Schválně: kdy naposledy jste si zpívali vaši oblíbenou píseň ve sprše, na party s přáteli nebo jen tak za chůze? Aby váš hlas za podkresu hudby jasně slyšelo celé okolí, to dnes umožňují všechny velké streamovací platformy. Na Spotify nebo Apple Music stačí zapnout karaoke mód a legendární refrén songu Bohemian Rhapsody od kapely Queen je jen ve vaší režii. Za tuto možnost svět vděčí Japonsku, kde s ní na přelomu 60. a 70. let přišlo hned pět vynálezců. První z nich, Šigeiči Negiši, si nejraději broukal při cestě do práce. Ve sto letech ale nedávno zemřel.

Koncem šedesátých let šel tehdy třiačtyřicetiletý inženýr Negiši letním Tokiem. Jako obvykle si při cestě do práce zpíval. Podle zaměstnanců jeho firmy mu to sice moc nešlo, stejně ho ale napadlo: „Kdyby tak byl můj zpěv slyšet i s hudebním doprovodem.“ Byl rok 1967 a zrodila se myšlenka karaoke přístroje, cituje Negišiho vyprávění z roku 2018 The Wall Street Journal (WSJ). Zmíněný stroj vypadal jako malá retro televize, jejíž obrazovka pestrobarevně svítila. Když tehdy přišla na trh, jmenovala se Sparko Box.

Negiši ale nebyl jediný, kdo dostal v Japonsku podobný nápad, spíš naopak. Kdyby se mezi lety 1967 a 1971 v zemi vycházejícího slunce sešli všichni vynálezci karaoke, mohli by si zazpívat kvintet. Tehdy jich tam totiž bylo pět. Podle WSJ byl jedním z nich třeba muzikant Daisuke Inoue. V roce 1971 přišel se zařízením 8 Juke, které nabízelo možnost měnit tempo a tóninu, aby se skladby jednodušeji zpívaly.

Za vynálezce přístroje Inoueho později označila jedna singapurská televize, americký magazín Time ho v roce 1999 prohlásil jedním z nejvlivnějších Asiatů dvacátého století. Byla to nicméně Negišho „krabice“, která stála na samém počátku vzniku této populární zábavy.

I took this video of karaoke inventor Shigeichi Negishi in 2018, when @Matt_Alt interviewed him for the book „Pure Invention: How Japan Made the Modern World.“ I remember how happy Mr. Negishi was showing off his Sparko box. This video still makes me smile. 🧵 pic.twitter.com/AflgWkLm1L

— Hiroko Yoda (@Ninetail_foxQ) March 16, 2024

Negiši vyrůstal ve dvacátých letech 20. století v rodině úředníka a podnikatelky. Od mala měl šikovné ruce, z kartonu vyráběl modely měst a v jedenácti letech vyhrál kaligrafickou soutěž. Začal studovat ekonomii, během studia ho ale povolali do armády. Zuřila totiž druhá světová válka.

Na konci konfliktu, který Japonsko po boku Hitlerova Německa a Mussoliniho Itálie prohrálo, se Negiši jako válečný zajatec dostal do několika vězení v Singapuru. Propustili ho v roce 1947 a po návratu do Japonska se vydal na dráhu obchodníka. Využil znalost angličtiny, kterou získal v zajetí, a cizincům v hotelových halách v Tokiu prodával fotoaparáty Olympus.

Japonská ekonomika ale po válce zrychlovala a Negiši s ní. V roce 1956 založil vlastní firmu, která stavěla běžnou elektroniku jako tranzistorová rádia nebo sterea do aut. Když o jedenáct let později v roce 1967 pracoval na jednom takovém osmistopém autorádiu, v hlavě se mu objevil už zmíněný nápad na karaoke.

Ještě ten samý letní den nakázal svým zaměstnancům propojit mikrofon, reproduktor a autorádio. Výsledek ho tak nadchnul, že s ním později utíkal domů a s ženou a dětmi odzpíval zřejmě vůbec první karaoke party v historii. „Dodnes si pamatuju, jak jsme z toho byli celí u vytržení,“ vzpomínala na zážitek podle Wall Street Journal jeho dcera Atsumi Takano.

A jaká píseň se při tom linula z prvního karaoke přístroje? Skladba Mujo No Yume od jednoho z nejúspěšnějších japonských zpěváků Šiničiho Moriho, kterou si můžete poslechnout níže.

Negiši rychle pochopil komerční potenciál svého výtvoru a spolu s přítelem ho začal prodávat. Tehdy je napadlo pojmenovat stroj karaoke. Tak se v japonštině do té doby označovala hudební vystoupení, při kterých zpěvák naživo zpíval do předpřipravené nahrávky. V překladu do češtiny slovo znamená prázdný orchestr. Negišiho společník se ale bál, že se výraz až moc podobá tomu označujícímu rakev. Nakonec tak stroj dostal jméno, které už padlo na začátku: Sparko Box.

A protože to byl výtvor založený na rádiu do auta, jak lépe ho propagovat než spanilou jízdou po Japonsku. Negiši ho tak naložil do vozu a zastavoval v barech, restauracích a hotelech… prostě všude, kde byla šance, že si hosté budou mít chuť zazpívat. Tehdy si v baru mohli štamgasti zaplatit takzvaného nagašiho, hudebního poutníka. Takové vystoupení by je ale vyšlo na asi tisíc jenů (dnes zhruba 1 500 korun). Za puštění Sparko Boxu si Negiši účtoval jen sto jenů.

Nájemním hudebníkům se samozřejmě nelíbilo, že jim někdo leze do zelí a představu, že by je nahradil automat, také nenesli dobře. Negiši sice majitelům podniků přístroje rychle prodával, ještě rychleji se mu ale po nevoli umělců vracely. Do podniků jich každopádně nakonec po celém Japonsku umístil na osm tisíc. Neustálý boj s umělci a cestování ho ale začaly unavovat, až se nakonec rozhodl s byznysem přestat úplně. Byl rok 1975.

Asi vás už při čtení napadla otázka: Nechal si Negiši svůj přístroj patentovat? Nenechal. Stejně tak to platí pro čtyři ostatní původní „vynálezce“ karaoke. Podle Negišiho dcery to ale autora přístroje netrápilo. Užíval si, že jeho vynález baví miliony lidí. V té době si navíc podle Wall Street Journal podání patentu mohly v Japonsku dovolit jen obří korporace.

Právě ty následně v osmdesátých letech byznys přebraly a karaoke v jejich režii vletělo v devadesátých letech do mainstreamu. V roce 1995 se podle Celojaponské asociace výrobců karaoke činnosti pravidelně věnovalo na 60 milionů lidí, tedy téměř polovina populace Japonska v té době. Ten rok podle údajů Světové banky v zemi žilo 125,5 milionu lidí. Z Japonska se pak trend rozšířil do celého světa.

Od začátku 21. století ale byznys se specializovanými přístroji pomalu upadá. To nicméně neznamená, že si tuhle bohulibou činnost stále člověk nemůže sám nebo s přáteli naplno užít. Mód pro karaoke totiž mají hudební streamovací platformy včetně Spotify nebo Apple Music a verzí různých originálních písní se ztlumeným zpěvem je plný i YouTube. Tak kterou si večer dáte vy?