Když se řekne úplatek, většině se patrně vybaví především peníze. Korupce má ale mnoho podob. Může jít o hlavu divočáka, kterou jeden z hráčů daroval fotbalovému rozhodčímu, nebo o zlaté hodinky za povolení černé stavby. Ale bývá to i obálka s penězi za zakázku postavenou na míru. Sociologický ústav Akademie věd provedl rozsáhlý průzkum, kde se nezaměřil ani tak na míru korupce jako na její podobu v šesti různých odvětvích. Pro každé je typické něco jiného.

Vědci na výzkumu spolupracovali s oddělením korupce na ministerstvu spravedlnosti a společně přišli se sektory, které vnímali jako nejpotřebnější. Jde o školství, sport, zdravotnictví, veřejné zakázky, exekuce a stavební řízení. „V daných sektorech neexistují žádná data o korupci, víme, že je tam rozšířená, ale nevíme, jaké konkrétní formy korupce nabývá. Původní plán byl vybrat pouze některé sektory, nakonec jsme se ale rozhodli udělat kompletní výzkum ve všech šesti, protože každý z nich se ukázal jako potřebný pro analýzu,“ líčí začátek výzkumu jeho hlavní autorka Kristýna Bašná ze Sociologického ústavu.

A také se ukázalo, že každý je poměrně odlišný. Například ve školách bývají největšími korupčníky rodiče a systém je protkaný sítí služeb a protislužeb. Byť korupce není naprosto jednoznačná, rodiče vyvíjejí tlak kvůli prospěchu svého dítěte, snaží se, aby ho přijali na školu, a dávají sponzorské dary s tím, že dítě získá nějakou výhodu. Ve vyšších patrech jde ale i o přihrávání zakázek, vyplynulo z dotazování. Přesto tady korupce není rozšířená tolik jako jinde.

Foto: Akademie věd

Hlavní autorka výzkumu o korupci Kristýna Bašná

Třeba jako ve sportu, kde vědce zarazila míra korupce i pestrost druhů podplácení nejvíce. Nejen, že je ve všech patrech, tedy od velkých dotací až po uplácení venkovských rozhodčích, ale také o tom lidé veřejně mluví. Ve sportu tak vědci naráželi na zneužívání veřejných prostředků, ale i na sázkové podvody nebo praní špinavých peněz. Ve velké míře jde také o individuální korupci, to znamená, že rodiče podplácejí trenéry, aby jejich děti měly lepší postavení. Například podle rodičů dětí, které hrají hokej, je naprosto běžnou praxí zaplatit si, aby jejich potomek hrál v první nebo druhé lajně.

„Respondenti nám říkali, že je to takový zvyk. Je to nastavená mentalita, způsob uvažování, který se těžko mění a ve sportu existuje ještě z dob komunismu. Po rodičích se chce sponzorský dar, obálka nebo i jen zaplacené pivo v hospodě,“ popisuje Bašná. Asi čtvrtina respondentů navíc uváděla, že naprosto běžnou praktikou je ovlivňování výsledků zápasu. Výzkumníci ale zaznamenali i výpovědi, podle kterých jsou politici nebo významné osobnosti zváni na zájezdy a akce, případně dostávají VIP vstupenky.

Podobně rozšířená je korupce ve zdravotnictví. Zatímco ta drobná ustupuje, velká se stává sofistikovanější a složitější na odhalení. Ve veřejných zakázkách se tak například velmi často objevují fiktivní služby. O co jde? Zaměstná se konzultant v nemocnici, který bere plat za nějakou specializovanou činnost v rámci zakázky. Reálně ale nedělá nic, část peněz odevzdá řediteli, který ho kryje, popisuje Bašná.

Častější formou korupce je ale stále ta mezi pacientem a lékařem. Úplně nejvíce se pak odehrává u ortopedických operací nebo u porodů. „Jsou to obory velmi specializované a čekací lhůty, třeba na náhradní kloub, jsou extrémně dlouhé, někdy to trvá i roky. Člověk, který si to může dovolit, raději zaplatí, než aby žil v bolesti. Vzhledem k tomu, že to nejde legálně, dá úplatek. U porodů se pak platí za to, že rodička chce mít u sebe svého lékaře, kterému věří,“ líčí socioložka. Zatímco pro starší generaci je něco takového běžné, u té mladší už méně.

I ve zdravotnictví pak platí, že společnosti platí lékařům různé zájezdy, tentokrát za účelem předepisování jejich léků. Zatímco někteří to jako korupci vnímají, jiní nikoli.

Co se týče veřejných zakázek, jako jeden z nejčastějších problémů se ukázalo psaní tendrů na míru. Zkušenost s tím měla polovina dotázaných. Motivace se ale liší. „Několik respondentů nám přiznalo, že to tak udělali proto, že potřebovali získat určitý přístroj nebo službu a věděli, že existuje pouze jedna firma, která je schopná produkt dodat. Zakázku tudíž napsali na míru té firmě, nebo dokonce s ní ve spolupráci. Na oplátku ale nic nezískali, pouze produkt, který potřebovali,“ uvádí Bašná. V těsném závěsu za tím se pak objevovalo například oslovování opakujícího se okruhu uchazečů nebo předávání informací spřáteleným uchazečům.

