysleli opak, prvních pár let jsem tam to H navzdory přání mých rodičů neměl. Teď už je to i oficiální. Kuriozitou je, že od dob mého působení v Africe tam pár Arthurů, cíleně pojmenovaných po mně, je. Jednou je to třeba nomádský syn čadských pastevců, jindy první syn našeho psovoda z Konga. Stejně jako dalšího psovoda, který dokonce dal svému potomkovi i moje příjmení. Otci přišlo vhodné, aby měl synek oboje. Úzus jmenování je tam jiný, než jak ho známe. Jmenuje se tedy Arthur Sniegon Bolende.