Respondenti také často zmiňovali nekompetentnost nebo nedostatečnou znalost státních institucí, které zakázky vypisují. Hlavně pak tehdy, když jsou složitější. Dá se ovšem říct, že rozšířenost korupce ve veřejných zakázkách se za poslední dobu snížila, a to hlavně kvůli vyšší transparentnosti.

U exekucí je největším problémem úmyslné navyšování nákladů exekuce na vrub dlužníka. Jeden z respondentů například uvedl, že se opakovaně setkal s tím, že náklady byly nepřiměřené. Když na to ale upozornil, dozvěděl se, že došlo k chybě. S něčím podobným se setkalo podle svých slov 35 procent respondentů, z dlužníků to ale bylo až 66 procent. A další příklady korupce v exekucích? Advokát například nabízel exekutorovi balík případů za polovinu jeho odměny.

Jako poslední studie zaznamenala korupci ve stavebním nebo územním řízení. I ta je odlišná, vědci se tu setkali například s úplatky z důvodu zoufalství. Lidé si často stěžovali, že úředníci nedodržují zákonné lhůty a vymýšlí si stále nové parametry a požadavky, které musí stavba splňovat a které, aspoň podle respondentů, nejsou opodstatněné. Pokud dá ale žadatel úředníkovi dárek či obálku, pak je povolení velmi rychle vydané. „Respondenti se přiznali, že po několika letech čekání nakonec často svolí a úplatek dají, protože mají pocit, že jim nic jiného nezbývá. V jejich očích je to tedy opodstatněné,“ uvádí hlavní autorka studie.

Bašná zároveň popisuje, že sběr dat byl v případě stavebního povolení nejproblematičtější. Firmy nejméně často vyplňovaly dotazník. Formy korupce tak vědci zjistili na základě workshopů a hloubkových rozhovorů. Jeden z respondentů situaci každopádně popsal takto: „Musíte cestou nasypat trochu ‚perníčku‘ v různém množství. Nejedná se pouze o korumpování veřejné správy, ale i úplatky mezi soukromými subjekty, dodavateli a odběrateli. Každý ví, kolik jste investoval a že se vám to stejně vyplatí.“

Korupce nám vyhovuje

Během rozhovorů zaznívaly i různé konkrétní případy. Například v úvodu zmíněná hlava divočáka pro rozhodčího nebo zlaté hodinky za stavbu bez povolení. Sociologové ale narazili i na to, že farmaceutická firma zaplatila lékařům vědecký kongres, ti pak strávili čas ve vinném sklípku. Někteří se obhajovali, že to, co dělají, korupcí není. A zatímco pro část lidí je situace korupční, pro jiné je pouze neetická a pro některé naprosto v pořádku. „Je vidět, že pro některé lidi je těžké, aby si sami přiznali, že jsou korupčníci,“ dodává Bašná.

Sociologové si samozřejmě byli vědomi toho, že lidé mohou korupci zatajit. Často se také stávalo, že někdo prostě odmítl dotazník vyplnit. Výhodou výzkumu ale bylo, že vědci získávali velkou zpětnou vazbu od respondentů, a tak se velmi často stávalo, že někdo psal a volal, proč dotazník nevyplní, nebo se ujišťoval o jeho anonymitě.

„Z výsledků je patrné, že například zástupci soukromých firem dotazník neradi vyplňovali. Někteří se báli, ale někteří nám prostě nechtěli povědět o svých praktikách. Byli jsme velmi otevření v tom, že to děláme proto, abychom korupci snížili. Dokonce se stalo, že mi volal jeden respondent ze sektoru sportu, který mi říkal, že korupce v dotacích je obrovská, ale že to v podstatě všem vyhovuje, takže mi o konkrétních praktikách neřekne, protože by zničil dobře fungující systém,“ vypráví vědkyně.

Z výpovědí respondentů je navíc patrné, že odpovídali zejména ti naštvaní, protože jsou nuceni úplatky dávat. To všechno bral výzkum v potaz. A zatímco vcelku běžně se v Česku korupce zkoumá na celospolečenské úrovni, o stupeň níž se šetření skoro neprovádí. Například proto, že neexistuje žádný seznam insiderů, kteří by byli s odvětvím v kontaktu. „I proto jsme k tomu přistupovali opatrně, dělali jsme jak hloubkové rozhovory, tak dotazníkový výzkum i workshopy připomínající focus groups. Všechny výsledky jsme porovnávali a pozorovali, zda se nám ukazují stejné tendence nebo zda se někde liší,“ dodává Bašná.